Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilias Cumaropulos (* 1933)

• narozen 8. září 1933 v obci Velos v severním Řecku

• otec Milkiadis Cumaropulos padl v řecké občanské válce v řadách DSE

• s bratrem Tomasem v roce 1948 emigroval z Řecka

• matka se dvěma sourozenci zůstala v Řecku

• přes Albánii a Jugoslávii se dostal do Československa

• v šestnácti letech prošel vojenským výcvikem v Petržalce

• první návrat do rodného Řecka v roce 1975

• od roku 1967 bydlí v Jeseníku

• přes deset let předsedou Řecké obce Jeseník

Jedním z nejstrašnějších lidských konfliktů je občanská válka, kdy proti sobě mnohdy bojují členové rodiny, sousedé a bývalí přátelé. Během občanské války v Řecku zahynulo sto padesát tisíc osob a přes sto tisíc jich muselo za dramatických okolností opustit rodnou zem. Jedním z nich byl i tehdy patnáctiletý Ilias Cumaropulos, jehož otec padl v řadách Demokratické armády Řecka (DSE).

Jak to začalo

Ilias Cumaropulos se narodil 8. září 1933 v obci Velos, ležící patnáct kilometrů jižně od okresního města Kastoria v severním Řecku. Na svět přišel jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Milkiadisovi a Paraskevi Cumaropulosovým. Rodiče měli různý původ. Zatímco otec byl stejně jako naprostá většina obyvatel obce řecké národnosti, matka patřila do etnika slovanských Makedonců. Matka se starala o domácnost a otec se živil jako obecní pastevec. Celé dny v okolních horách pásl ovce. Někdy s sebou brával i malého Iliase, který má dodnes v paměti noci ve volné přírodě, ale také občasné útoky vlků na stádo.

V jeho sedmi letech zaútočila fašistická Itálie na Řecko. V rodné obci se ale vojáci neobjevili. Poté, co Řekové Italy vytlačili ze svého území, vpadla do země v roce 1941 německá armáda podporovaná italským a bulharským vojskem. V obci se vojáci sice jen mihli, ale zakrátko obsadili celé Řecko. V zemi se začal organizovat masový odpor, jehož hlavní složkou byla na severu země lidově osvobozenecká armáda ELAS, podřízená Komunistické straně Řecka.

Odboj měl v Řecku úspěch a od září roku 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britského vojska bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německé okupace. Následně se ale zhoršily vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra, což nakonec vyvolalo dlouhou občanskou válku. Ta probíhala v letech 1944–1949 a mezi sebou tehdy bojovala vojska Demokratické armády Řecka DSE, jejichž základ tvořila komunistická ELAS, a vojska pravicové monarchistické vlády podporovaná Velkou Británií a USA. Horské území severního Řecka mělo na počátku tohoto konfliktu pod kontrolou DSE. Vládní jednotky na území podnikaly časté nálety a nevynechaly ani obce a civilní obyvatelstvo. Malou obec Velos prý válečná vřava nijak výrazně nezasáhla a jen v okolí byly slyšet občasné přestřelky. V roce 1947 DSE přešlo k partyzánskému způsobu boje. V jeho jednotkách působily tisíce mužů i žen ze severního Řecka a také otec pamětníka Milkiadis Cumaropulos.

Musel jsem nést bratra na zádech

V průběhu roku 1948 vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie a během podzimu chystala monarchistická armáda rozsáhlou ofenzivu, která měla proběhnout na přelomu roku 1948 a 1949. Koncem září 1948 na okno rodinného domu večer zaklepali dva partyzáni. „Chodili po domech, kde věděli, které děti odvézt. Tedy pokud to rodiče chtěli. Bylo to dobrovolné. Přišli k nám, maminka otevřela okno. Toho pána znala a on jí říkal: ,Váš manžel vzkazuje, že vás mám sebrat a odvézt na sever, protože tady bude válka.‘ Maminka samozřejmě nesouhlasila. Já jsem to slyšel a říkal jsem, že jako nejstarší půjdu za tatínkem. Bratr chtěl taky. Maminka začala brečet, ale nechala nás. Zapojili jsme se pak do skupiny partyzánských dětí, které odešly z domu,“ vzpomíná Ilias Cumaropulos, který v patnácti letech se svým sedmiletým bratrem Tomasem opustil domov, do nějž už se natrvalo nikdo z nich nevrátil.

