Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Dědková (* 1927)

• volyňská Češka

• narozena v české části obce Mirohošť

• v roce 1947 přesídlila do Čech

• v 50. letech profesně šikanována komunisty

• nadaná kreslířka – ilustrovala mimo jiné publikace o volyňských Češích

„Já bych přála všem lidem, aby nezažili žádnou válku, protože moje nejhorší vzpomínky jsou na válku. Na všechny ty fronty, které u nás přecházely. Na banderovce, na holokaust... Přála bych si, aby to už nikdo nemusel znovu prožít.“

Dětství a rodina 

Miluše Dědková, rozená Průšová, se narodila 12. listopadu 1927 v Mirohošti, na polském území Volyně, v rodině zemědělců. Její otec Václav Průša byl vyučený zedník. Dům, ve kterém jeho rodina v Mirohošti žila, postavil sám, včetně hospodářských budov. Matka Marie Průšová, rozená Tyšerová, se starala o domácnost a rodinu. Miluše Dědková má jednu starší sestru, Libuši, další sestra, Marie, zemřela v roce na špatně diagnostikovaný zápal plic.

Rodiče vlastnili v Mirohošti asi 10hektarový pozemek, na kterém hospodařila. Díky tamní kvalitní půdě – černozemi – se dařilo téměř všemu. Ovocné sady nesly velkou úrodu, pěstovalo se hodně obilí i chmelu. Rodina Průšova měla dvě chmelnice. Na česání chmele byly najímány Ukrajinky z okolních vesnic. Miluše Dědková už jako desetileté děvče pomáhala své babičce pro ně vařit. Tatínek dokonce postavil novou sušárnu chmele. Usušený chmel nakupovali Židé, kteří s ním obchodovali, zvykem bylo smlouvat.

 Před 2. světovou válkou, za polského státu, rodina necítila žádný útlak. Žila spokojeně a všeho měla dostatek.

„Žilo se výborně, lepší než tady. Před válkou v Polsku bylo moc dobře. Já když si vzpomenu na ty svatby a na ty posvícení, taky tři dny bylo posvícení, to se slavilo, předtím se pekly koláče, zabíjely se husy, kachny... No, vzpomínky na to mám moc hezké.“

Září 1939 – terčem palby na pastvě dobytka

Jako dítě musela Miluše Dědková chodit pást husy a krávy. Když bylo 1. září 1939 Polsko napadeno Němci, to jí bylo necelých 12 let, byla také na pastvě a slyšela letět letadla. Vzala hůl, kterou měla na krávy, a dělala, že na letadla střílí. Najednou však začala letadla domnělou palbu opětovat a střílet na ni z palubních zbraní!

„Jen to tak hvízdalo, víte, kolem uší, a tak jsem si to teprve uvědomila, že snad na mě střílejí. Protože byl mír, nic se nevědělo, a najednou zničehonic začala válka s Polskem.“

Hned nato, ještě ten den, začali Němci vesnici bombardovat. Bomby padaly do mirohošťských zahrad. Tehdy byla zabita kamarádka Miluše Dědkové – Stázka. Kromě ní bylo ten den zabito bombami ještě několik dalších lidí ze vsi.

Sovětská okupace – základní škola

Až do 7. třídy základní školy chodila Miluše Dědková v Mirohošti. Základní škola byla smíšená, ukrajinská a česká. Když z okupovaného Československa začali utíkat mladí učitelé do Polska, dostali se někteří i do Mirohošti a přinesli tam hodně kultury a osvěty. Otevřela se tam česká škola, což bylo Sověty povoleno. Hrálo se i české divadlo. Např. ředitel školy, Mirský, který přišel z Olomouce, složil v době sovětské okupace v letech 1939-41 satirickou písničku, kterou děti zpívaly.

„Připravte si lidičky koláče, buchtičky. Na Sibiř jedeme, nám už teď zima je...“

Našel se však udavač, který ředitele nahlásil, a ten byl pak na pár dnů zavřený.

Válečná léta po roce 1941 – německá okupace

 Němci měli nejprve podporu u banderovců a jiných ukrajinských nacionalistů, protože jim slibovali, že Ukrajina bude samostatná. To jim nikdy nesplnili. Postupem času se proto banderovci otočili i proti Němcům.

V době německé okupace to bylo špatné s jídlem. Nesmělo se mlít obilí, zabíjet prasata, sůl se platila zlatem, místo cukru se vařil sirup z cukrové řepy. O jídlo byla nouze, protože všechno se dávalo armádě. Z té doby pochází historka, kdy tehdy asi šestnáctiletá Miluše jela s tatínkem do vedlejší vesnice do mlýna, který měl její strýc, tajně semlít obilí. Na zpáteční cestě, když jeli přes pole, je zastavili Němci. Tehdy měli s tatínkem velký strach, že jim Němci ublíží. Nakonec se ale nic vážného nestalo. Ukázalo se, že Němci se chtěli pouze svézt a pobavit se s mladým děvčetem. Naštěstí se omezili jen na drobné obtěžování.

