Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Čuřík (* 1947)

• narozen 18. února 1947 v Praze

• v 60. letech opakovaně vycestoval do Velké Británie

• v letech 1969–1970 založil klub Labyrint v rámci Obvodního kulturního domu Praha 10

• v letech 1972–1976 přenesl své aktivity a klub Labyrint pod kulturní dům v Praze 8

• založil Rock a jazz centrum Na Rokosce

• 1975–1979 studoval dálkově obor Teorie kultury na FF UK

• od roku 1976 pracoval na volné noze

• živil se jako dramaturg, konferenciér, organizoval poslechové diskotéky

• spolupracoval s Jazzovou sekcí svazu hudebníků při pořádání Pražských jazzových dnů

• v roce 1985 spolupořádal pololegální koncert zpěvačky Nico v KD Opatov

• několikrát byl vyslýchán StB

• po roce 1989 založil agenturu poskytující servis zahraničním turistům

Miloš Čuřík se narodil 18. února 1947, rok před „Vítězným Únorem“, do rodiny úředníků. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude, po jistých peripetiích, tíhnout k umění, především k hudbě. Tatínek Stanislav, právník, pocházel z Brna a jeho otec pak byl za první republiky poslancem v parlamentu za Československou stranu křesťansko-sociální, odnož Československé strany lidové. Milošova maminka Věra pracovala na finančním odboru Obvodního národního výboru Prahy 5 a její otec byl za první světové války italským legionářem. Milošův bratr se vždycky věnoval především sportu. Rodiče velmi dbali na předávání prvorepublikových hodnot svým synům. „Doma jsme měli kvalitní knihovnu, jezdili jsme na výlety za památkami,“ říká Miloš Čuřík.

Barunka s podpisem Antonína Zápotockého

Základní školní docházku absolvoval na ZŠ Na Kavalírce, poblíž vily na Smíchově, kde nejdřív s rodiči a potom s vlastní rodinou do svých 30 let bydlel. Všiml si, že někteří spolužáci byli chudě oblečeni, vnímal existující sociální rozdíly společnosti, která se oficiálně prohlašovala za rovnostářskou „a nebylo mi to příjemné“, dodává. Třídní učitel Karel Schwarz, češtinář, vzbudil v Milošovi zájem o poezii a literaturu. S nadšením se zúčastňoval školních i vyšších kol soutěží STM (Soutěž tvořivosti mládeže) v recitaci, byl vysílán, aby recitoval při různých mimoškolních příležitostech, psal básničky a snažil se je uveřejnit. Vzpomíná, jak na něj zapůsobila ohlášená návštěva prezidenta Antonína Zápotockého, autora Barunky, a jak byl zklamaný, když místo něj přijela do školy paní Zápotocká. Knížku s podpisem autora ale dostal.

Křemencárna

Kromě knížek a recitace měl Miloš ve svých 14 letech zájem taky o bouchací kuličky a slzný plyn. Při volbě střední školy zájem o chemii zvítězil a Miloš se octl na Střední průmyslové škole chemické (SPŠCh) v Křemencové ulici, na tzv. slavné „Křemencárně“. Miloš Čuřík vypráví: „Byli zde velice kvalitní profesoři, tzv. deklasované živly. Z chemie jsem už vše zapomněl, ale rád vzpomínám.“

Zásadní vliv na Milošův probuzený zájem o muziku měli spolužáci na průmyslovce a doba, ve které dospíval. Šedesátá léta minulého století byla revoluční v nejednom ohledu, v hudbě především. „Asi v 15 letech jsem začal intenzivně poslouchat vše, co bylo dostupné. Beatles a Rolling Stones a jiné,“ vysvětluje Miloš. Zájem o chemii trval ještě jeden rok – na Vysoké škole chemicko-technologické dlouho nevydržel.

Vrátit se nebo zůstat v Anglii?

