Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čtvrtlíková (* 1938)

• narozena roku 1938 ve Frélichově

• rodina Moravských Chorvatů

• otec za války padl

• dědeček Mate Šalamun, významný frélichovský starosta za první republiky

• nyní žije v Bohuňovicích

Příběh paní Čtvrtlíkové je příběhem o tom, jak stěhování vnímaly malé děti.

Paní Marie Čtvrtlíková se narodila 14. června 1938 Josefovi a Růženě Slunským (Mihini). Na Marii již doma čekala o dva roky starší sestřička Růžena a za další dva roky se měla ještě narodit ještě sestřička Magdalena.

Maminka paní Čtvrtlíkové byla dcerou prvorepublikového starosty Frélichova Matěje Šalamouna. Už několik měsíců po jejím narození mělo jihomoravské pohraničí připadnout k Třetí říši. Podzim 1938 tak s sebou nesl útoky na Chorvaty, kteří podporovali ideu Československa – a jedním z nich byl také dědeček Šalamoun. Po obsazení pohraničí byl proto brutálně zmlácen a následky zranění dlouhou dobu léčil. „Dědeček se zastával Čechů, a tak ho někteří naši lidé za to dobili. Děda pak byl, takového půl roku, nemocný. Když jsme k nim přišli na návštěvu, jen si pamatuji, že babička říkala: ´Děti, musíte být hodné, ať dědu nevzbudíte, je hodně nemocný.´“

Připojení k nacistickému Německu znamenalo pro místní muže povinnost narukovat do německé armády. Narukoval také Josef Slunský, tatínek Marie Čtvrtlíkové, avšak zpátky domů se už nevrátil. V roce 1941 padl. „Na tatínka si nepamatuju vůbec nic. Jenom to, jak ho dovezli mrtvého v rakvi. Dlouho ležel doma v síni, já jsem měla tři roky, někdo mě vzal do náruče a já ho pokropila svěcenou vodou. To si pamatuji, nic jiného ne. Měl vojenský pohřeb.“

„Maminka se o nás starala, jak mohla. Hodně jí pomáhaly její rodiče, tátovi rodiče. Měli jsme hospodářství, a tak musela pracovat na poli, a to nebylo tak jednoduché. My, děti, jsme byly hned u babičky, hned u sousedů, protože se o nás starali i sousedi, nebo bratranec Tomáš Kuzmič. Ten nás vozil v kočárku. Kolikrát nás s tím kočárkem taky převrátil. Za naším domem byl takový malinký kopeček, tak on nás vždycky z kopečka pustil, my jsme se převrátily a byly jsme na zemi.“

„Moc se mi ve Frélichově líbilo. Ta hlavní ulička byla velmi pěkná, malovaná. Náš dům si rodiče postavili v roce 1934, žili jsme v něm tedy patnáct let. Ještě ani nebyl úplně dokončen. Byla tam velká kuchyně, velký pokoj a ta druhá polovina nebyla dodělaná. Dům měl brizolitovou omítku, ale podrovnávka byla modrá. Někteří sousedi měli zelenou… Okolí oken zdobily ornamenty. Pěkné to bylo. Za domem jsme měli chlívky, sklep a taky studni, tu kopal sám tatínek. Byl to nový dům, moc jsme si ho neužili. Později jsem se tam už nikdy nešla podívat. Říkám si, bydlí tam cizí lidi, ti si to udělali podle svého…“

„Z chorvatských zvyků jsme měly jako děti nejradši, když se vrabci ženili. Bylo to zjara, vždycky dospělí ozdobili nějaký strom a řekli: ´Děti, běžte se podívat, vrabci se ženili!´ Máma nebo babička upekly nějaké cukroví, dali tam vodu s vínem, takovou sodovku, a to jsme měly moc rády.

A kiritof! To strýc Marx, který kulhal na jednu nohu, chodil s kozlem. Šli s ním s muzikou po celé vesnici až k hospodě. Ve Frélichově jsme měli dvě, tři hospody, ale ten největší byl naproti babičky Šalamonové. A tam stály i kolotoče, tak si to do dneška pamatuji. Prodávala se srdce jak někde na pouti.

Doma maminka vařila normálně. Maso ne moc často, dvakrát do roka sice byla zabíjačka, ale my, děti, jsme to maso až tak nemusely a víc nám chutnalo sladké. A tak vařila samá sladká jídla. Nudle s mákem, ty jsme měly rády! Nebo taštičky s mákem, s tvarohem, s povidly, posypané strouhankou, krupicí nebo mákem. To se omastilo a jedlo, to jsme měly nejradši.

Nejtypičtějším chorvatským jídlem ale byla fazolová polívka s nudlemi. Tu vařím až do dneška. Tehdy se to vařilo v každé rodině vždycky v pátek. V pátek nikdy nebylo maso, tak se jedlo toto chorvatské jídlo.

