Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Cuhra (* 1936  †︎ 2024)

• narozen roku 1936

• otec Ing. arch. Jaroslav Cuhra (1904–1974) - architekt, účastník protinacistického odboje, člen Československé strany lidové, poslanec Zemského národního výboru, prezidiální šéf na Ministerstvu techniky, politický vězeň, člen K 231

• vyučen zedníkem, Střední průmyslová škola stavební v Plzni, ČVUT

• stavitel

• 1968 - „mladí lidovci“ - nový směr v Československé straně lidové - pokus o reformu strany

• disident, podepsal Chartu 77, vyšetřován StB

• po roce 1989 politicky aktivní - KDU-ČSL, poslanec Federálního shromáždění ČSFR

• prezidiální šéf na Ministerstvu obrany v 90. letech

• člen Konfederace politických vězňů, současný předseda pobočky v Plzni

• o svém otci napsal knihu Svědomí paměti

• zemřel 29. června roku 2024

Dětství a otec

Ing. Jaroslav Cuhra se narodil v roce 1936 v Praze na Malé Straně. Jeho rodina byla velmi křesťansky a vlastenecky založena. Jeho otec Jaroslav Cuhra byl významnou českou osobností, byl architekt, politik, filozof, účastník protinacistického odboje a politický vězeň v období komunistického režimu. Matka Anna Cuhrová, roz. Černá, byla původně učitelka hudby, která se však po narození dětí věnovala hlavně dětem a domácnosti a v době věznění manžela na ní také spočívala veškerá tíha péče o rodinu a obstarávání obživy. Jaroslav měl ještě tři sourozence, Marii, Annu a Josefa.

Otec Ing. arch. Jaroslav Cuhra (narozen 13. září 1904) byl architekt. Bohužel, většina jeho moderních návrhů hlavně sakrálních staveb určených pro Plzeň nebyla nikdy realizována. Kromě architektonické činnosti pracoval za první republiky i v období protektorátu na Zemském úřadu v Praze. Aktivně se zapojil do protinacistického odboje, byl důležitým členem odbojové organizace ÚVOD v Plzni a Praze. Jeho bratr Ing. Josef Cuhra se také zapojil do odbojové činnosti, za což zaplatil životem, zahynul v Osvětimi.

O činnosti Ing. Jaroslava Cuhry za války svědčí samizdatová kniha Františka Albla „Za svobodu“:

„Ing. J. Cuhra byl architektem a úředníkem zemského úřadu v Praze. Vykonával spojení mezi ilegální skupinou ‚Alex‘ v Praze a plzeňskou skupinou ‚ÚVOD‘ - Vašek-Čeněk.

Do plzeňské skupiny Vašek-Čeněk jej uvedl stavitel Jan Albl, který byl od mládí jeho přítelem.

Ing. J. Cuhra vykonával dohled na stavbě kostela v Plzni-Skvrňanech, který projektoval a jejíž stavbu prováděl stavitel Jan Albl.

S vedoucími ilegálními pracovníky plzeňské skupiny: Vaškem, později Prokopem, Dvořákem, bratry Linhartovými a s J. Alblem se ing. J. Cuhra setkával na staveništi samém, neb v bytě manželů Dobrých, kanceláři i bytě J. Albla, nebo u Vaška Rusýho ve Skvrňanech.

Ing. J. Cuhra přivezl pro ilegální pracovníky skupiny prádlo a potraviny. Vaškovi Rusýmu přivezl 3 automatické pistole s náboji a 1 revolver zn. ‚Praga‘. Dvě pistole dostal J. Dobrý, jednu Bedřich Škroud a revolver byl v bytě V. Koželské.

Ing. J. Cuhra byl osobním přítelem faráře pravoslavné církve Dr. Petřeka a vyjednával s ním dne 10.6.1942 spolu s J. Alblem a Vaškem Rusým o ubytování několika parašutistů – jmenovitě Valčíka – v Plzni.

Parašutisté, kteří se soustředěně ukryli v kryptě kostela K. Boromejského v Praze-Reslově ulici (sv. Cyrila a Metoděje – pozn. ed.)se však v kritické době – heydrichiády – nechtěli od sebe odloučit.

Proto zůstali nerozluční až do své hrdinné smrti.

Ing. J. Cuhra, jehož manželka pocházela z Plzně (Anna Černá), zemřel v roce 1974 v Praze.“1

Po skončení války se Ing. arch. Jaroslav Cuhra zapojuje do politické a veřejné činnosti. Vstupuje do Československé strany lidové a stává se poslancem Zemského národního výboru a prezidiálním šéfem na ministerstvu techniky. Účastní se také realizace tzv. dvouletky – dvouletého plánu obnovy československého hospodářství. Již v této době se zabývá konceptem moderní křesťansko-demokratické strany s celoevropským významem. Tímto konceptem se zabýval i později, což byl jeden z hlavních důvodů pro jeho druhé uvěznění v letech 1961–1966.

