Miluše Dědková

„Plnej dům vojska a já mladá holka, no tak naši se báli, báli se, tak nás odstěhovali k tetě Proškovej, to byla taková malá vesnička, ono to patřilo k Mirohošti, a tadyto je ta sestřenice. To jsme tam byli u těch Prošků a tam vojsko nebylo, poněvadž to byla osada jenom. A my jsme spali, takhle měli gauč, takhle, abychom se tam vešli, asi sedm děvčat nás spalo. A bratranec, ten byl ženatej, měl mladou manželku, ještě neměli snad děti, a v noci tam přišel nějakej sovětskej voják, bouchal, že mu musí otevřít, tak mu otevřel, teď on přišel a s baterkou teď on na nás svítil. To víte, co my jsme si říkali, teď si tady jednu vybere třeba, a bůhvíco udělá. ,Ukázat ruce!‘ Tak ukázat ruce, tak která měla hodinky, tak jí je sebral a bratrance si zavřel a chtěl pořád zlato. A on řek’, že nemá, a on ho tam tak dlouho trápil, no, ale nedal mu nic. Tak šel a v síni stály, bratranec tam měl boty, tak on sebral ty boty, nový, takový pěkný...“

„A my jsme museli pást krávy. Měli jsme prázdniny a maminka už mě v pět hodin budila, ráno, a musela jsem hnát krávy na pastvu. A nebo když jsem byla menší, tak husy. No, a pozdějš, když jsem byla větší, no, bylo mi jedenáct, když začala válka s Polskem, no a to už bylo předtím. Tak jsem pásla ty krávy – to je taky velkej zážitek – a byla jsem tam na tom poli sama. Asi pět krav jsem měla, seděla jsem tam na mezi a najednou slyším, že letěj letadla. A ono to bylo 1. září (1939). A začala ta válka s Polskem. A oni to byly německý letadla! No a já jako malá holka, hloupá, já jsem měla takovou hůl na ty krávy a já jsem si takhle stoupla, jako že na ně střílím. A oni začali střílet po mně! Jen to tak hvízdalo, víte, kolem uší, a tak jsem si to teprv uvědomila, že snad na mě střílej! Protože byl mír, nic se nevědělo, a najednou začala válka s Polskem, 1. září to bylo, třicet devět.“

„A my jsme si ráno řekli, tady s tou Mařenkou a s tím Rosťou, s tím jejím bratrem, že my se vrátíme domů, že jsme se tam báli, že tam budou takhle chodit. Tak jsme vám šli pěšky a zase jsme šli přes to pole z tej osady, Kocanda se to jmenovalo, z Kocandy jsme šli do tý Mirohoště a z lesa zase na nás Němci stříleli. Hvízdalo to kolem nás, teď jsme došli k ukrajinskej Mirohošti a tam stály kaťuše. Celá řada, stály kaťuše a vojsko, a kam jdeme. My že domů. No tak jsme přišli domů a teď ty, co u nás bydleli, co jsme je tam měli jako ubytovaný, ty vojáci, tak oni ruce a ,pojďte, děvčata, s námi budete umírat‘, říkali. Takhle nás přivítali, že jsme se vrátili.“

„Ještě co vám můžu říct: byla tam švadlena, Věra se jmenovala a měla dvě malý děti předškolního věku a oni se u nás schovali, ve stodole, před Němci. A měli svůj domek postavenej, a to všechno museli opustit a tatínek je tam schoval. My jsme měli tam takovej sklep pod stodolou a nahoře se to zarovnalo senem a oni tam v noci šli ven a byli tam schovaný a teď... Ve dne šli k nám a my jsme jim tam dali najíst, já si pamatuju ty děti, jaký byly šikovný, děti. Poslali nám tam posádku, ty si do tý stodoly dali koně a teď si to představte, my jsme tam měli Židy.“ „Takže vy jste tam současně teda měli schovaný...?“ „Současně tam byli schovaný a současně tam byli Němci. A teď ona šla po dvoře a potkala Němce a řekla: ,Guten Tag‘. A šla, no!“ „Ta Židovka?“ „No, ale tatínek říkal: ,Musíte pryč, musíte pryč!‘ Tak oni v noci se vystěhovali a na poli si vykopali takovou zemljanku. A oni je tam všechny postříleli!“

„No a jak to potom pokračovalo s těma banderovcema, byli nějak aktivní i po tom roce 1944, když už tam byli zase znova Sověti, dělo se něco?“ „No to bylo nejhorší!“ „To bylo nejhorší, jo?“ „Jo, protože oni chtěli pořád tu Ukrajinu.“ „A co se třeba dělo, potom?“ „No tak, taky, zabíjeli je, když byl třeba někdo, že věděli, že s těma Sovětama nějak spolupracuje, tak ho klidně zabili.“ „No a kdy se to těm Sovětům podařilo zvládnout, po jak dlouhý době?“ „Se to nepodařilo zvládnout vůbec.“ „Ještě vy jste odjížděli a ještě tam ty banderovci byli aktivní?“ „No jistě. A teď, když jsme se tam vrátili, tak tady u toho našeho hřbitova, jak jsem Vám ukazovala ty fotky tady, tak tam postavili jim pomník! A zrovna to postavěj u českýho hřbitova! To jsme se tak zlobili! ,Za národ, za slávu‘ – jim tam postavili, banderovcům, pomník!“ „To je věc výkladu, oni to byli pro ně hrdinové, pro ty Ukrajince.“ „No, tadyhle je hřbitov a tady někde stojí ten pomník. A tam stojí pro ně, pro banderovce, který zahynuli, pro ně pomník udělali! U českýho hřbitova!“