Na Vánoce nám stromek vždycky připravila buď jedna nebo druhá babička. Celý den jsme držely půst, abychom viděly zlaté prasátko. Někdy jsme to ale ani nedodržely a něco jsme si během dne daly. K večeři jsme neměly rybu, protože u nás doma rybu nikdo nejedl, a tka maminka uvařila krupici, posypala kakaem s cukrem, omastila sádlem a pak jsme k tomu měly upečené pletýnky. To se uvařily sušené švestky s jablky, s tím jsme jedly ty pletýnky.

U nás doma se mluvilo jenom chorvatsky. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem měla jeden rok v němčině, takže i německy jsem uměla dobře, ale protože se u nás němčina doma nepoužívala, už jsem to zapomněla. Rozumím, ale nemluvím. Češtinu jsem uměla hned, protože jedna maminčina sestra, teta Wolfová, bydlela v České Třebové a druhá, teta Anna Musilová, ve Šlapanicích. Ty mluvily sice s námi chorvatsky, ale jejich děti už česky. S nimi jsme mluvili česky. Oni chorvatsky neumí, i babička Šalamunová s nimi mluvila česky. Jen si pamatuji, jak jí sestřenice jednou řekla: ´Baba, daj mi hliba´, neuměla říct správně ´Baba, dajte mi hlib.´ Proto jsem česky uměla a ve škole jsme potom problémy neměla. 

V polovině třicátých let se v okolí Frélichova stavěly bunkry. Mezi vojáky byl i strýc Musil, který chodil hlásit dědovi Šalamunovi zprávy, děda byl starosta. Tak si našel tetu Annu, maminčinu sestru.

„Děda Šalamoun měl veliký vinohrad na Staré hoře. Tam jsme chodili. Stál tam velikánský strom s meruňkami a děda u něj měl postavenou takovou chatku. Když hrozny dozrávalo, tak ho odtamtud hlídal, aby to neposbíral někdo cizí.“

„Když byla válka, tak jsme byli schovaní u babičky ve sklepě. Tak čtyři rodiny jsme tam byly, my, babička, Czehovští, Minka Ohtrinka. Dětí hodně. Na zemi ležela sláma, na ní deka a tka jsme spali. Ani nevím, jak dlouho to bylo, zdálo se nám to dlouhé. Pak jsme slyšeli, jak se střílí. Až to přestalo, šli jsme se podívat ven, co se stalo: a viděli jsme, jak střílí na Přerov a jak to tam hoří.“

„Po válce začali stěhovat nejprve Němce, to už bylo v tom pětačtyřicátém, šestačtyřicátém. Ti si mohli vzít jen padesát kilo, co unesli, a vozem je někam odvezli, nevím kam. Tak to začalo. Chorvaty stěhovali až v osmačtyřicátém. Nejvíc mi v paměti utkvělo, jak stěhovali Jurdiče. Jejich dcera Anna tehdy měla dva roky. Když jí nakládali postýlku, ta tak křičela, plakala, že jí berou její postýlku. Ti byli vystěhovaní do Huzové. Když stěhovali babičku Slunskou, taky to nebylo jednoduché. My jsme ve Frélichově zůstali celkem dlouho. Dokonce jsem chodila do školy s Bulhary, to už tam nějací byli. My jako děti jsme proti nim nic neměly a oni proti nám taky ne, dobře jsme vycházely.“

„Nás stěhovali dvacátého sedmého listopadu. Ještě ten den ráno, když jsme měly jít pryč, poslala mě maminka do Drnholce, už ani nevím proč. Když jsem se vracela, viděla jsem, jak k nám najíždí auta. Tak jsem letěla přes pole, už jsem ani nešla po silnici, bydleli jsme kousek od hřbitova. Maminka pekla buchty, abychom měli na cestu. A ještě mě poslala, ať dám kravám trochu sena. Tak jsem šla, ale už tam byli ti, co nás stěhovali, a dávali seno na auto. Ten jeden řekl: ´Dej ji na ty vidle a hoď ji tam taky.´ Tak to ve mně zůstalo. Je pro mě moc těžké o tom mluvit.

Maminka odjela s vagony, které odvezli do Dětřichova, a my, děti, jsme ještě zůstaly u dědečka a babičky. Druhý den nás děda vlakem odvezl do Huzové. Maminka prý tři dny čekala v Dětřichově na nádraží, než přijela auta, aby ji přestěhovala do Huzové.“

„V Huzové jsme neměly kam jít. V domě, který nám přidělili, ještě bydleli nějací lidé, Češi. Tak prvních čtrnáct dní nebo tři týdny jsem spala u babičky Slunské a sestry u tety Jurdičové, maminčiny sestry, protože svoje bydlení jsme neměly. Ten dům byla vlastně taková barabizna. Štítová zeď hned spadla, na jaře musel přijít strýc Musil, který ji znovu postavil. Když jsme do Huzové přišly, bylo tam tolik sněhu! Na to jsme vůbec nebyly zvyklé.

