Jiří Degl

„Měl jste komunistům hodně za zlé, co vám udělali?“ - „No, za zlé... Na jedné straně to bylo na těch Mokrouších dobré, že tam byla pevná parta. Museli jsme držet proti těm Tymákovákům. Protože ti nás vždycky někde zmlátili. Mě zmlátili hned první den, když jsem šel do kina, za buržoazní původ. Tymákovské děti byly děti komunistů, mokrouští byli soukromí a nebyli v JZD, a můj táta byl jako reakcionář, protože nebyl ve straně.“ - „Oni se jmenovali Tymákovi, ta rodina?“ - „Ne, Tymákov, to byla obec vedle. Byla to velká obec, kam jsme chodili do školy. Mokrouše k tomu byly přifařeny jako malá vesnička. Měli jsme tam výbornou partu, hráli jsme hokej, fotbal, s těmi kamarády jsme se sžili. Byli to dobří kluci. Kdyby tam byl dobrý byt, bylo by to docela dobré. To bydlení ale bylo hrozné. Ta diskriminace byla i ve škole. Když jsem chodil do Tymákova do školy, spolužačky si stěžovaly mojí matce, že Jirka umí počítat všechno a dávají mi horší známky než těm vesnickým. Matka šla za učitelem Švehlou a ten jí to potvrdil. Říkal: 'Ano, váš syn není vůbec elegantní. On počítá tak neelegantně, že mu nemůžu dát jedničku.' Matka napsala jednomu bratrovi, který byl učitel, jestli se hodnotí také elegance při zkoušení u tabule. On řekl, že to je blbost. Rozhodující je, co žák napíše na tabuli, a ne jestli je elegantní, nebo ne. Říkal, že to je diskriminace naší rodiny, která pokračuje i tady. Učitel se mi prý bojí dát lepší známku.“

„V roce 1967 jsme založili skupinu Intensit. Ta skupina trvá dodnes a zúčastnili jsme se spousty výstav. Vystavovali jsme v Brně, to bylo trienále v Brně. Tu dělal dnešní zaměstnanec Národní galerie pan Jiří Valoch. V Gottwaldově - v dnešním Zlíně - byly výstavy, pak byly výstavy v Lounech. Tam byly výstavy grafiky. Těch všech jsem se zúčastnil, někde jsem získal diplomy. Například taky v Šumperku byla výstava, v roce 1973. Potom v roce 2001 pan doktor Losenický tady dělal výstavu Ohlasy kubismu v Plzni a také mě vyzval k výstavě. Viděli to Rakušné a můj obraz se jim líbil. Na malování Jana Nepomuckého, světce střední Evropy, vybrali jen dva malíře z Plzně, a to pana Malinu a mě. Pan Malina byl ředitelem galerie. Malovali jsme tedy ty obrazy v Plasích. Procestovali jsme s nimi pak celou Evropu. Byli jsme v Pasově, ve Vídni v diecézním muzeu, v Chrámu sv. Štefana. Pak ta výstava byla ve Španělsku, v Zágrebu, ve Waršavě, v Bratislavě, v Praze to bylo ve Františkánském klášteře. Takže s těmi výstavami jsme sjezdili celou Evropu. Většinou nám to platili, ale všude jsme museli namalovat obraz. Z toho nám zaplatili třeba cestu.“