To už se psal rok 1966, poměry v Československu se postupně uvolňovaly a Miloš využil svých kontaktů s přáteli z předchozích cest do Jugoslávie. Podařilo se mu získat povolení k dvouměsíční cestě do Anglie. S dvěma librami v kapse jel navštívit svoje kamarády. Byl to formativní pobyt po všech stránkách: s výjimkou Beatles slyšel naživo skoro všechny tehdy známé kapely, měl možnost dostat se ke knihám doma nedostupným, zdokonalil se v jazyce, utvářel a tříbil si názory. Za dva roky si cestu do Anglie zopakoval. Tentokrát pracoval, jako mnoho mladých lidí z Evropy, při sezónním česání ovoce. Pracoval usilovně, měl motivaci – koupit si co nejvíc v Praze nedostupných desek. Srpnová okupace postavila Miloše Čuříka před aktuální problém, vrátit se nebo emigrovat? „Chtěl jsem zůstat, ale moje přítelkyně mi zavolala, že budu otcem, tak jsem se vrátil,“ vysvětluje. Jeho nejstarší syn se narodil v březnu následujícího roku.

Labyrint, Rokoska

Miloš Čuřík věděl, že nechce pokračovat ve studiu chemie. Plný zážitků z londýnských „swinging sixties“, se stal programovým pracovníkem OKD (Obvodního kulturního domu) Prahy 10, který tehdy sídlil v obchodním domě Cíl. Zval si ke koncertování zajímavé kapely, měl neortodoxní nápady, jak by se klub mládeže mohl řídit. Po roce musel odejít – čelil obvinění, že z části peněz vybraných za vstupné dával účinkujícím nad rámec. 

Po třech letech, kdy prošel různými zaměstnáními, se uchytil v pozici dramaturga obvodního kulturního zařízení, tentokrát na Praze 8. Přenesl sem „svou“ značku Labyrint a po časezaložil Jazzové a rockové centrum Rokoska. Samozřejmě (jak jinak v době tuhé normalizace) pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM). Po dvou letech dostal Miloš od vedení klubu souhlas s tím, že smí dálkově studovat. Studijní obor Teorie kultury na Karlově univerzitě měl nejblíže k práci, kterou na Rokosce dělal. „Byla to zvláštní doba, po okupaci. Byla tam řada profesorů, co uměli míň než studenti. Výborní byli profesoři na katedře estetiky a logiky,“ vzpomíná pamětník.

Na Rokosku zval nejen profesionální soubory, ale i amatéry. A dodává: „Při kulturních domech bylo většinou několik amatérských souborů, kterým bylo umožněno, aby zkoušely zdarma a používaly existující hudební aparaturu. Byla tu snaha, aby se prosazovaly i amatérské soubory, které dosud hrály za párek a pivo.“ Miloš ale na rozdíl od jiných dramaturgů na podobné pozici neváhal dát prostor věcem novým, neozkoušeným. V té době šlo o ojedinělý počin, rocková (dobovým žargonem beatová) hudba se po vzepjetí koncem 60. let ocitla v nemilosti normalizačních kulturních činovníků, sítem nesmyslných přehrávek prošlo jen málo kapel a i ty, pokud zcela nerezignovaly na osobité vyjádření, měly jen velmi omezené možnosti představit se běžnému publiku. A právě takovou možnost se hudebníkům snažili poskytnout lidé jako Miloš Čuřík.

Ještě než v roce 1976 z Rokosky odešel, uspořádal 3. přehlídku amatérských skupin. Ta se stala součástí 4. Pražských jazzových dnů, legendárních několikadenních svátků hudby, které pořádala Jazzová sekce Svazu hudebníků. 

Na volné noze

V roce 1976 se rozhodl opustit zaměstnání a stal se, dnešní mluvou, freelancerem. Bylo to dost riskantní rozhodnutí v době normalizačního marasmu, nicméně se ukázalo, že si Miloš  Čuřík stačil do té doby vytvořit pozici a jméno, na kterém mohl stavět.