„Po válce se otec zapojil do politického dění – v poměrně dosti vysokých funkcích. (...) Byl prezidiální šéf ministra techniky, nyní se tomu říká náměstek. A pomáhal tam, pokoušeli se o ekonomické i demokratické znovuprobuzení republiky. Leč nemělo to dlouhé trvání. V osmačtyřicátém roce ho komunisté zavřeli. A pak strávil v kriminále přes 17 let.“

Ing. Cuhra je znám jako významný odpůrce komunismu, na jehož nebezpečí opakovaně upozorňuje. To je důvodem toho, že i přes svou bezvadnou práci a příkladnou vlasteneckou minulost je již 20. listopadu 1948 zatčen. Ve vyšetřovací vazbě prošel i nechvalně známou věznicí v Uherském Hradišti. Nejprve je obviněn z absurdního činu – sabotování stavby továrny na penicilin. Je odsouzen na dva roky a v odvolacím řízení v lednu 1950 osvobozen. Ovšem jen proto, aby byl již v červenci 1950 odsouzen na 12 let těžkého vězení, ztrátě občanských práv a ztrátě majetku za velezradu. Čím se měl velezrady dopustit, nebylo nijak konkretizováno.

Dalších 10 let byl otec vězněn v lágrech na Jáchymovsku, v Praze-Pankráci, Ročově, v Plzni-Borech, v Mírově. Propuštěn byl s podmínkou na amnestii v květnu 1960. Na svobodě ovšem nebyl dlouho. Již v červnu 1961 byl znovu zatčen a po otřesném vyšetřování metodou vymývání mozku (brainwashing) byl odsouzen k osmi letům vězení. Důvodem bylo údajné utváření ilegální křesťansko demokratické strany, která měla podrývat socialistické společenské zřízení.2 Tentokrát byl vězněn hlavně ve Valdicích. Propuštěn byl na amnestii v srpnu 1966.

V roce 1968 se opět zapojil do veřejného dění, stal se aktivním členem K 231, vytvořil architektonický návrh pro kostel v Praze-Strašnicích, který nebyl nikdy realizován. Usiloval o proměnu lidové strany. Vše bylo ukončeno okupací vojsky Varšavské smlouvy.

Ing. arch. Jaroslav Cuhra zemřel 9. července 1974. Do posledních chvil byl permanentně sledován Státní bezpečností, která také patřičně rušila průběh pohřbu (helikoptéra, řev motorek). Ze svého dlouholetého protivníka měla strach i po jeho smrti.

Ing. Jaroslav Cuhra ml. napsal o svém otci a také mamince, která po celou dobu snášela těžkosti se svým manželem a často nesla celou tíhu péče o rodinu, knihu Svědomí paměti.3

Považuje za zbytečné stále dokola opakovat vyprávění o mučení a utrpení při výsleších a v lágrech. Důležité je, aby to bylo zaznamenáno a vědělo se to, ale proč o tom stále znovu a znovu mluvit. Lepší je se zaměřit na budoucnost, tam je naděje.

„Otec a ostatní (v kriminále) to vzali z principu vyrovnávání misek dobra a zla. ‚Musíš se, chlapče, rozhodnout, co chceš. Jestli si sedneš na misku zla, nebo dobra. Jestli si sedneš na misku dobra, tak nikdo nesmí kňourat a musí do toho vrazit trochu člověčího sádla, kterého se člověk zbavuje nerad a ubývá mu, když něco dobrého dělá. To se musí rozhodnout každý sám. Já jsem se rozhodl takto a nelituji toho.‘“

Studium

Zatčení a věznění otce provázely i další průvodní jevy – např. zákaz studia pro jeho děti. Proto se Jaroslav Cuhra ml. (po krátkém studiu jezuitské koleje v Bohusudově v letech 1948–1950, které náhle ukončila akce K, při které provedl komunistický režim likvidaci řeholních řádů, včetně jejich školských zařízení) vyučil zedníkem. Jak poznamenává, toto je jediné dobré, co mu bolševici dali, protože se necítil ukřivděn, že musí do učení, naopak, zednictví bylo pro jeho další činnost velmi užitečné a často je v životě využil. Později se dostal na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni, kde se také seznámil se svou budoucí manželkou.

