Miroslav Dědič

„(Počátkem 70. let – pozn. ed.) prostě za mnou přišli, abych šel dělat tuhletu problematiku na ministerstvo školství. A já jsem říkal: ,Nezlobte se, vy čekáte, až mě za měsíc vyhodí, protože já jsem politicky diskreditovaná osobnost, já v téhle situaci nejsem ve své kůži.‘ Protože když se o tom hovoří, já jsem jako svým způsobem politicky nepohodlná osoba byl respektován proto, že dělám romskou problematiku, jinak by se mnou zacvičili. Já třeba jsem na Dobré Vodě a v Květušíně v 50. letech - to je svým způsobem rarita – já jsem byl pan učitel, celou dobu. A vychovatelky, co tam byly, byly paní učitelky. A bylo to i za tu cenu, že jsem žádal o rozvázání pracovního poměru. Protože přijel inspektor a kluk běžel po chodbě, asi na klozet, a inspektor se na něj obrátil a: ,Kde je soudruh ředitel?‘ A on na něj zůstal zírat, protože to nikdy neslyšel, co to je. On znovu na něj. Načež kluk povídá: ,Vy myslíte, kde je pan učitel, že jo?‘ (Inspektor – pozn. ed.) ve třídě poseděl chvíli, pak mě v ředitelně takzvaně zrychtoval. A slyšel jsem za dveřma, jak říká kolegovi, kterej utek, protože mně říkal: ,Já jsem nechtěl svědčit, já jsem radši utek.‘ Protože my jsme se začali hádat. Já jsem mu říkal: ‚Napřed tomu musíš rozumět a potom se můžeme bavit. Co ty víš o cikánským problému? Nic! A mě tady chceš poučovat! Já pro ně jsem někdo! Já nejsem někdo, s kým mohou mávat! Já jsem s nima husy nepás! Já je učím úctě ke starším lidem, k dospělým lidem a k pedagogům taky.‘ No a výsledek byl, že jsem byl volán na Krajský národní výbor a vedoucí školského odboru, moudrý člověk... Jsem čekal, že mně dá rozvázání pracovního poměru, poněvadž jsem požádal o rozvázání, když jsem slyšel, jak se inspektor diví, jak tam můžu ještě být. Tak ten (vedoucí školského odboru – pozn. ed.) mi říká: ,Zapomeň, inspektor už ti tam nikdy nepřijede, vrať se a pokračuj!‘“

„To přišly děti jeden den do školy a říkaly: ,Pane učiteli, my budeme odjíždět, protože maminka s tatínkem už přestanou tady pracovat v Květušíně a odjedou, že budeme to mít jinde lepší.´ No a já si vzpomínám, jak jsem říkal: ,A vy chcete taky s nimi odjet?‘ Ne všechny, byly děti, které říkaly: ‚Ano my pojedeme.‘ Ale byli tam ti, kteří říkali: ,My bychom radši zůstali tady ve škole, ale maminka s tatínkem jedou, tak my musíme s nimi.‘ Takhle to bylo. No a samozřejmě Pohl (velitel posádky, pozn. ed.), ten jim dával ty glejty, že mohou skončit a odejít. A když byl den loučení, tak mě volal Pohl a říkal: ,Zajdi tam. Já tam nemůžu, protože si uvědomuju, jak všichni budou říkat: Ten Pohl to je pěknej blázen, on si vymyslel pro ně školu a my jsme mu to říkali, že se na to vykašlou a že se odstěhují pryč…‘ Takže já jsem se za něj loučil se všemi. A tenkrát jsem udělal to… aniž by to člověk plánoval, já jsem tomu samozřejmě taky nevěřil, že se vrátí, bral jsem jako samozřejmost, končí to, školu zavřou a my půjdeme jinam. Ale když jsem se s dětmi loučil za Pohla i za sebe, tak jsem jim na závěr řekl: ,Podívejte se, děti, jestli si myslíte, že ve škole to bylo lepší, než to bude teď, až budete s maminkou a tatínkem někde cestovat, tak já na vás 14 dní počkám. Kdybyste si usmyslely, že se vrátíte do školy, že to tam bylo lepší, tak 14 dní na vás počkám.‘ A první, co bylo, že jsem jel na okres za inspektorem a říkal jsem: ,Já jsem ale slíbil dětem, že na ně 14 dní počkám. Tak kdybyste byl tak hodnej, a počkal s tím zavřením školy těch 14 dní. Já myslím, že se nevrátí, ale já jsem to dětem slíbil. A co kdyby třeba, tak to by byla hanba, kdyby děti přijely, třeba s rodiči se budou vracet…‘“ (tazatel) „A ten inspektor byl tak osvícený?“ „Ne, on zase říkal: ,Jsi naivní humanista. Ale dobře, když jsi jim to slíbil. Ale musíte chodit na stromky do lesa, abyste nelenošili! Protože by říkali: Učitelé se tam 14 dní válí a nedělají nic.‘ Ale že jsme s nimi byli večery, bez odpočinku, soboty, neděle, celý půlrok, celou zimu, to se nebralo v úvahu, prostě… Tenkrát (v 50. letech - pozn. ed.) takový pohled na učitele byl, protože ti, kteří dělali tenkrát politiku, tak měli ty čtyři, pět (tříd - pozn. ed.) obecných, takže se na učitele z tohoto pohledu dívali. No a stalo se nečekané – dvanáctý den děti stály před školou. V roztrhaných šatech, špinavé, pohublé, smutné oči. A prosily mě, že jsem jim slíbil, že když se vrátí, že je ve škole nechám. No a tak došlo k tomu zlomu.“

