Marie Damborská

* 1927

  • „To bylo den po dni a furt to člověk nějak bral. Strýček (P. Ondřej Damborský) říkávali: ‚Co si na nás eště vymyslijú.‘ No, vždycky něco nového, takového a … no snažili jsme teda byt pod vůlí Boží, protože to se nedalo tak nějak. Až ještě včil v tejto době se toho tolik dozvídáme, jak to vlastně všecko bylo, protože za celých čtyřicet roků se to nedalo ven. A taky, to jsem měla svůj zážitek. Chodila jsem každý den do kostela, ale ten den jsem nešla nějak a někdo zazvonil a objevil se a představil se mně, že je polský bohoslovec, že se mu nepodařilo projít hranice. Ale tehdy pršelo, on byl tak opravdu mokrej, zablácenej a hlavně hladnej. No, mě to vůbec nic nenapadlo, prostě hned snídani a všecko a usušit, a než strýček Ondřej došli z teho kostela, tak on už byl, vybavila jsem ho teda všeckým možným jídlem, a už byl teda pryč. Ale když jsem to řekla strýčkovi, tak ten úplně strnuli, protože vedle byla kriminálka, vedle fary, a jistě pozorovali, kdo k nám ide. A na to si teda ještě dodatečně vzpomínám, jak bych ho viděla, snad se mu podruhý podařilo přejít teda.“

  • „Nesmělo se ty komunisty moc dráždit. Oni (P. Ondřej Damborský) dycky říkali: ‚Aby mně za nejakou blbost vzali souhlas, o to nestojím.‘ Církevní tajemníci chodili po farách třeba aj v týdnu a většinou došli ve středu. A tak, když ten tajemník došel, nebo jednú byla aj tajemnice ve Vyškově. Kyprá žena, jak dyž ju vidím. Průhlednú halenku, to se tak ještě načinčanila a taky teda tam došla a strýček nebyli doma, tak já jsem musela najít téma, jak ju zabavit. A tady zasej v Břeclavi, to už jsme byli v Pavlovicích, zas byl nejakej hereckej činovník, hrával divadlo. A on mně popovídal a hodina utekla jak nic teda … Tak jsem jich taky tak občas zažila.“ – „Ale říkáte, že jste ju musela zabavit. To znamená, že ona přišla a sedla si a dala si kafe …“ – „Ano, a řekla: ‚Když pan farář není doma, tak su tady.‘“

  • „Na Velehradě v osmašedesátým roku bylo veliký shromáždění kněží, a to bylo setkání kněží po tej době od teho osmačtyřicátýho roku do osmašedesátého, kdy vlastně se těžko dalo něco dělat, a v tym osmašedesátým už se… jmenovalo se to Dílo koncilové obnovy. To už bylo po koncilu a tam se to mělo všecko. Tady se nic nevědělo o druhém vatikánském koncilu. Tenkrát strýček dojeli tak šťastnej, no oni byli tak nadšenej, že… to bylo v dubnu, bylo to po Velikonocích hned. Ono se doteď o tom mluví, jak to bylo krásně zavedený. Jenomže potom přišel srpen, ruská vojska… no právě. První zakázali, to bylo už ustanovený, byly tam stanovy, to Dílo koncilové obnovy, a to bylo první, co okamžitě zakázali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kobylí, 20.01.2019

    (audio)
    délka: 02:47:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když není udavače, není soudce

Nedatováno - profilové foto dobové
Nedatováno - profilové foto dobové
zdroj: archiv pamětnice

Marie Damborská se narodila 12. prosince 1927 v Kobylí na Břeclavsku. Tatínkův bratr Ondřej Damborský byl v roce 1937 vysvěcen na kněze a Marie na jeho primici přednášela uvítání v rodné obci. O jedenáct let později, poté, co vystudovala obchodní školu v Hodoníně, k němu nastoupila jako farní hospodyně do Břeclavi. Do farnosti přišli v únoru 1948, byli svědky mnoha zatčení a vyslýchání v souvislosti s přechodem blízkých hranic do Rakouska. Církevní úřady vnímaly působení pátera Damborského v pohraniční obci jako „rizikové“, a tak se v roce 1952 Marie stěhovala do Doubravníku na Tišnovsku. Tady vydrželi šest let, než byli přeloženi do Dražovic na Vyškovsku. Dostali se do klidné farnosti a Marie tady pracovala až do roku 1969, kdy byl kněz přeložen do Velkých Pavlovic na Břeclavsku. Po úmrtí strýce Marie přijala místo jako farní hospodyně v Drásově u P. Františka Nestrojila. S farností prožívala sametovou revoluci i příchod svobody do křesťanského prostředí. Knězi na faře pomáhala do svých osmdesáti let. Žije v kruhu široké rodiny v Kobylí.