Zde zažil první střet se Státní bezpečností. „V roce 1955, když jsem byl v průmyslovce ve třetím ročníku, si mě zavolali na bývalé gestapo (objekt v Plzni u Radbuzy, sídlo gestapa a později StB). Vůbec jsem nevěděl proč. A tam mne poprvé přemlouvali ke spolupráci. Někdo mi totiž předtím ukradl peněženku, ve které byly tátovy básničky. Byly napsané na motácích a tajně vyvezené z Jáchymova, dostaly se až k nám domů. A já jsem je nosil u sebe. Ale někdo mi ukradl peněženku, vzal si peníze, stravovací lístky, jako student jsem tam neměl nic cenného. Ale ty básničky prostě pohodil i s adresou. To všechno jsem ještě nevěděl. Pozvali si mne na StB, vyšetřovatelé příšerně zuřili, chtěli vědět, kdo napsal ty básně a jak jsem k nim přišel. ‚Víte, máte rok do maturity, tak nám tady podepište spolupráci. Budete nás informovat o tom, co se děje v průmyslovce.‘ Odmítl jsem to, řekl jsem jim: ‚Dobře, já vám to podepíšu, když tam napíšete, že vás budu informovat o věcech, které jsou v rozporu se zákonem, jako když někdo něco ukradne. To samozřejmě oznámím.‘ To ale nechtěli.“

Za pomoci starých známých otce, kteří si ho ještě pamatovali a vážili si ho, se Jaroslav dokonce dostal i na vysokou školu – ČVUT. Kvůli politickému tlaku musel ale brzy přestoupit z prezenčního studia do večerní školy, která nebyla tak přísně hlídaná. Zde se mu podařilo dostudovat.

Disident

Po skončení školy se oženil a s rodinou se přestěhovali do Plzně, kde vykonával svoji profesi – výpočty stavebních konstrukcí. Pracoval v podnicích Agroprojektu, Stavoprojektu, ve Škodovce, v Sudopu.

V zaměstnání byl spokojen, většina lidí stále oceňovala kvalitní práci a dobré výsledky. Ovšem větší kariéra byla nemožná. Pamětník to popisuje slovy: „Já jsem se v zaměstnání nikam nedoplížil. Dělal jsem si svou práci a musím říct, že jsem byl v podstatě spokojen. Dělal jsem si svou práci, rodinu jsem uživil a věděl jsem, jako řada jiných, že mířit někam výš je zbytečné. Vždycky jsme říkali, že člověk plave v jakémsi bahně a má možnost mít hlavu vystrčenou a dýchat. Ale jakmile vytáhne i ramena a dostane se výše, tak odněkud přijde ruka a zase ho do toho bláta zamáčkne, aby si příliš nemyslel.“

I jeho dcerám se podařilo vystudovat. Vysvětluje si to tím, že ani komunistický režim již nechtěl opakovat vyostřenou represi i na dalších generacích – po sedmnáctiletém věznění jeho otce.

Ovšem stále docházelo ke sledování a pravidelným výslechům na Státní bezpečnosti – několikrát do roka. Vždy byl zadržován 48 hodin, po které mohla StB držet lidi ve vazbě, aniž by vznesla obvinění, a pak byl propuštěn.

„Když jsem tam šel, říkal jsem si: ‚Asi si zopakuješ aspoň část z toho, co prožil táta.‘ Ale nakonec jsem se vždy objevil zpátky doma. Bylo to nepříjemné, člověk měl strach. Ale to není nic zbabělého. Jak mi říkal otec: ‚Jestli ti někdo někdy řekne, že neměl strach, tak lže. Protože mít strach je základní lidská vlastnost, která pomáhá, aby se člověku nic nestalo. Otázkou je hranice mezi mít strach a být zbabělý. Protože to je podstatný rozdíl.‘ Vždy jsem si opakoval: ‚Mám strach, ale zbabělý nejsem.‘“

V roce 1968 se Jaroslav Cuhra ml. zapojil do aktivity „mladých lidovců“. Cílem byla reforma lidové strany. „To bylo také na pokyn mého otce. Ne že by zrovna podporoval tehdejší lidovou stranu. Byl velice aktivní v lidové straně po válce. Ovšem už tehdy byl zapojen do progresivního křídla lidové strany. Byli tam lidé jako Koželuhová, Tigrid. A v roce 1968 otec povídá: ‚Abyste taky poznali, jak se dělá politika, zapojte se třeba do lidové strany a něco tam předveďte.‘ Tak jsme v Plzni založili mladé lidovce, kteří začali velice pěkně fungovat. (...) Sešli jsme se tam stejně smýšlející mladí lidé a dělali jsme dosti starostí původním členům. Najednou si s námi nevěděli rady. Společnost se více otevřela a my jsme využili možností, které jsme dostali, a chtěli jsme provést změnu lidové strany. Ale to uvolnění trvalo jen krátce - tři čtvrtě roku. Potom už jsme se zase snažili z této aktivity nějakým způsobem vycouvat. Lidová strana se totiž vrátila do původního stavu. A to pro nás bylo naprosto nepřijatelné. Bohužel se to potom odrazilo zpět, protože vládnoucí komunistická moc brala náš odchod z lidové strany jako hozenou rukavici, že nemáme rádi Národní frontu, protože lidová strana byla součástí Národní fronty. StB na mne potom při vyšetřováních neustále tlačila, abych se vrátil do lidové strany, že tím ukážu svůj postoj. Když jsem křesťan a byl jsem do toho dříve zapojen, že mám stále prostor. A výsledky naší politické aktivity byly tedy nakonec spíše negativní. Osmašedesátý rok byla naděje, obrovská naděje, ale v podstatě velmi naivní naděje. Protože v našich třiceti letech jsme si neuvědomili, že lidi, kteří byli zapojení do zlé moci, se těžko otočí tak říkajíc na obrtlíku, a začnou být hodní.“