Musel jsem nést bratra na zádech

V doprovodu partyzánů a s dalšími desítkami dětí pak putovali přes pohoří Grammos, jehož vrcholky se tyčí až do výšky dva a půl tisíce metrů. Po několikadenním namáhavém pochodu překročili hranice do Albánie. „Bratr už nemohl a často jsem ho musel nést na zádech,“ dodává pamětník. V Albánii byl Ilias s bratrem a dalšími dětmi umístěn na statek poblíž Tirany. Po dvou měsících je nákladními auty převezli do hlavního města Jugoslávie Bělehradu. Měsíc poté je naložili do vlaku směřujícího do Československa. „Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme,“ vzpomíná Ilias Cumaropulos.

Měl jít zpět do války

Lidově demokratické státy Evropy se totiž tehdy rozhodly utečencům pomoci. Přijaly celkem sedmadvacet tisíc evakuovaných dětí. Dvanáct tisíc řeckých emigrantů, z toho pět tisíc dětí, skončilo v Československu. Všichni se měli po skončení občanské války vrátit do rodné země. Nakonec tomu ale bylo jinak. Pamětník s bratrem se nejprve ocitli v Ústí nad Labem a pak v Karlových Varech, kde děti rozdělili podle věku. Zatímco bratra poslali do dětského domova, Ilias Cumaropulos šel do internátního zařízení v obci Kysibl (od roku 1950 Kyselka). V té době se DSE dostávalo do kritické situace a do svých řad povolávalo i nezletilé děti starší patnácti let. Tehdy šestnáctiletý pamětník a dalších asi dvě stě chlapců a patnáct dívek se dobrovolně přihlásili k výcviku. Následně je převezli do kasáren v Petržalce, v městské část Bratislavy. Nakonec se ale původní plán změnil a všechny tamní děti poslali do učení. „Dobře, že jsme nešli. Padla tam spousta dětí,“ dodává pamětník.

Ilias Cumaropulos se vyučil strojním zámečníkem a následně nastoupil do textilní továrny v Ústí nad Orlicí, kde se také seznámil se svou budoucí manželkou Theodorou Germanidu s níž se následně oženil a měl dceru Vasiliki. V květnu 1955 ale manželka po těžké nemoci zemřela. V listopadu 1956 se Ilias Cumaropulos podruhé oženil s Eleni Joanidu pocházející z obce Kavalari v severní Řecku. Její rodina měla podobný osud. Otec padl v občanské válce a společně s bratrem a matkou také uprchla z Řecka. Oba se pak přestěhovali do Krnova, kde žila početná, dvaapůltisícová řecká menšina, a městu se proto přezdívalo Malé Atény. V Krnově Ilias Cumaropulos pracoval jako tlumočník pro Červený kříž. Jeho bratr Tomas tehdy pobýval v dětském domově na opačné straně republiky, a aby se s ním pamětník mohl pravidelně vídat, zařídil jeho přeřazení do dětského domova na Opavsku.

Později pracoval ve strojírenské továrně v Krnově a pak v továrně na obuv v blízkém Janově. V roce 1967 se s manželkou přestěhoval do Jeseníku, kde pak až do odchodu do penze pracoval v podniku Rudné doly Jeseník. Pamětník také stál u založení tamní řecké obce a více než deset let byl jejím předsedou.

Otec padl, matku neviděli dvacet let

Během závěrečných bojů řecké občanské války padl v pohoří Grammos otec pamětníka Milkiadis Cumaropulos. Matka v roce 1948 z Řecka neuprchla a s tříletým synem Lazarem a tříměsíční dcerou Irini zůstala v obci Velos. Pamětník se s matkou setkal až bezmála po dvaceti letech, když za ním přijela na návštěvu do Československa. Za svými sourozenci se dostal až v roce 1975. V Řecku totiž vládla silně pravicově zaměřená vojenská junta, která neumožňovala návrat svým uprchlým spoluobčanům. „Často jsme o návratu uvažovali. Kolikrát jsme i brečeli...“ dodává pamětník. Až po sesazení vojenské junty se tak konečně po sedmadvaceti letech podíval do svého rodiště a navštívil blízké. „To bylo breku a křiku, když jsme se konečně setkali!“ vzpomíná Ilias Cumaropulos, který se pak do Řecka každoročně vracel.

„Dnes bych už natrvalo do Řecka nechtěl. Mám tady zázemí, rodinu a jsem tady zvyklý. Česko se stalo mým druhým domovem,“ dodává na závěr Ilias Cumaropulos, který také stále cítí vděčnost k československému státu, že se o něho a ostatní uprchlíky dokázal v kritické situaci postarat.