Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Cuhra (* 1936  †︎ 2024)

• narozen roku 1936

• otec Ing. arch. Jaroslav Cuhra (1904–1974) - architekt, účastník protinacistického odboje, člen Československé strany lidové, poslanec Zemského národního výboru, prezidiální šéf na Ministerstvu techniky, politický vězeň, člen K 231

• vyučen zedníkem, Střední průmyslová škola stavební v Plzni, ČVUT

• stavitel

• 1968 - „mladí lidovci“ - nový směr v Československé straně lidové - pokus o reformu strany

• disident, podepsal Chartu 77, vyšetřován StB

• po roce 1989 politicky aktivní - KDU-ČSL, poslanec Federálního shromáždění ČSFR

• prezidiální šéf na Ministerstvu obrany v 90. letech

• člen Konfederace politických vězňů, současný předseda pobočky v Plzni

• o svém otci napsal knihu Svědomí paměti

• zemřel 29. června roku 2024

Jaroslav Cuhra se narodil v roce 1936 v Praze na Malé Straně. Jeho rodina byla velmi křesťansky a vlastenecky založena. Otec Jaroslav Cuhra byl významnou českou osobností, působil jako architekt, politik, filozof, byl účastníkem protinacistického odboje a politickým vězněm v období komunistického režimu. Matka Anna Cuhrová, roz. Černá, byla původně učitelka hudby, která se však po narození dětí věnovala hlavně dětem a domácnosti a v době věznění manžela na ní také spočívala veškerá tíha péče o rodinu a obstarávání obživy. Jaroslav měl ještě tři sourozence, Marii, Annu a Josefa.

Pohnuté osudy otce

Otec měl na svého syna velký vliv a byl pro něj značně inspirativní osobností. To se odráží také v tom, že Jaroslav Cuhra mladší sepsal a vydal o svém otci knihu.3 Architektonická činnost Ing. arch. Jaroslava Cuhry se soustředila zejména na sakrální stavby. Bohužel, značná část zejména jeho pozdějších moderních návrhů nebyla nikdy realizována. Mezi stavby, na kterých se podílel, patřily například kostely v Plzni-Skvrňanech nebo v Bolevci. Za první republiky i v období protektorátu se kromě architektury věnoval práci na Zemském úřadu v Praze.

Za druhé světové války byl důležitým členem odbojové organizace ÚVOD v Plzni a Praze. O činnosti Ing. Jaroslava Cuhry za války svědčí i následující výňatky ze samizdatové knihy Františka Albla „Za svobodu“:

„S vedoucími ilegálními pracovníky plzeňské skupiny: Vaškem, později Prokopem, Dvořákem, bratry Linhartovými a s J. Alblem se ing. J. Cuhra setkával na staveništi samém nebo v bytě manželů Dobrých, kanceláři i bytě J. Albla, nebo u Vaška Rusýho ve Skvrňanech.“ „ (...) Ing. J. Cuhra přivezl pro ilegální pracovníky skupiny prádlo a potraviny. Vaškovi Rusýmu přivezl 3 automatické pistole s náboji a 1 revolver zn. Praga. Dvě pistole dostal J. Dobrý, jednu Bedřich Škroud a revolver byl v bytě V. Koželské.“     „ (...) Ing. J. Cuhra byl osobním přítelem faráře pravoslavné církve Dr. Petřeka a vyjednával s ním dne 10. 6. 1942 spolu s J. Alblem a Vaškem Rusým o ubytování několika parašutistů – jmenovitě Valčíka – v Plzni.“ 1

I bratr Jaroslava Cuhry staršího Josef Cuhra se zapojil do odbojové činnosti, za což zaplatil životem - zahynul v Osvětimi.

Po skončení války se Ing. arch. Jaroslav Cuhra opět zapojil do politické a veřejné činnosti. Vstoupil do Československé strany lidové a stal se poslancem Zemského národního výboru a prezidiálním šéfem na Ministerstvu techniky. Účastní se také realizace tzv. dvouletky – plánu obnovy československého hospodářství. Již v této době se zabývala konceptem moderní křesťanskodemokratické strany s celoevropským významem. Což byl později jeden z hlavních důvodů pro jeho druhé uvěznění v letech 1961–1966.

