Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Aby se na mě druzí mohli spolehnout
narozena 3. února 1926 v Praze na Zlíchově
otec účetním ve firmě Svoboda a Hynais a pražské trafiky (v důchodu)
otec v Sokole
matka v domácnosti
oba rodiče katolíci, později v Církvi československé husitské
navštěvovala reálné gymnázium ve Vodičkově ulici
maturita v roce 1945
během války práce v lékárně v Paláci Světozor
později v pojišťovně v Klimentské ulici
v rámci programu „77 tisíc lidí do výroby“ nástup do Knihařských závodů
v 50. letech práce v pražské pobočce Košických železáren, kde byla zaměstnána celý život
byla ve své profesi uznávanou účetní a administrativní pracovnicí
nikdy nevstoupila do KSČ
po otci vedla účetnictví v Sokole a Církvi československé husitské, kam během života konvertovala
24 let členkou Rady starších v Církvi československé husitské
manžel lékař
Hodnoty v rodině a původ
Zdeňka Děrdová vyrůstala v rodině účetního, dalo by se říci „váženého pražského úředníka“. Měla jednoho bratra. Svého otce hluboce milovala a zdědila po něm jak lásku k účetnictví a smysl pro detail, tak energii a pracovitost. Otec celý život pracoval ve firmě Svoboda a Hynais, velkoobchod uhlím. Účetnictví měl také na starost v Sokole i v Církvi československé husitské – jeho dcera později tato angažmá po svém otci převzala. Otec pamětnice patřil mezi vážené osobnosti a rodina měla velmi dobré společenské kontakty. Zdeňka Děrdová se v dětství kamarádila s dcerou Ference Futuristy Annou a dcerou Emila Fialy. Otec se dobře znal s Milošem Havlem, slavným podnikatelem a strýcem Václava Havla. Loajalita k práci, profesní schopnosti a odpovědnost, to jsou hodnoty, pro které byla pamětnice celý život v profesi i v soukromých vztazích uznávána.
Rodina nejprve žila do roku 1935 na Zlíchově a později se odstěhovala do Žitné ulice, do domu Sokola, kde Zdeňka Děrdová žije dodnes. Na svou rodinu vzpomíná těmito slovy: „Já jsem byla nábožensky vychovávaná a pro Sokol jsem byla vychovávaná. Milovali jsme T. G. Masaryka. A tak, jako jsme milovali Masaryka, tak jsme pak milovali Havla.“
Pamětnice nikdy nevstoupila do KSČ a nijak se politicky neangažovala. „Já jsem odmítla vstoupit i do Svazu mládeže, protože jsem si řekla, že ty ruský písničky zpívat nebudu.“
Válka a studium
Studovala reálné gymnázium, ale do studia jí zasáhla válka. Redukovaly se stavy studentů, které posílali do továren na výrobu munice. Tento osud potkal i dívčí gymnázium Zdeňky Děrdové na konci tercie. Naštěstí její otec domluvil se svým známým, lékárníkem panem Písaříčkem, možnost zaměstnání v lékárně, čímž byla pamětnice ušetřena práce v továrně. V lékárně pak strávila zbytek války. Na válečná léta v lékárně Zdeňka Děrdová vzpomíná takto: „Protože měli někoho známýho v koncentráku, tak se smělo jednou za čas poslat tam balíček. A starej pan lékárník mně přinesl léky a říkal: ‚Prosím vás, udělejte pěknej balíček do toho koncentráku, a tak aby se to všechno vešlo do tý krabice.‘“ Maturovala v září roku 1945, i když kvintu a sextu nikdy nedokončila.
Za nejhorší období druhé světové války považuje období po atentátu na říšského protektora Heydricha. V té době domácnosti Čechů pravidelně obcházelo gestapo a sebemenší chyba mohla skončit vězením nebo smrtí. Jednu takovou návštěvu u nich doma Zdeňka Děrdová popisuje: „Přišli sem Němci, chodili tady po barákách. To byla ta heydrichiáda. Chodili po barákách a můj tatínek měl na rádiu zatrženo, kde se chytá Londýn, a teď k vám přijde Němec... A to byli Němci, ti měli tady lebky, to byli ti... nejhorší sada lidí. No ale tatínek je vždycky ohromil němčinou. To byla úžasná výhoda, že je ohromil tou němčinou. Takže na to rádio se nešli podívat, nic, dopadlo to dobře, ale měli jsme strach, aby ho nezavřeli jako sokola.“ Vzpomíná také, jak Němci během války popravili jejího spolužáka Luboše Smutka, bratrance herce Gustava Nezvala. „Oni ho obvinili, že falšovali lístky na maso, že s tím kšeftovali. A byl to bratranec Gustava Nezvala, a ten mu nepomohl.“
Léta v komunismu, zaměstnání
