Jaroslava Davidová

„Udělala jsem zkoušky v Praze do gymnázia, do kvarty, do čtvrtého ročníku. No jo, jenže jsem zjistila, že ty žáci už od třetí třídy mají latinu. A teď byl problém, tak latina nikde, tak jsem se obrátila na pana faráře Toufara a on opravdu bez váhání, že jo, že o prázdninách bude učit latinu. Sehnal mi knížku, jo, to základní, a já jsem k němu dojížděla do Zahrádky asi měsíc na tu latinu.“

„Pan farář... Já jsem ho zažila vlastně, já jsem v devětatřicátém roce začala chodit do první třídy a on, jak byl v Zahrádce, tak měl taky na starosti venkovský školy, tak k nám docházel a učil nás. Já jsem pak šla do měšťanky za války do Dolních Kralovic, protože tady měšťanka nebyla, základní škola. A tak vlastně až potom po válce v Zahrádce otevřeli tu měšťanskou školu a tam jsem přešla, tam byla spousta těch spolužáků, který on tam vyučoval. Čili on nejenom že jezdil na ty zájezdy, ale on měl přehled, jak kdo se učí. Tady ten kraj na Vysočině tenkrát byl strašně chudej, jo, tady nebyly žádný továrny, když by lidi tam od tý Zahrádky chtěli do továrny, tak by museli sem do Humpolce. Tady bylo sukno, velká továrna, ale pěšky tři hodiny. To nepřicházelo v úvahu. Takže těch lidí, co měli pole, tak jako hospodařili si na těch polích. Tam měli nějakou tu obživu a pan farář právě, jak učil a znal ty svoje žáky a který byl šikovnej nebo jak, tak chodil do těch rodin a přesvědčoval rodiče, aby je dali na nějakou školu. Aby je nenechávali doma v tom hospodářství nebo aby je nedávali na nějaký řemeslo.“