„Měli jsme to asi na třetí hodinu nebo na druhou, já už si přesně nepamatuju, a byli jsme tam o dvě hodiny dřív a chodili jsme po nádvoří kolem sochy svatého Jiří. A najednou se tam řadila celá řada tatraplánů, tehdejších aut, a mezitím vidím, že vyšel prezident se svojí suitou. A já jsem se zase obrátil, manželka by vám to mohla potvrdit, jsem říkal: ,Aby nám tak nakonec ještě odjel. Já tam musím za ním!‘ A oni říkali: ,Co blázníš? Za prezidentem nemůžeš takhle.‘ Rozběhl jsem se přes to nádvoří, prezident už lez do auta, už měl jednu nohu v autě. Já jsem přiběhl, kolem ta jeho suita se na mě koukala zamračeně, co se děje… Já v ruce neměl nic. Přiběhl jsem a povídám: ,Pane prezidente, co ty cikánské děti, počítáte s nimi?‘ On vylezl z auta ven, dal mi ruku na rameno a povídá: ,Dobře, že jste přišel, oni mi nic nepřipomenou, já bych byl na to zapomněl. My bysme byli odjeli do Lán.‘ Jsem říkal: ,No vidíte, holky, kdybych tam nebyl šel, tak jak jsme dopadli? Utřeli bysme nos!‘ Výsledek byl, že ve tři hodiny, jak se vchází do Svatého Víta, tam je budova, tehdy to byl dům dětí, dnes je to kulturní dům prezidenta nebo zaměstnanců Pražského hradu nebo tak něco… Tam ve velkém sále se shromáždili všichni zaměstnanci Pražského hradu od prezidenta a jeho manželky až po uklízečky. Všichni. No a my jsme tam vystoupili se souborem, přišel prezident s manželkou, kluci hned, si pamatuju, jak Lacko s Frantou Bandym se rozeběhli, že musí sedět vedle, říkali: ,Ty si sedneš vedle prezidenta a já vedle jeho paní.‘ Měli zážitek z toho. A bylo to na mně, já jsem musel uvést situaci, tak jsem pohovořil, jak dětský domov vznikl, jaký byl vývoj, jak vypadaly děti, když jsme začínali, a tak vypadají dnes. Všichni byli v uniformách vymustrovaný, měli khaki uniformy letní, kluci krátké kalhotky, děvčata sukýnky krátké. Odzpívali svý - celý program. Aplaus, samozřejmě, ať už se jim to líbilo, nebo ne… Líbilo se jim to, děti zpívaly pěkně, samozřejmě. A když to skončilo, prezident za nimi vystoupil a chtěl si s nimi popovídat. To byla ta situace, kdy povídá: ,Odkudpak jste, děti?‘ ,My jsme z Dobré Vody.‘ ,Nojo, ale to já nevím, kde to je. Dobrá Voda. Těch je hodně, Dobrých vod. Jaképak je tam město vedle?‘ A děti začaly: ,Husinec, Husinec.‘ Načež pan prezident říká: ,A čím je známý Husinec, co zná každý Čech?‘ Načež Irena Veszpremiu suverénně odpovídala: ,Mají tam prosím nádraží.‘ Ozval se halas, celý sál se smál. Načež prezident přešel na jiné téma a říkal: ,Kdopak z vás, děti, nejlépe běhá?‘ Načež se ozvalo suverénně ,Tonda, Tonda!‘ Do popředí vystoupil Tonda Horváth. Celý sál se smál, protože Tonda Horváth a před ním Tonda Zápotocký, kterýmu všichni Tonda říkali… Takže takový byl závěr. Když jsme odcházeli, tak jsem říkal: ,Tak děti, už věříte tomu, že tady můžete být doma, že se nemusíte cítit jako v cizině?‘ ,Ano, teď už tomu věříme.‘“

„To bylo v roce 1952, tak jsem zvažoval, aby svět poznal, protože ta kultivace romských dětí tenkrát byla v miserablu, tenkrát nebyla ještě povinná docházka dodržovaná, o tom se dneska neví, tenkrát chodily do školy romské děti jenom tam, kde je rodiče posílali. Samozřejmě, když je rodiče přivedli, tak je nikdo ze školy nevyhnal, ani ho to nenapadlo. Na druhé straně, kde se prostě nechodilo, tam se to bralo: ,To jsou cikáni, ty do školy nechodí.‘ A bylo to úplně samozřejmé. To platilo skoro až do 60. let, tenhle miserabl. Já jsem právě chtěl tím prosazovat tu myšlenku, protože já jsem na všech konferencích jsem v tom smyslu hovořil, a chtěl jsem to předvést ještě prakticky těmi zájezdy. A tím jsem mínil i Slovensko, protože jsem věděl, že na Slovensku ten miserabl největší tenkrát byl. A on je ještě dneska, samozřejmě. Vyjednal jsem na ministerstvu vnitra, ti to brali hned, podpořili nás, dokonce vysadili 10 tisíc na to. My jsme utratili asi 45 tisíc, protože ten zájezd byl skoro měsíční, autokarem až po dálavách východního Slovenska. Takže jsme byli v Bratislavě na ministerstvu vnitra, doktor Čičmanec tam seděl, s tím jsem domlouval, kde by to bylo nejpotřebnější. A on mi říkal, které ty okresy jsou v té situaci nejhorší. A chtěl jsem veřejnost, v první řadě Romy, přesvědčit, že miserabl není osudový a nepřekonatelný, aby si uvědomili, že když budou posílat děti do školy, tak budou vypadat jaky ty, co vidí před sebou. A zadruhé i veřejnost neromskou přesvědčit, že ti lidé, kteří vedle nich žijí, že jsou jim rovní, že jim jenom chybí vzdělání, jinak jsou to lidi jako oni, a že je třeba, aby se zkultivovali.“