Později podepsal Chartu 77, různé petice – např. Několik vět. Zapojil se do disidentských kruhů. „Před rokem 1989 jsem se zapojil do politického odboje, jinak to ani nešlo po tom, co člověk prožíval v rodině. Podepsal jsem Chartu. A nějakou samotku jsem taky prožil, tu čtyřicetiosmihodinovou.“

Takto byl pamětník zatčen na 48 hodin také 28. října 1989, stejně jako celá skupina disidentů z Plzně. Byli zatčeni, odvezeni do Ostrova-Vykmanova, kde byli 48 hodin drženi bez obvinění. Nejistota, strach, jestli je pustí, nebo ne. Podobně byli disidenti zatýkáni několikrát do roka – vždy na výročí – výročí osvobození Plzně Američany, výročí srpnové invaze, 28. října apod. V době, kdy se jinde již postupně hroutily komunistické režimy, byli plzeňští disidenti drženi ve vyšetřovací vazbě StB.

Po pádu komunismu

Po roce 1989 se Jaroslav Cuhra aktivně zapojil do politiky. Stal se poslancem Federálního shromáždění ČSFR, stál u kořenů křesťansko demokratické unie (KDU-ČSL). Po rozdělení republiky působil ještě asi tři roky jako prezidiální šéf na ministerstvu obrany.

Z veřejné činnosti se ale potom stáhl, protože nesouhlasil se směrem, kterým se česká politika ubírala. Vrátil se ke své profesi a následně odešel do důchodu.

Jak nyní hodnotí změnu, která se v Čechách po roce 1989 odehrála?

„Já jsem je uvítal nadšeně. Někdo nyní říká, jak už věděl, co nastane, ale ono to tak nebylo, vědělo to jen málo lidí. A musím hrdě říci, že jsem byl jeden z nich, protože při vyšetřováních StB jsem si dovolil říci, že vyšetřovatelé již stejně končí, tak proč to dělají. Ale v podstatě jsem, jako mnoho jiných, velice naivně očekával, že změna, která přijde, bude změna morální. Neodhadl jsem, do jaké hloubky se komunistům během čtyřiceti let totality podařilo morálně a duchovně rozložit společnost. Musím říci, že to mne zaskočilo. Ale pak jsem si uvědomil, že bylo naivní si myslet, že to tak není, protože lidé si už ke konci komunistické totality žili relativně dobře a nic je netrápilo, nic je netížilo, pokud neprožili totéž, co jsme prožili my, otec byl zavřený, rodiny postižené, všichni sourozenci byli nějakým způsobem postiženi. Když toto někdo neprožíval, tak si mohl těžko uvědomit, jak hluboce komunistický režim zasáhl společnost po stránce morální a duchovní. (...) Po revoluci jsme odhadovali, že tento rozklad vyřeší tak dvě generace, které budou žít normálním životem a samy si zvolí a zhodnotí, co pokládají za dobré a co je špatné. To se musí všichni teprve naučit. Až se to naučí, potom porozumí tomu, co se zde dělo. Proto mne posledních dvacet let v mnoha zásadních věcech zaskočilo. Ale uvědomuji si, že to nemohlo být jinak, že představa rychlé změny byla určitá naivnost. Přesto se změna děje a je to změna k dobrému. Mladí lidé mají nyní ohromné možnosti a využívají je, což je skvělé - cestování, studie v zahraničí, možnost sebevzdělávání, když chtějí. V tom je naděje.“

ALBL, F. Za svobodu: Úvod na Plzeňsku. Plzeň 1978. s. 63-64. Knihu zapůjčil Ing. Jaroslav Cuhra ml.

Více k procesu CUHRA, J. Proces s ilegální „Křesťansko demokratickou stranou“ v roce 1961. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-1967. Interní publikace Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Praha 1997. 211 s.

CUHRA, J. Svědomí paměti: Kniha o životě a díle architekta, filosofa, křesťanského politika, vlastence a dlouholetého vězně cesty svědomí. 1. vyd. Olomouc: Poznání, 2009. 216 s. ISBN 978-80-86606-88.0.