Ing. arch. Cuhra se nikdy netajil svou skepsí a kritikou komunismu, na jehož nebezpečí opakovaně upozorňoval. To bylo také důvodem toho, že i přes své významné postavení a příkladnou vlasteneckou minulost byl již 20. listopadu 1948 zatčen. Ve vyšetřovací vazbě prošel i nechvalně známou věznicí v Uherském Hradišti. Nejprve byl obviněn z absurdního činu – sabotování stavby továrny na penicilin. Byl odsouzen na dva roky, ale v odvolacím řízení v lednu 1950 osvobozen. Ovšem jen proto, aby byl již v červenci 1950 odsouzen na 12 let těžkého vězení, ke ztrátě občanských práv a ztrátě majetku za velezradu. Čím se měl velezrady dopustit, nebylo nijak konkretizováno.

Dalších 10 let byl otec vězněn v lágrech na Jáchymovsku, v Praze-Pankráci, Ročově, v Plzni-Borech, na Mírově. Propuštěn byl s podmínkou na amnestii v květnu 1960. Na svobodě ovšem nebyl dlouho. Již v červnu 1961 byl znovu zatčen a po otřesném vyšetřování metodou vymývání mozku (brainwashing) byl odsouzen k osmi letům vězení. Důvodem bylo údajné utváření ilegální křesťanskodemokratické strany, která měla podrývat socialistické společenské zřízení.2 Tentokrát byl vězněn hlavně ve Valdicích. Propuštěn byl na amnestii v srpnu 1966.

V roce 1968 se opět zapojil do veřejného dění, stal se aktivním členem K 231, vytvořil architektonický návrh pro kostel v Praze-Strašnicích, který nebyl nikdy realizován. I nadále usiloval o proměnu lidové strany. Všem snahám učinila přítrž okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Ing. arch. Jaroslav Cuhra zemřel 9. července 1974. Do posledních chvil byl permanentně sledován Státní bezpečností, která například i narušila průběh pohřbu (helikoptéra, řev motorek). Ze svého dlouholetého protivníka měla strach i po jeho smrti.

Jaroslav Cuhra mladší vzpomíná na životní postoj svého otce následovně:

 „Otec a ostatní [v kriminále] to vzali z principu vyrovnávání misek dobra a zla. ‚Musíš se, chlapče, rozhodnout, co chceš. Jestli si sedneš na misku zla, nebo dobra. Jestli si sedneš na misku dobra, tak nikdo nesmí kňourat a musí do toho vrazit trochu člověčího sádla, kterého se člověk zbavuje nerad a ubývá mu, když něco dobrého dělá. To se musí rozhodnout každý sám. Já jsem se rozhodl takto a nelituji toho.‘“

Studentská léta

Svým otcem byl Jaroslav Cuhra mladší veden ke studiu na církevní škole. Krátce v letech 1948–1950 studoval na jezuitské koleji v Bohosudově, což náhle ukončila akce K, při níž provedl komunistický režim likvidaci řeholních řádů, včetně jejich školských zařízení. Dodnes však na svůj pobyt na koleji a na tamní vyučující vzpomíná v dobrém. Po opuštění koleje byl nucen přestoupit na devítiletku a poté se vyučil zedníkem. Jak poznamenává, toto vyučení je jediným dobrým, co mu bolševici dali. Necítil se ukřivděn, že musí do učení, naopak, zednictví se stalo pro jeho další činnost velmi užitečným a často je později v životě využil. Poté byl přijat na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni, kde se také seznámil se svou budoucí manželkou.

