Marie Čtvrtlíková

"Máma jela s těmi vagony a odvezli ji do Dětřichova, my jsme zůstaly u babičky a dědečka. Dědeček nás až později vlakem odvezl do Huzové. Maminka že tři dny čekala v Dětřichově na nádraží, než přijela auta, aby ji odvezla do té Huzové. Když do Huzové přišla, neměli jsme kam jít. V domě, který nám přidělili, byli Češi. Nám domek přidělili až za čtrnáct dní, tři týdny, do té doby jsme byly u babičky a tety Jurdičové, neměly jsme své bydlení. Když jsme do Huzové přišli, bylo tam hodně sněhu a na to jsme nebyly zvyklé. V Huzové bylo hodně Chorvatů, které vystěhovali v roce 1948. Byla tam i matčina sestra, teta Jurdičová, babička Slunská, lidí z Frélichova tam bylo dost, a také hodně rodin z Přerova. Celé ty tři týdny jsme chodilí jíst a spát k babičce Slunské a naše Růža k Jurdičovým. Bylo to moc smutné. No a ten dům! To ani nemůžu říct, jaké to bylo. Štítová zeď hned spadla, byl to takový zbor. Strýc Musil nám ji na jaře musel postavit znovu. Ve Frélichově jsme měli hezký domek, který rodiče postavili roku 1934. A tady jsme přišly do takové barabizny."

„Kdy jste si Vy sama uvědomila, že s něco děje? Tehdy jste přeci byla ještě malinká, když se stěhovalo…“ „Uvědomila jsem si to, když jsem viděla, že stěhují strýce Jurdiče, babičku. Když stěhovali Jurdiče, tak jeho dceři Anně byly dva roky. Ta tak plakala, když jí nakládali postýlku, že postýlka jde pryč. To člověku dojde, že se něco děje. Celá naše rodina šla pryč, zůstali jsme jen my a dědeček.“ „A doufali jste, že zůstanete.“ „Ano, mysleli jsme, že zůstaneme, protože v tom roce 1949 se nestěhovalo, až znovu na podzim začali. To už jsme byly jen dvě rodiny, co nás na podzim vystěhovali.“

„Když jsme přišli do Huzové, ani jsme neměli kde bydlet. V domě, který nám přidělili, ještě bydleli lidé. Kdyby tam nebyla babička a teta, matčina sestra, tak jsme někde na ulici, nevím, kde bychom byli. Čtrnáct dní, skoro tři týdny, jsme byli u nich, než se tamti odstěhovali.“ „Co to bylo za lidi?“ „To byli Češi. Museli vědět, že půjdou pryč, asi proto nám ten dům přidělili.“ „To nebylo lehké.“ „Ne, bylo to strašné. Říkám, dva až tři týdny jsme bydleli, no, byli, spali u tety, protože ti do Huzové přišli už v roce čtyřicet osm. My až o rok později.“ „Hodně lidí mi řeklo, že věděli, kam půjdou, že se byli dopředu podívat na ten dům…“ „Má matka byla vdova a byla sama. Měli jsme jít někam k Hradci u Opavy. Jenže, protože byla sama, strýc Wolf se tam jel podívat místo ní a zjistil, že dům byl někde u lesa a byli bychom tam skoro sami. Matka se bála a chtěla jinam. Na ten popud nás pak dali do Huzové.“

"Jako děti jsme měly nejradši, když se vrabci ženili. To jsme měly moc rádi! Dospělí vždycky něco připravili, dali to na nějaký strom a řekli: ´Děti, pojďte se podívat, vrabci se ženili!´ Máma nebo babička upekly cukroví, dali tam vodu špric, sodovku, to jsme měli moc rádi."

„To vám povím. Když nás měli stěhovat, máma mě ještě poslala do Drnholce pro něco. Už jsem slyšela, že jedou auta, a taky jsme věděli, že ten den pro nás mají přijet, tak když jsem se z Drnholce vracela, už jsem nešla po cestě, ale přes pole rovnou k nám domů. Přišla jsem domů a matka měla zaděláno na buchty, ještě je dopekla a mně povídá: ´Běž ještě hodit kravám.´ Tak já jim jdu dát nějaké to seno, ale ti, co nás stěhovali, zrovna házeli seno na auto. Ten jeden udělal: ´Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!´A tohle pak ve mně zůstalo.“

„Chodila jsem do Frélichova ještě když k tomu bylo potřeba potvrzení. To jsem vždycky musela jet do Rýmařova, aby mi ho vystavili, že můžu jet. Jednou jsem přijela dost k večeru, a ještě štěstí, že Fana Musil mi přišel naproti, protože na frélichovském nádraží bylo plno vojáků, zadrželi nás a málem by mě odvlekli do Novosedel, kde měli posádku. Ještě že Fana tam čekal a řekl, že jdu rovnou k nim.“ „To bylo v padesátých letech?“ „Ano, byl zákaz tam chodit. Bylo to pohraniční pásmo a nesměli jsme tam chodit, bez povolení se tam nikdo nedostal. My jsme ale chodili každý rok za babičkou, a pak tam byla i teta, tak jsme jezdili.“

"Vařilo se normálně. Maso se nevařilo moc často, tak dvakrát do roka byla zabíjačka. My jako děti jsme ale maso moc nemusely, radši jsme měly sladké. A tak maminka vařila samá sladká jídla. Nudle s mákem, to jsme měli moc rádi, nebo taštičky plněné makem, povidlem nebo tvarohem, posypané makem nebo krupicí a strouhankou. To se pomastilo a to jsme měli nejradši. Fazolová polívka byla každý pátek, fazolová polévka s nudlemi. A já ji vařím dodnes. Myslím, že to tak bylo v každé rodině. V pátek se nikdy nejedlo maso, tohle bylo to pravé chorvatské jídlo."

„A měla ještě chorvatský kroj?“ „Chvíli, ale dlouho ne. Protože oni nás tady považovali za cikány, za Slováky…“ „Naší matce….“ „Naší matce taky. A proto zanedlouho…“ „My víme, co jsme zač.“ „…tak zanedlouho pak začala nosit normální šaty.“

"Když přišel Hitler a zavíral ty Čechy, tak protože děda býval na české straně, někteří naši lidé ho dobili, byli proti němu. Dědeček byl potom snad půl roku nemocný, když jsme přišli na návštěvu, babička říkala: ´Děti, musíte být hodné, ať dědečka nevzbudíte, je moc nemocný.´"