U rodiny Medunových v hostinci se konaly schůze tamní pobočky ilegální organizace volyňských Čechů „Blaník“. Tu založili čeští učitelé, např. pan Knop. Kromě něj v ní byli organizováni třeba pan Somol, pan Liška nebo manželé Lizálkovi. Ti pak přesvědčili místní vedení banderovců, že Češi po válce předpokládají přestěhování do Čech. Tím se české rodiny vyhnuly ukrajinským etnickým čistkám. Obavy a strach z banderovců a jejich počínání ale nadále trvaly až do odjezdu do Čech.

Genocida Židů a Poláků

 Období německé okupace přineslo nejvíce utrpení místním Židům. Ti byli zavíráni do ghett, odváženi do koncentračních táborů nebo hromadně vražděni. V Mirohošti se prý židovská rodina Volkových ukryla před Němci pod jevištěm v sále místní sokolovny. V téže sokolovně si Němci zřídili opravnu aut, a ač tato byla neustále hlídána, podařilo se celé židovské rodině v tomto úkrytu přežít. Téměř celá vesnice je živila. Pro jídlo vycházeli v noci okénkem, z něhož opatrně vysunovali prkno – lávku, aby zvláště v zimě, za sněhu, nebyly pod oknem vidět stopy.

Další židovská rodina – švadlena Věra se svými dvěma malými dětmi – se ukrývala asi měsíc u rodiny Miluše Dědkové, a to ve sklepě pod stodolou. Němci, kteří byli v obci posádkou, si ale do stodoly ustájili koně. Současně s nimi tam ale byli ukryti i zmínění Židé! Otec Miluše Dědkové jim proto řekl, že tam už zůstat nemohou, že musí pryč. Židé tedy odešli a kdesi za obcí si v polích vykopali zemljanku, ve které se snažili nadále ukrývat. Tam ale byli podle stop ve sněhu objeveni místním Ukrajincem, udáni Němcům a všichni na místě zastřeleni. Předtím se však museli svléci do naha.

V Dubně, resp. v okolí Dubna, bylo hromadně zastřeleno hodně Židů, kteří si museli nejprve vykopat vlastní hroby.

Maminka Miluše Dědkové měla v Dubně bratrance s manželkou. Ti našli jedné noci na svém prahu odloženou židovskou holčičku. Měla u sebe lístek se jménem Schwarzová. Její rodiče se dítě zřejmě tímto způsobem snažili zachránit. Holčičku zachránci přijali za svou, dali jí jméno Anička a vychovali ji. Nebyli mezi volyňskými Čechy sami, kdo tímto způsobem zachránil židovské děti.

Dalším ohroženým menšinovým volyňským etnikem byli Poláci, kteří stáli v cestě cílům ukrajinských nacionalistů. Nenávist banderovců k Polákům dosahovala takové intenzity, že bez zábran vraždili občany Volyně třeba jen kvůli polsky znějícímu jménu, i když to národností Poláci nebyli. V ukrajinské části Mirohošti žila rodina Domanských. Banderovcům toto jméno znělo polsky, proto si pro paní Domanskou v noci přišli a na ostnatém drátě ji táhli až k tůni, kde se dříve těžila rašelina, a tam ji utopili. Přišli si i pro mladého faráře ruské národnosti, který se jmenoval Szumanský. Ten se v poslední chvíli stačil zachránit útěkem a následným úkrytem u tetičky Miluše Dědkové. Přežil, dnes možná ještě žije v Kanadě.

Ústup Němců, návrat fronty

 Fronta se v okolí Mirohošti pohybovala šest týdnů. Němci ustupovali a od lesů postupovali sovětští vojáci. Rodina Miluše Dědkové nechala u sebe Sověty najíst a umýt se. Ale protože vojska byl plný dům a doma byly dvě mladé dcery, tak rodiče přece jenom měli obavy a odstěhovali je k tetičce, do blízké osady Kocanda. V noci tam ale přišel sovětský voják a bouchal, že mu musí otevřít. Když mu bratranec Miluše Dědkové otevřel, voják svítil na spící děvčata baterkou, vzbudil je a chtěl ukázat ruce:

„On přišel a baterkou na nás svítil. To víte, co my jsme si říkaly, teď si tady jednu vybere a bůhvíco jí udělá. ,Ukázat ruce‘, povídá. Tak ukázat ruce. Která měla hodinky, tak jí je sebral.“

