Tomáš Ctibor

„Proti nám seděli tři tehdejší ministři komunistické vlády. Byli jsme někde zavřený na rektorátě Karlovy univerzity a oni teda, já si myslím, že pro ně některé to musel bejt zásadní šok, protože to byli opravdu echt reprezentanti – ministr zahraničních věcí, ministr bez portfeje Čalfa a ministr Juliš, on byl dokonce místopředseda vlády pro vědu a vzdělání nebo jak se to tenkrát jmenovalo. A teď tam tak jako seděli a co jako chcete. A teď minimálně to, že tam přišel Mejstřík a já, tak my jsme pro ně byli symbolem přesně toho, co oni v tom systému fakt nechtěli. Já měl dlouhý vlasy, vypadali jsme divně. Prostě s takovejma lidma oni se fakt nesetkávali a nechtěli se s nima ani potkávat. A teď najednou tam seděli s náma u stolu a jako by řešili s náma budoucnost této země, což bylo vlastně úplně absurdní. A já si dodneška pamatuju, že jako tam byl přesně ten moment, kdy jsem říkal: ,Tak jako tady končí prostor na jakoukoliv taktiku a teď, anebo nikdy. A to jednání trvalo přes čtyři hodiny.“

„My jsme shodou okolností s Martinem byli toho 1. ledna na Hradě v tý Husákovo kanceláři, kde teda Václav Havel se koukal na televizi na ten svůj vlastní projev. Do toho tam byli, já myslím, že tam byl Joska Skalník, John Bok, myslím, že tam byli manželé Kohoutovi, prostě nějaká taková skvadra lidí. Ta kancelář byla úplně v původním stavu, jako byla za Husáka, a do toho chodil číšník, kterej nám nabízel vždycky, jestli nechceme ananasovej džus, a já jsem nikdy předtím nepil ananasovej džus. A ten den jsme tam vypili každej možná patnáct těch ananasových džusů s Martinem, protože to byl fakt výbornej nápoj, a on tam vždycky tak jako nakouk, že on se tam spíš podle mě chodil dívat, že mu to připadalo úplně absurdní. A vždycky se zeptal: ,Nechcete někdo ještě ananasovej džus?‘ A já jsem vždycky říkal: ,Tak my si ještě dáme.‘ To byl fakt pro mě ten symbol toho, že ten komunista je fakt pryč a že teď už to bude celý fajn.“