Dalibor Dědek

„Tam nás 24 hodin nás vyslýchali, celé to bylo o tom, že chtěli vědět, s jakými doklady jsme přišli do styku, co bylo v tabulkách, jestli jsme si to, nedejbože, nenafotografovali. Měl jsem nafocené filmy a hned, jak jsem přijel domů, všechno jsem spálil. My jsme věděli, co vozíme, vozil jsem plány Varšavské smlouvy na příští pětiletku městským autobusem v plechovém tubusu. Vždycky, když jsem jezdil kolem vily, kde bydlel americký velvyslanec kousek před ministerstvem národní obrany, řekl jsem si, že bych zazvonil a řekl - Tady máte něco ke kouknutí. Oni po nás (příslušníci vojenské kontrarozvědky) zjišťovali, jestli jsme přišli opravdu do styku s těmi materiály a co si z toho pamatujeme. Pak nás ještě konfrontovali navzájem, dali nám podepsat spoustu papírů, jezdili za námi. Vím, že my jsme třeba uklízeli jsme a vynášeli jsme koše, chtěli vědět, jestli jsme nepřebírali koše a říkali jim, o čem píšou naši nadřízení. Pak nám dali na chvíli pokoj, pak si nás zavolal náčelník a říká - Chlapi, to co se stalo je to, se k nám neměly tyhle dokumenty vůbec dostat. Mělo to zůstat na výzbrojní správě na ministerstvu obrany. Ale tam byli líní dělat takovou otrockou práci a nechtěli dělat, tak to dali svým podřízeným a ti zase svým podřízeným a nakonec to skončilo u nás, respektive u vás. Když to doběhlo, vyplatili mimořádné odměny někomu na ministerstvu obrany, že to udělali. Jejich podřízení si šli si stěžovat, že to řešili oni. Nastoupila vojenská kontrarozvědka a zjistila, že to propadlo až k nám prosťáčkům, kteří s tím neměli co dělat a přijít s tím do styku. A to jsme byli my, spadlo to k nám. Tahle epizoda měla za následek, že když jsem začal podnikat, dělal jsem zabezpečovací techniku a musel jsem požádat o výpis. Zjistil jsem, že tam mám záznam, jsem vedený jako spolupracovník tajné bezpečnosti. Podepsal jsem jim někdy papír, že jim budu poskytovat pravdivé informace. Bylo to v době, když jsem byl zavřený. Měl jsem stejný případ jako prezident Havel. Z tohodle pohledu.“

„V tom srpnu šedesát osm. Rádi jsme spali na půdě se sestrou, vonělo tam seno, byly tam staré postele, četli jsme v noci při baterce. Ráno, když k nám vtrhli Rusové, sestra plakala, že je válka. Nechápal jsem, jestli si na něco hraje, tak jsem šel dolů. Babička poslouchala rádio, venku vrčela letadla, pak jezdily tanky po silnicích. Byl to pro nás ohromný šok, pamatuju si, jak maminka přijela vlakem z práce, myslím, že bylo 11 hodin. První, co maminka udělala, stoupla si do fronty na jídlo, všichni kupovali jídlo, báli se, že bude nedostatek jídla. Přinesla mouku, těstoviny, přinesla celou šišku salámu, což bylo něco pro nás pro děti, byla to velká investice. Někteří lidi se snažili vyjádřit nesouhlas s tím, že sem Rusové vtrhli. V rádiu bylo plno zpráv, že v Liberci došlo ke střílení do lidí. Byli jsme vystrašení. Bydleli jsme u silnice na Jičín, na dřevěnou maringotku lidi vyvěšovali plakáty, třeba – Ivane, běž domů! Byly zprávy a v nich informace, že Rusové podobná místa rozstříleli. Rodiče usoudili, že bude bezpečnější, když chodí do práce, že nás dají k druhé babičce do Karlovic, asi tři kilometry pěšky bylo a víc uschované. Sbalili nám kufříček, šli jsme zadem kolem hřbitova, polní cestou. Když jsme přišli na asfaltku, bylo na ní napsané vápnem - Pověste kolaboranta Machačného! Což byl můj dědeček. Když to rodiče spatřili, měli vážné měli pochybnosti, jestli nás vedou správným směrem. Když jsme k babičce a dědovi přišli, děda štípal na dvoře dřevo. Tatínek s ním začal diskutovat o ruské okupaci, děda byl zarytý komunista a na tátu se začal rozpřahovat sekyrou. Takže myšlenka, že tam zůstaneme, byla rychle opuštěna. A vzali nás zase domů.“