Po ukončení gymnázia pamětnice nastoupila do pojišťovny v Klimentské ulici. O studia na vysoké škole zájem neměla, podle svých slov chtěla být již zaměstnaná a pracovat. Brzy se zde zapracovala v oblasti účetnictví a financí a navázala velmi dobré profesní vztahy. Přišla však padesátá léta a s tím i politika, která zasáhla do života i Zdeňce Děrdové. Byl na ni vyvíjen tlak, aby vstoupila do KSČ. Zároveň bylo zkraje padesátých let také vydáno nařízení „77 tisíc administrativních pracovníků do výroby“, které se týkalo i pamětnice. Vstup do KSČ veřejně odmítla a byla raději ochotna nastoupit do výroby. „V Klimentské ulici si nás zavolal šéf. A všechno mladý lidi, kteří říkali, jestli vstoupí do KSČ, nebo ne. A já, protože jsem byla Belková, tak jsem byla asi třetí, když mě četl, a já jsem řekla, že nevstoupím. A pak to řekla jeho sekretářka a on si nás zavolal a vynadal nám, že jsme to neměly dělat. No ale já jsem byla zvyklá říkat pravdu. Oni, protože s mou prací byli spokojeni, tak si netroufli mě vyhodit ze zaměstnání a řeknu vám, že se mezi těma komunistama našli slušní lidé. To byl šéf účtárny a ten prostě... s těma já jsem nejvíc spolupracovala, tak věděli, jaká jsem, no a ten si mě zavolal a říkal mi: ‚Co budete dělat? Jste v seznamu.‘ To byla ta akce 77 tisíc zaměstnanců, aby šli z administrativy do výroby. Já jsem řekla: ‚No, půjdu do výroby.‘ A on mi říkal: ‚No kam my to dovedeme, když takový lidi, jako jste vy, budeme dávat do výroby...‘ A já jsem mu řekla: ‚No, kam vy to přivedete, to já nevím.‘“
Na doporučení své známé se snažila získat uplatnění v Knihařských závodech, ale ještě předtím na doporučení šéfa účtárny v pojišťovně se pokoušela zbavit nutnosti pracovat manuálně získáním posudku na „syndromu vyhoření“ na psychiatrii. Kvůli oblečení z Tuzexu, které při posuzovací kontrole měla na sobě, a závisti zdravotní sestry jí nakonec byl tento posudek o uvolnění z povinnosti zamítnut. Nastoupila tedy do Knihařských závodů, kde však brzy získala důvěru ředitele a mohla pracovat na lepší pozici v divizi „snášení knihy“.
Svou celoživotní práci našla o pár let později díky shodě okolností a pomoci rodinných známých. Nastoupila do pražské pobočky Východoslovenských strojíren v Košicích, kde se postupně vypracovala na pravou ruku jejího ředitele. Pravidelně cestovala do Ostravy, na Slovensko a do Německa. Na svou práci Zdeňka Děrdová vzpomíná s radostí. „Můj šéf říkal: ‚Podívejte se, my to musíme na ně hrát, my se musíme prokázat, že děláme socialistický závazky. My tu práci stejně musíme udělat. Něco uděláme a navrch dáme socialistickej závazek.‘ A oni to baštili. A já vám řeknu, první dolary mi poslal z Košic, to mi volali do Prahy, náměstek, ten kádrovej, z Košic […] mi volal a říkal, že by potřeboval, abych šla do Tuzexu a tam nakoupila kašmírový šátky.“
Rok 1968 ji zastihl na pracovní cestě Praha – Košice. Viděla na nádraží tanky a vzpomíná, jak je průvodčí nabádala, aby šli opatrně, že na nástupišti jsou ruští vojáci a mohli by je zastřelit. Pro pamětnici byl šok také to, že vedle Rusů byli v Čechách také němečtí a bulharští vojáci. „Pouštěli rozhlas a teď hlásili, co se děje v Praze a že je ostřelovaný Muzeum na Václaváku, no já koukala. Víte, to byl šok, hrozný šok.“
Víra, církev a dcera, která není vlastní
Velkou částí života a životním motorem byla pro pamětnici víra v Boha a pomoc v církvi. Nejprve jako katolička, později z úcty ke svým rodičům s bratrem konvertovala k Církvi československé husitské. I zde se Zdeňka Děrdová potkala s odkazem svého otce, který v církvi řadu let vedl administrativu. Tuto práci po jeho smrti převzala, a na dlouhých čtyřiadvacet let se stala dokonce členkou a později prezidentkou rady starších. Víra jí byla vždy oporou a pomocníkem na životní cestě.
Za největší hodnoty považuje mimo jiné i přátelství a zodpovědnost k lidem v okolí. Byť jí život nedal vlastní děti, v rámci práce ve strojírnách si, jak říká, „našla“ dceru – paní, které kdysi dopomohla k pracovní pozici a s níž se celý život stýká a jsou si blízké.
I přesto, že peníze a dobré výdělky Zdeňku Děrdovou v dobrém provázely celý život, vidí hodnoty jinde: „Já vám povím, já už jsem mohla ve stáří, teď když jsem takováhle, jsem mohla hospodařit s milionama. Ale peníze nejsou všechno, všechno si za ně nekoupíte. Já nechápu lidi, co toužej být bohatí, a nemají třeba přátele. Já děti nemám, můj bratr taky ne, ale já jsem si našla dceru a já mám tu její rodinu, ona je jako moje dcera, ona má tři děti, a to jsou jakoby moji vnuci a ti mají děti, a to jsou už jako pravnuci. Vy si nedovedete představit, jak se ke mně fantasticky chovají. Jsou z Košic.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Radka Malik)