Miloš Čuřík

„Sháněl jsem desky, za prvé... Výhoda byla v tom, že už v 60. letech jsem vlastně měl nějaké kamarády, takže – nebylo to moc často – ale občas mi někdo něco přivezl. Potom jsem velice často telefonoval do zahraničí, ale to už je pozdější doba, ale pořád je to samozřejmě dlouho před 89. rokem. Telefonoval jsem do firem jako třeba do ECM, pro které jsem potom dělal, anebo třeba některým jednotlivým muzikantům a oni mi zásilky posílali. U jazzových desek to v podstatě nebyl vůbec žádný problém. A potom byly samozřejmě burzy. Pochopitelně, že ty desky se sem dostávaly nejrůznějším způsobem. Nelze říct, že… I v těch nejhorších dobách, že by nebylo možno vůbec natrefit na nějakou zajímavou... Čili, ano, prostě šlo to těžce.“

„Skončilo to opravdu tak, že jsem se jednou, a bylo to v Lucerně, rozbrečel, protože jsem se dostal pod obrovský tlak a on se mě konkrétně zeptal, jestli jsem ochoten s nima spolupracovat a tak dále. A já jsem řekl, že na to psychicky nemám. Myslím si, že tam mě to... Strašlivě se na mě rozkřičel, protože něco v něm... Něčeho v něm jsem se dotknul, a pak už to mělo velice rychlý konec. Pak už mě pozvali do Bartolomějský. Mimochodem, to vyšetřování trvalo několik měsíců. Pak mě pozvali do Bartolomějský a tam jsem jenom podepsal, že s nikým nebudu o našem setkání mluvit. Hned jsem volal, tuším že panu Srpovi, co se mě přihodilo. Hned jsem to dal samozřejmě na vědomí na různý strany a od tý doby už jsem vlastně měl pokoj. Samozřejmě s tím, že třeba jsem měl jet na veliký evropský turné se skupinou Elektrický cirkus, to bylo takový mezinárodní společenství hudebníků, no a pochopitelně že mi ta cesta byla znemožněna.“