Zde zažil první střet se Státní bezpečností. „V roce 1955, když jsem byl v průmyslovce ve třetím ročníku, si mě zavolali na bývalé gestapo [objekt v Plzni u Radbuzy, sídlo gestapa a později StB]. Vůbec jsem nevěděl proč. A tam mne poprvé přemlouvali ke spolupráci. Někdo mi totiž předtím ukradl peněženku, ve které byly tátovy básničky. Byly napsané na motácích a tajně vyvezené z Jáchymova, dostaly se až k nám domů. A já jsem je nosil u sebe. Ale někdo mi ukradl peněženku, vzal si peníze, stravovací lístky, jako student jsem tam neměl nic cenného. Ale ty básničky prostě pohodil i s adresou. To všechno jsem ještě nevěděl. Pozvali si mne na StB, vyšetřovatelé příšerně zuřili, chtěli vědět, kdo napsal ty básně a jak jsem k nim přišel. ‚Víte, máte rok do maturity, tak nám tady podepište spolupráci. Budete nás informovat o tom, co se děje v průmyslovce.‘ Odmítl jsem to, řekl jsem jim: ‚Dobře, já vám to podepíšu, když tam napíšete, že vás budu informovat o věcech, které jsou v rozporu se zákonem, jako když někdo něco ukradne. To samozřejmě oznámím.‘ To ale nechtěli.“

Za pomoci starých známých otce, kteří si ho ještě pamatovali a vážili si ho, se Jaroslav dokonce dostal i na vysokou školu – ČVUT. Kvůli politickému tlaku musel ale brzy přestoupit z prezenčního studia do večerní školy, která nebyla tak přísně hlídaná. Zde se mu podařilo dostudovat.

Disidentem

Po skončení školy se oženil a s rodinou se přestěhovali do Plzně, kde vykonával svoji profesi – výpočty stavebních konstrukcí. Pracoval v podnicích Agroprojektu, Stavoprojektu, ve Škodovce, v Sudopu.

V zaměstnání byl spokojen, většina lidí stále oceňovala kvalitní práci a dobré výsledky. Ovšem větší kariéra byla nemožná. Pamětník to popisuje slovy: „Já jsem se v zaměstnání nikam nedoplížil. Dělal jsem si svou práci a musím říct, že jsem byl v podstatě spokojen. Dělal jsem si svou práci, rodinu jsem uživil a věděl jsem, jako řada jiných, že mířit někam výš je zbytečné. Vždycky jsme říkali, že člověk plave v jakémsi bahně a má možnost mít hlavu vystrčenou a dýchat. Ale jakmile vytáhne i ramena a dostane se výše, tak odněkud přijde ruka a zase ho do toho bláta zamáčkne, aby si příliš nemyslel.“

I jeho dcerám se podařilo vystudovat. Vysvětluje si to tím, že ani komunistický režim již nechtěl opakovat vyostřenou represi i na dalších generacích – po sedmnáctiletém věznění jeho otce.

Ovšem stále docházelo ke sledování a pravidelným výslechům na Státní bezpečnosti – několikrát do roka. Vždy byl zadržován 48 hodin, po které mohla StB držet lidi ve vazbě, aniž by vznesla obvinění, a pak byl propuštěn.

„Když jsem tam šel, říkal jsem si: ‚Asi si zopakuješ aspoň část z toho, co prožil táta.‘ Ale nakonec jsem se vždy objevil zpátky doma. Bylo to nepříjemné, člověk měl strach. Ale to není nic zbabělého. Jak mi říkal otec: ‚Jestli ti někdo někdy řekne, že neměl strach, tak lže. Protože mít strach je základní lidská vlastnost, která pomáhá, aby se člověku nic nestalo. Otázkou je hranice mezi mít strach a být zbabělý. Protože to je podstatný rozdíl.‘ Vždy jsem si opakoval: ‚Mám strach, ale zbabělý nejsem.‘“

