Jana Dědečková

„Udělala jsem si výuční list na elektrikářku při dvou dětech a v roce 1979 jsem odešla do Semil. Manžel mezitím zemřel a já byla sama s dětmi. V roce 1978 zemřela i maminka, a protože všechny tři sestry byly v Krkonoších, kde pracovaly jako správcové na chatách, odešla jsem do Semil, abych byla blíže sestrám. Ucházela jsem se o místo elektrikářky na OPBH v Semilech a získala jsem tam byt.“ - „To je nezvyklé – elektrikářka žena...“ - „Na Ostravsku to není nezvyklé, tam dělaly ženy všechno. Uměla jsem i svařovat, chvilku jsem dělala i jeřábnici. Nezvyklé to ale bylo v Semilech. Tam když jsem přišla, tak se každý divil – žena–elektrikářka.“

„Tam dělali kompletní prohlídku. Musela jsem se úplně svléknout, při tom výslechu. Byly zatčené jen dvě ženy a jinak muži. Drželi nás v té garáži. Já tím, že jsem měla informace od pana Bendy, jak postupovat, tak jsem si po čtyřech hodinách řekla o vodu, o jídlo a nechali si mě až úplně na konec. Všechny vyslechli a mě asi za trest si nechali na konec. Byla ta osobní prohlídka a pak se mě vyslýchající ptal, co jsme dělali v Praze. Říkala jsem jim: 'Proboha, proč z toho děláte takovou věc, vždyť už je Praha plná trabantů...' a oni, že to musí mít nějaký řád. Já se podivovala, jaký může mít revoluce řád, že to je spontánní. Tehdy jsme se domlouvali s ostatními demonstrujícími, že se setkáme znovu 10. prosince na Den lidských práv na demonstraci a ono nás to trochu předběhlo, protože se to stalo už 17. listopadu.“

„Politruk KSČ, který bydlel v našem vchodě, po té první demonstraci mě potkal a řekl mi, že až se to uklidní, tak že si s námi poradí. Pochopitelně že jsem měla strach. Měla jsem strach. Vždycky jsem se bála. Hrozně jsem se bála, že by mi mohli vzít děti. Nebo že by se mstili na dětech. Nebo že by mě zavřeli a děti by mi odebrali. Udělali by ze mě nějakého živla. To by určitě nebyl problém. Byl tam spolupracovník z Kolory, a to byl komunista úplně šílenej. Ten se mnou dělal tu školu a ten na mě chodil donášet a říkal vždycky: 'Ty máš ty čtyři děti, tak tě nezavřou, já už jsem se o to snažil kolikrát...' To mě tedy trochu posilovalo. Na druhé straně, když se potkáte s tím, že vám policajti vyhrožují, že až se to uklidní... Já jsem popravdě už ani nevěřila, že by se to mohlo uklidnit – po té první demonstraci už ne. Už se skoro bourala Berlínská zeď a naše republika byla z posledních, která do těch ulic šla. Byli jsme zastavěni trabanty Němců, kteří utíkali. V té době už jsem se tedy moc nebála.“

„V říjnu jsme se bohužel ocitli u hotelu Evropa, kde to sbírali šmahem a tam nás oba s manželem zatkli. Psali potom v novinách, že to byla agresivní skupinka u hotelu Evropa, což vůbec nebyla pravda. Když tam u hotelu stáli ti kluci s helmami, tak jsme je ještě přemlouvali(...), ať jsou s námi, že jdou proti lidem. Stáli tam a skoro brečeli. Pak dal někdo pokyn, a oni začali první řady brát. Naložili nás do autobusu, ale tam to pro nás byla legrace. Se spoustou lidí jsme se znali z demonstrací. Odvezli nás na policejní stanici do Mělníku a tam nás vyložili v garáži, kde jsme čekali na výslechy. Ve dvě nebo ve tři v noci nás pustili. Už nejel autobus, vlak, nic, nešlo ani telefonovat a byla docela zima, toho 28. října. Takže jsme se v noci ocitli v úplně cizím městě a nebyla možnost ani sdělit, kde jsme. Doma byla sedmnáctiletá dcera s malými dětmi. Nakonec jsme zavolali z nějaké rodinné vilky a přijel pro nás synovec z Prahy. Hned oznámil i do Semil dětem, že jsme byli zatčeni, aby neměli strach, a že jedeme domů."

„V těch Semilech se bohužel nedělo nic. Byl pátek, sobota, neděle, pondělí a pořád se nic nedělo. Tak jsem říkala, že musíme něco dělat. V noci jsme jezdili do Prahy pro materiály k panu Bendovi a na FAMU a domluvili jsme se pak s kluky, s bratry Matěchovými a panem Šlapákem a ještě některými kluky ze školy. Když jsem dělala večerní školu, tak k nám chodili dívat se na ty videožurnály – tak s nimi. V noci jsem na těch rámečcích tiskla pozvánky na Občanské fórum. Roznášeli jsme to pak po Semilech. Za námi policejní auto, někde se jim to podařilo strhnout a někde ne. Myslím, že to bylo v úterý, když jsme je pozvali na tu první demonstraci. Jak jsme byli s manželem provokatéři, šli jsme 23. listopadu na KSČ, že budeme pořádat demonstraci na náměstí, kam jsme svolali lidi, a zda chtějí přijít a vyjádřit se k dění v Praze. Oni řekli, že ne, že s ulicí se nikdo bavit nebude. Měli jsme to tehdy ohlášené na 18. hodinu, já jsem si připravila takový projev. Bylo to hrozné, nevěděla jsem, co mám říkat, ale mezitím se tam objevili tři studenti. Co bylo úplně úžasné, že když jsme přišli na to náměstí, bylo tam už pár lidí, ale hlavně to náměstí bylo ozvučené. Ta místní beatová skupina – Petr Hybšman a spol., tak oni nevěděli, kdo to pořádá, nic, ale náměstí bylo ozvučené. To mě úplně šokovalo. Ta první demonstrace byla taková rozpačitá. Tím, že tam byli ti studenti a nemluvila jsem jen já sama, tak celkem začali lidi reagovat. Na závěr jsem se zeptala, zda se chtějí sejít další den, a lidi, že ano, a tak jsme připravovali další.“