Je třeba zmínit především ve své době krajně neobvyklé pořádání koncertů zahraničních skupin alternativní scény. Bylo jich třicet. Legendou (a zároveň labutí písní Milošových pořadatelských aktivit) se stalo v roce 1985 vystoupení Nico, bývalé zpěvačky legendárních The Velvet Underground. Průběh obou koncertů – ilegálního brněnského a o den později v Praze na Opatově legálního (až do okamžiku než Nico začala zpívat) – už byl mnohokrát popsán. Miloš Čuřík, spolu Vojtěchem Lindaurem, organizoval pražský koncert a oba to odnesli ztrátou pozice v kulturním domě Opatov. „Nico byla jediná hvězda, se kterou jsem přišel osobně do styku. Nebyla velká zpěvačka a v té době brala drogy, heroin, pokoušela se oprostit od věhlasu Velvet Underground, ale nepodařilo se jí to úplně,“ vzpomíná pamětník.

Stěžejní zážitek pro něj ještě v první polovině 70. let znamenal koncert polské skupiny SBB. „Tři sólisti, fenomenální blues-rocková skupina, doprovázeli i Czeslawa Niemena. U nás nikdo takový nebyl. Šel jsem na Pragokoncert, bez něj nešlo nikoho dovézt. Během několika dnů bylo Karlínské divadlo dvakrát vyprodané, po Praze visely plakáty. Pak přišlo oznámení, že koncert nebude. Ředitelem Pragokoncertu byl ing. Hrabal, informátor StB, takoví jako on rozhodovali třeba o Karlu Gottovi,“ vypráví Miloš Čuřík. S jeho náměstkem Josefem Posejpalem hrál kdysi stolní tenis. Byl odhodlaný bojovat a nevzdat se snadno: šel za ním, připomněl mu, jak ho Posejpalkdysi porazil a podařilo se mu rozhodnutí zvrátit. „Ten koncert ovlivnil domácí scénu 70. let,“ dodává. Miloš Čuřík také vzpomíná na památeční turné amerického jazzmana Barre Phillipse, se kterým jezdil po republice, a v závěsu za nimi auto StB.  

Miloš Čuřík stál také za Festivalem minimalismu, který se konal v Praze Bráníku za účasti takových osobností, jako byl třeba Petr Kofroň. Uváděl koncerty našich jazzových špiček, kromě Stivína snad všech důležitých: Rudolfa Daška, Karla Růžičky, Karla Velebného nebo Luďka Hulana. Uváděl nejlepší jazzrockové formace Impuls a Energit nebo pozoruhodný Barock Jazz Quintet.

Kdokoli chtěl za normalizace na volné noze vystupovat, musel mít od Pražského kulturního střediska (KPS) povolení. V komisi seděli nejrůznější lidé, třeba bývalý dělník z ČKD, který se stal ředitelem  PKS, ale i dramatik Ivan Vyskočil, který měl sám zákaz činnosti. Hudebníci, i ti největší profesionálové, museli dokázat svoji kvalifikaci při tzv. přehrávkách a byli zkoušeni ze všeobecných znalostí, včetně politických, aby komise zjistila, jestli mají ten správný světový názor. Miloš Čuřík, jako „umělec mluveného slova“, musel přečíst ukázku textu a písemně odpovědět na tak zásadní otázky jako např. „Kdo je předsedou vlády Mongolské lidové republiky?“

Dramaturgem v Jazzové sekci

V druhé polovině 70. let bylo jméno Miloše Čuříka spjaté především s činností Jazzové sekce. Úzce tehdy spolupracoval s jejím předsedou Karlem Srpem starším. Pamětník vzpomíná, jak byl v té době několik měsíců vyšetřován StB. „Pozvali mě do Bartolomějský a tam jsem jenom podepsal, že s nikým nebudu o našem setkání mluvit. Hned jsem volal,  tuším že panu Srpovi, co se mi přihodilo.“ Až po roce 1989 se potvrdilo, že Karel Srp starší aktivně udával Státní bezpečnosti. „Byl jsem se podívat v Pardubicích v Archivu Ministerstva vnitra, potvrdilo se, že na mě donášel. Bylo to velké zklamání,“ říká.