V roce 1968 se Jaroslav Cuhra ml. na popud svého otce zapojil do aktivity „mladých lidovců“. Cílem byla reforma lidové strany. „Byli tam lidé jako Koželuhová, Tigrid. A v roce 1968 otec povídá: ‚Abyste taky poznali, jak se dělá politika, zapojte se třeba do lidové strany a něco tam předveďte.‘ Tak jsme v Plzni založili mladé lidovce, kteří začali velice pěkně fungovat. (...) Sešli jsme se tam stejně smýšlející mladí lidé a dělali jsme dosti starostí původním členům. Najednou si s námi nevěděli rady. Společnost se více otevřela a my jsme využili možností, které jsme dostali, a chtěli jsme provést změnu lidové strany. Ale to uvolnění trvalo jen krátce - tři čtvrtě roku. Potom už jsme se zase snažili z této aktivity nějakým způsobem vycouvat. Lidová strana se totiž vrátila do původního stavu. A to pro nás bylo naprosto nepřijatelné. Bohužel se to potom odrazilo zpět, protože vládnoucí komunistická moc brala náš odchod z lidové strany jako hozenou rukavici, že nemáme rádi Národní frontu, protože lidová strana byla součástí Národní fronty.“

Přes počáteční skepsi později podepsal Chartu 77 a zapojil se do disidentských kruhů. „Před rokem 1989 jsem se zapojil do politického odboje, jinak to ani nešlo po tom, co člověk prožíval v rodině. Podepsal jsem Chartu. A nějakou samotku jsem taky prožil, tu čtyřicetiosmihodinovou.“

K tomuto zatčení došlo 28. října 1989, kdy byl Jaroslav Cuhra, stejně jako celá skupina disidentů z Plzně, zatčen a odvezen do Ostrova-Vykmanova, kde byl 48 hodin držen bez obvinění. Nejistota, strach, jestli je pustí, nebo ne. Podobně byli disidenti zatýkáni několikrát do roka – vždy na výročí – výročí osvobození Plzně Američany, výročí srpnové invaze, 28. října apod. V době, kdy se jinde již postupně hroutily komunistické režimy, byli plzeňští disidenti drženi ve vyšetřovací vazbě StB.

Politikem

Po roce 1989 se Jaroslav Cuhra aktivně zapojil do politiky. Stal se poslancem Federálního shromáždění ČSFR, stál u kořenů Křesťanské a demokratické unie (KDU-ČSL). Byl také členem komise 17. listopadu, jejímž úkolem bylo procházet seznamy agentů StB. „To byla zkušenost obrovská, ale velice smutná. Protože, když jsme dávali dohromady všechny ty spisy, já jsem dostal zrovna Západočeskej kraj. Co jsem tam našel známých lidí a dobrých známých lidí, to jsem nevěřil vlastním očím.“ Po rozdělení republiky působil ještě asi tři roky jako prezidiální šéf na Ministerstvu obrany.

Z veřejné činnosti se ale potom stáhl, protože nesouhlasil se směrem, kterým se česká politika ubírala. Vrátil se ke své profesi a následně odešel do důchodu.

Nyní změny, ke kterým došlo po roce 1989, hodnotí následovně:

„Já jsem je uvítal nadšeně. (...) Ale v podstatě jsem, jako mnoho jiných, velice naivně očekával, že změna, která přijde, bude změna morální. Neodhadl jsem, do jaké hloubky se komunistům během čtyřiceti let totality podařilo morálně a duchovně rozložit společnost. Musím říci, že to mne zaskočilo. (...) Po revoluci jsme odhadovali, že tento rozklad vyřeší tak dvě generace, které budou žít normálním životem a samy si zvolí a zhodnotí, co pokládají za dobré a co je špatné. To se musí všichni teprve naučit. Až se to naučí, potom porozumí tomu, co se zde dělo.“

ALBL, F. Za svobodu: Úvod na Plzeňsku. Plzeň 1978. s. 63-64. Knihu zapůjčil Ing. Jaroslav Cuhra ml.

Více k procesu CUHRA, J. Proces s ilegální Křesťanskodemokratickou stranou v roce 1961. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-1967. Interní publikace Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Praha 1997. 211 s.

CUHRA, J. Svědomí paměti: Kniha o životě a díle architekta, filosofa, křesťanského politika, vlastence a dlouholetého vězně cesty svědomí. 1. vyd. Olomouc: Poznání, 2009. 216 s. ISBN 978-80-86606-88.0.