Chorvati byli rozstříleni do sto osmdesáti pěti obcí. Naše rodina do Huzové, do Skřipova, do Lačnova, do Svitav, Vojtíškova, do Radkova a nevím, kam všude. My jsme měli jít do Hradce u Opavy. Maminka poprosila strýce Wolfa, ať se tam zajede podívat, jak to tam vypadá. A že to byl dům na samotě u lesa, to pro nás nebylo. Maminka řekla, že sama se třemi dětmi tam nepůjde. Tak nám potom přidělili Huzovou.“

„Do Huzové bylo přestěhováno hodně Chorvatů už v roce 1948. Kromě Frélichovských i dost rodin z Přerova. Když jsme se v neděli sešli, celý kostel byl plný Chorvatů. Jenže tam byly úzké lavice, tak se ty Chorvatky, co chodily v kroji, do nich ani nemohly vlézt. Dlouho, dlouho chodily Chorvatky v Huzové v kroji. Nejdřív se jim cizí lidé smáli, mysleli, že jsme Cikáni nebo Slováci, tak to nebylo tak dobré. Potom už maminka ve všední den nosila obyčejné oblečení, ale když šla do kostela, tak vždycky v naškrobených sukních, oblečena do kroje za Chorvatku.

V Huzové žili také nějací Němci, tak tři německé rodiny tam byly. Naše maminka uměla chorvatsky, česky, německy. S těmi Němci, kteří byli v Huzové, se ale domluvila špatně. Měli jiný dialekt, a tak maminka říkala: ´Já s tou Micou nerada mluvím, pořádně se s ní nemůžu domluvit.´ Když jsme se potkali Chorvati na ulici, mluvili jsme chorvatsky. Když jsme potkali Čecha, mluvili jsme s ním česky. Doma se mluvilo chorvatsky pořád, dokud maminka žila. Ještě když jsem byla už vdaná, když jsem přišla do Huzové, mluvily jsme pořád chorvatsky. Naše děti se nám smály: ´Zase škrebetají, zase škrebetají,´ tak moje děti už chorvatsky neumí. Rozumí sice, ale neumí mluvit. I moje maminka s nimi mluvila česky.

V Huzové nebylo moc práce, tak jsme se musely živit, jak to jen šlo. Já jsem se šla učit na zdravotní sestru, jedna sestra šla pracovat do Chromatechny a druhá pracovala na statku. Maminka síťovala, tak jsem jí dost pomáhala. Nejprve síťovala tašky, potom záclony a takové ty vojenské plachty. Nebylo moc peněz, tak jsem jí pomáhala, aby to stihla včas dokončit. Taky chodila pomáhat sedlákům na pole. Snažila se, jak mohla, aby něco vydělala a nás uživila. V Huzové nám přidělili dvě měřice, tak nám strýc Jurdič pomáhal to obdělat.

Jedni z těch, kteří ve Frélichově zůstali, byl děda Šalamun s babičkou a tetou Kačou. Ani nevím, jak se jim povedlo zůstat, asi to bylo proto, že dědeček byl tak nemocný. My jsme do Frélichova ani nesměli chodit. To se muselo nejprve jít do Rýmařova, ať nám dají povolení, že tam máme babičku a dědu. Tak jsem dostala propustku, šla jsem s ní do Frélichova. Všude bylo mnoho vojáků, dokonce mě jednou zadrželi, nechtěli věřit, že jdu navštívit prarodiče. Musel přijít bratranec, aby řekl, že jdu opravdu k ním. Nebylo to jednoduché, ale já jsem se snažila jezdit na všechny prázdniny, dokud jsem chodila do školy.“

„Maminka zemřela 16.8.1971. Pochovaná je v Huzové, tatínek je pochovaný ve Frélichově. Do Frélichova se už vrátit nechtěla. Dlouho to nebylo možné, a když by to už snad šlo, my už jsme byly vdané a bydlely jsme jinde. Nyní už v Huzové moc Chorvatů není. Nikdo tam nechtěl zůstat, tak když mohl, šel pryč. Buď do města, nebo se vdal nebo oženil… teď už v Huzové skoro žádní Chorvati nejsou.“

„Frélichov, Jevišovka, je teď spravený a vypadá moc hezky. Na mě to tam ale vždycky dopadá a je mi smutno. K Chorvatům se hlásím vždycky. Když je sčítání, píšu si národnost chorvatskou i českou. Ale moje děti už jen českou.“

„A co mi v životě pomáhá? Já věřím v Boha. Věřím, že nám pomáhá ve všem, co potřebujeme. K tomu jsem byla vedena a nemůžu si pomoct. Moje maminka chodila jenom do kostela, nic jiného neměla. A tak jsme do kostela chodili všichni.“