„Otec, když dělal v Ejpovicích, byl tam nějaký letec vedoucím skladu a zlámal si žebra. Byl to nějaký voják z Anglie a odešel. Všichni ti dělníci říkali: 'To by teď místo něj měl dělat tady Vilém - tedy můj otec - protože má vzdělání a mohl by nás zastupovat.' Byla tam nějaká soudružka a ta řekla, že táta to dělat nemůže, protože na to nemá vzdělání. Dělat to prý bude ona, protože ona má VUML. Táta to tedy dělat nesměl, dělala to ona. Otec když pak cestoval z Plzně, tak vystupoval po cestě z autobusu a chodil pěšky do Mokrouší. Ona mu to zakázala. Říkala: 'Tady tomu doktorovi stavět nebudete, bude jezdit večer z Plzně autobusem! Zakazuju vám zastavovat!' Řidič si o tom myslel své a tátovi stejně vždycky zastavil. Táta vždycky poděkoval, vystoupil a šel pěšky do Mokrouší. Ona mu to zakazovala, byla v ní úplná nenávist. Dokonce jednou tátu vyhodili z autobusu, protože ti tymákovští soudruzi řekli, že byl právník, advokát a vykořisťoval dělnickou třídu. Tak ho vyhodili z autobusu, div ho nezabili. Táta jim říkal: 'Já byl soudce. Já byl státem placený soudce! Nebyl jsem advokát. Měl jsem státní plat jako vaši rodiče!' Nějaké velké platy soudci tenkrát neměli. To advokát si mohl říct, o kolik chtěl. Mokrouští sedláci se ho pak zastali, vtáhli ho dovnitř a odvezli do Mokrouší až na náves. Dneska je to k smíchu, ale bylo to hrozné. Pořád žijete pod neustálým tlakem. Když vám teče do bytu, tak co pak můžete chtít od života?“

„Byli jste z toho šíleného bytu často nemocní?“ - „Byli. Měl jsem stále horečky. Třeba půl roku jsem nechodil do školy. Bratr měl úplně zničené ledviny, já močový měchýř a dostal jsem chronickou anginu pectoris. Takže jsem ani v osmé třídě, už když jsme byli v Plzni, nechodil do školy. Byl jsem doma a léčil se. V Plzenci jsem kvůli horečkám taky do školy moc nechodil. Míval jsem šílené horečky.“ - „Přesto jste ale učení dobře zvládal...“ - „Moc dobře jsem se neučil, protože mě to nebavilo.“ - „Ale maturitu jste nakonec udělal...“ - „Udělal, no.“

„Pozvali jsme ho tam. Bylo to v létě, já měl strašné horečky, brácha taky. Doktor říkal: 'Paní Deglová, vezměte ty kluky a jeďte s nimi do Plzně. Tady na tom letním bytě budou trpět, tady ať nejsou.' Matka mu říkala, že tam bydlíme, ale on tomu nevěřil, měl za to, že si z něj dělá legraci. Viděl, že nám tam teče na hlavu a opadává omítka. Matka byla přecitlivělá a pak se rozplakala, že jí to nevěřil. Jednou v listopadu strašně lilo a já jsem tam seděl pod igelitem. Matka ho zavolala a on přijel. Když nás viděl, rozbrečel se: 'Ježišmarjá, já se vám omlouvám, já nevěděl, že tady opravdu bydlíte, oni vás sem ti komunisti opravdu vyhnali.' Matka mu řekla, že už tam bydlíme třetí rok. Rozčílil se, že je to hrozné, že tam nemůžeme být, že my děti onemocníme, že je tam plíseň, působí to na plíce. Doporučil matce, aby si pozvala někoho z hygienické stanice z Rokycan, což učinila. Lékařka kvitovala, co všechno v tom domě našla: plíseň, není tam voda, smrdí to v noci, v kuchyni nebylo světlo. Byl tam jen výklenek do dvora. Napsala nám potvrzení a to nám pomohlo, že jsme se pak mohli přestěhovat do Plzně. Ta z toho byla otřesená, ta lékařka.“

„Bylo to 5. června v roce 1953. Otec pracoval jako zámečník ve Škodovce. Já přišel ze školy, bráška ještě do školy nechodil, doma byla matka. Přišel k nám nějaký pán a přinesl matce nějakou zelenou obálku. Řekl: 'Asi se budete stěhovat.' Chtěl po ní, aby podepsala nějakou přijímací listinu, lístek o převzetí. Matka se bála to podepsat a řekla, že to podepíše manžel. Pán řekl, aby našeho tátu poslala na Národní výbor v Plzni. Ten člověk měl neuvěřitelně zlé oči a my jsme se ho báli. Prohlížel si nás a říkal: 'Budete se stěhovat,' a měl z toho strašnou radost. Matka měla hrozný strach. Když přišel táta z práce, matka mu to odevzdala, otec si to přečetl, zcela ochromen si sedl na židli a říkal, že to přece není možné. Přece jsme nic neprovedli.“