Pražské jazzové dny (PJD) se staly fenoménem druhé poloviny 70. let. Koncerty byly beznadějně vyprodané, konaly se na různých místech po Praze, pořadatelům se tu a tam dařilo zvát i kapely ze zahraničí včetně těch ze západu. Miloš Čuřík se podílel na festivalové dramaturgii, řadu večerů i uváděl. PJD měly osm ročníků, těsně před svým devátým v roce 1980 byly pražským kulturním inspektorátem Národního výboru hlavního města Prahy zakázány. Šlo o předzvěst postupné likvidace Jazzové sekce Svazu hudebníků, která vyvrcholila v roce 1987 soudním procesem a nepodmíněnými tresty nad sekčními činovníky. 

Poslechové diskotéky

V době ztížené dostupnosti západní hudební produkce v znormalizovaném Československu se staly populárními takzvané poslechové pořady či diskotéky. Provozoval je i Miloš Čuřík. Vše, s čím se veřejně vystupovalo, muselo být předem úředně schváleno inspektorem pro kulturu. „Když jsem hrál reprodukovanou hudbu, tak 80 % produkce muselo být buď československé nebo z východní Evropy. No, a jak to bylo v praxi? Hrál jsem 80 % západní muziky a 20 % sice českou produkci, ale třeba Šlitra a Suchého, Voskovce s Werichem anebo nějaký jazzmany jako třeba Stivína a tak dál.“ Když měl zakázanou Prahu, jezdil s pořady hlavně na severní Moravu, nejčastěji do Klubu M ve Valašském Meziříčí. Pravidelně si na svoje anti-diskotéky zval hosty, třeba pantomimu, komorní soubory, pouštěl filmy. Pro filmy, hlavně ty experimentální, si chodil na velvyslanectví Kanady, Francie, Británie, sporadicky i do knihovny velvyslanectví USA. „Ano, měl jsem strach, ale i motivaci,“ říká dnes Miloš. Kupodivu v pardubickém archivu nenašel jediný záznam o těchto návštěvách.

Estébák Šimák hrál hodného

Obviněním, že negativně působí na mládež, a výslechům na StB čelil Miloš Čuřík hlavně  v druhé polovině 70. let a v první polovině 80. let. Schůzky se konaly ve třetím patře Obecního domu v kavárně Arkádie nebo v restauraci ve Varieté U Nováků. Výslechy vedl vyšetřovatel Jiří Šimák, šéf party, která fyzicky týrala mj. Zinu Fredovou a Zbyňka Benýška. Šimák byl později odsouzen za kruté zacházení, s Milošem Čuříkem ale hrál zpočátku roli toho hodného. Chtěl, aby si tykali, přátelsky mluvil o vztahu k hudbě a o tom, že sám hrál v kapele. Když Miloš spolupráci odmítl, Šimák se na něj strašně rozkřičel, ale tím to pro Miloše skončilo.

Proč?

Svoji činnost v klubech cítil Miloš Čuřík částečně jako politickou aktivitu, jako formu protestu proti režimu i jako osvětovou vzdělávací činnost. Všechno dohromady. „Mohl jsem, měl jsem podepsat Chartu,“ říká, ale dodává, že dokud mohl působit veřejně na lidi, předávat informace a neprovádět neúnosnou autocenzuru, dával přednost vystupování a kontaktu s lidmi. Nechtěl se uzavřít do ghetta jako  underground. „Můj úkol byl informovat lidi.  Byl tu nedostatek informací. měl jsem potřebu zprostředkovat to lidem. Aby viděli, že když si to někdo může dovolit, takhle mluvit, tak beznadějný to asi nebude,“ říká.