Hledal také zlato, a když žádné nenašel, sebral bratranci Miluše Dědkové alespoň boty. Když se ráno děvčata vracela domů, cestou po nich stříleli Němci. V Mirohošti zase stály kaťuše a Rusové děvčata přivítali slovy: „Pojďte, děvčata, s námi tu budete umírat.“

Později, když se válečná linie vzdálila od obce, zřídili Rusové v domě Průšových „sanitární batalion“, zkráceně „sanbat“, což byl jakýsi vojenský lazaret, který v domě fungoval celý další rok. Pro rodinu to znamenalo značné nepohodlí, bylo tam pro všechny málo místa. V jednom pokoji byli umístěni ranění, tehdy už hodně stará babička Průšových musela spát v pokoji s lékaři. Miluše Dědková a její sestra spaly v pokoji, kam za nimi Rusové zpočátku pořád chodili, chtěli se s nimi bavit. Nebylo jim to příjemné, protože vojáci většinou měli vši.

Po roce 1944 se české obyvatelstvo stále bálo banderovců. Ti byli neustále aktivní ve své snaze Ukrajinu „etnicky vyčistit“ a neváhali dál zabíjet lidi, třeba kvůli spolupráci se Sověty. Zajímavostí je, že jim byl v 90. letech u českého hřbitova v Mirohošti postaven pomník. Pro dnešní Ukrajince představují banderovci hrdiny.

Poválečná léta a transport do Čech

Hned po válce začaly opět fungovat školy. Miluše Dědková chodila na střední školu v Dubně, kde měla ještě se třemi dívkami podnájem u paní Špačkové. Rodiče sice neměli v té době peníze na placení pronájmu, ale platili naturáliemi, např. domácí moukou. Do Dubna to bylo kolem 10 km, ale nic tehdy nejezdilo, chodilo se pěšky tam i zpátky. Ve školách se netopilo, žáci seděli třeba v kabátech, ale učili se rádi. Někteří učitelé přišli z Ruska, vyučovací jazyk byl ukrajinský, vyučovala se i ruština. Poláků zbylo v Dubně málo, už se vědělo, že Ukrajina připadne Sovětskému svazu, stěhovali se proto houfně do Polska.

Školu v Dubně však Miluše Dědková nedokončila. Manžel její sestry Libuše, který byl voják, se po válce usadil v Čechách, v Janovicích na Českolipsku, a protože už měli dvě děti, se kterými sestra žila v Mirohošti, chtěla být rodina co nejdříve pohromadě. Také rodiče chtěli být co nejrychleji v Čechách, a tak nebrali ohled na nedokončená studia dcery a přihlásili se hned do prvního transportu v lednu 1947. 

Cesta do Čech byla obtížná – čtyři rodiny měly pro sebe jeden železniční vagon. V dalším vagoně, ve kterém spal i otec, byl umístěn dobytek.

Život v Československé republice

Po příjezdu do Čech bydlela celá rodina u manžela sestry Libuše v Janovicích. Tam se také Miluše Dědková na zábavě seznámila se svým manželem Vladimírem Dědkem, za kterého se provdala v roce 1948. Její manžel byl vyučený truhlář a také pocházel z Volyně, z Mirotína. Byl v armádě a po válce se usadil v Čechách, kde si v Lukavci na Lovosicku zabral dílnu. Nejdříve v ní pracoval jako soukromník, v padesátých letech, kdy se soukromé podnikání rušilo, ji musel odevzdat státu bez náhrady, stejně jako veškeré stroje, které v ní měl. V roce 1949 a 1953 se manželům narodily dvě dcery, Květoslava a Miluše. Rodina byla perzekvována za to, že rodiče byli proti zakládání JZD.

Miluše Dědková s manželem museli jít pracovat do kamenolomu, kde byla, obzvláště pro ženy, velmi těžká práce.

„Nám nikde nedali žádnou práci. Maminka byla strašně proti tomu, aby se zakládalo JZD. A my jsme pak byli všichni perzekvováni. Já ani manžel jsme nedostali žádnou slušnou práci, oba jsme museli do kamenolomu. Takhle to za komunistů vypadalo.“

Teprve po čtyřech letech práce v kamenolomu dostala Miluše Dědková díky bratranci z Brna, jehož otec byl legionář, práci v bižuterní dílně v Terezíně, kde dělala kontrolorku zboží.

V Lukavci rodina bydlela až do roku 1972, kdy musela opustit dům kvůli výstavbě kravína. Pak si zakoupili domek v Bohušovicích. Když se provdala dcera, podali si žádost o byt, který dostali v Litoměřicích.

Současnost

Od ledna 1996 je Miluše Dědková vdovou. Žije v Litoměřicích.