Zdeňka Děrdová

„‚A já pocházím z Opavy a já to tam...‘ A já jsem jí řekla jméno tý rodiny a ona mi říká: ‚No, Zdeno, vy jste blázen, že jste si ho nevzala, to byla nejbohatší rodina v Opavě!‘ Já říkám: ‚No jo, ale vždyť on odjel do tý Ameriky, on zbohatnul ohromně v tý Americe a on chtěl, že si mě veme a že pojedeme tam. Já jsem ho nechtěla. Já jsem říkala: ‚Ne, já jsem chtěla být zamilovaná, mně musel mužskej něco říkat.‘ A ona říká: ‚To byla chyba.‘ Já říkám: ‚No jo.‘ Víte, on koupil takovej, si představte, že viděl, že se mnou nepochodí, tak říkal mýmu otci: ‚Já vám zaplatím, abyste věděl, do čeho by vaše dcera přišla. Já vám zaplatím cestu do Ameriky i zpátky.‘ Já chápu, to víte, tatínek už byl v létech a už něco znamenal u tý firmy Svoboda a Hynais. Takže taky nechtěl, abysme se jako rodina odstěhovali do ciziny. Vždyť tady je náš domov, tady jsme žili, tady to milujeme, ale on tohle všechno chtěl a říká: ‚Tady to bude špatný, tady bude komunismus, vzpomeňte si na mě.‘ A já jsem si na něj mockrát vzpomněla.“

„Já nastoupila do tý lékárny. To víte, byla válka, byli lidi v koncentrákách. Nebyly léky. Nebyly léky, ale já, protože jsem tomu nerozuměla a pak já jsem věřící, já bych neukradla... Ty, co tam byly magistry zaměstnaný, ty to znaly, že jo. Takže, když se potom dělala... oni měli dva sklady v tom Světozoru, dva sklady těch léků, tak jsem to dělala já se starým panem Písaříčkem, on mi diktoval ty léky a já zapisovala a všecko. A taky jsem posílala... protože měli někoho známýho v koncentráku, a tak se smělo jednou za čas poslat tam balíček. A starej pan lékárník mně přines léky a říkal: ‚Prosím vás, udělejte pěknej balíček do toho koncentráku a tak, aby se to tam všechno vešlo do tý krabice.‘ Takže i tohle jsem mohla dělat, a když potřebovali udělat dobrý léky pro oči, tak to dá dost práce a pintlich všecko, to mi taky dávali všechno dělat, že mi věřili, že to neodbydu, že to poctivě udělám.“

„Na kartičky jako bylo maso. Mýho spolužáka zabili, a pak za měsíc zrušili už todle. Vždyť to byl kluk jednadvacetiletej, když ho popravili, byl to můj spolužák ze školy na Zlíchově.“ – „V těch politických procesech?“ – „Ano.“ – „A můžeme se zeptat v kterém... z čeho ho obvinili?“ – „Oni ho obvinili, že falšovali lístky na maso, že s tím kšeftovali. A byl to bratranec Gustava Nezvala, toho básníka, a ten mu nepomohl. Ten mu nepomohl.“

„To nevstoupení do KSČ, tak jestli jste s tím měla nějaké problémy...“ – „No já jsem měla ten problém, že jsem před asi 160 zaměstnanci... já jsem po maturitě nechtěla už jít na vysokou školu, už jsem nechtěla študovat a už jsem chtěla být zaměstnaná. A měla jsem štěstí, byla jsem v pojišťovně v Klimentské ulici a tam si nás zavolal šéf. A všechno mladý lidi a říkali, jestli vstoupí do KSČ, nebo ne. A já, protože jsem byla Belková [za svobodna], tak jsem byla asi třetí, když mě četl, a já jsem řekla, že né, že nevstoupím. A pak to řekla jeho sekretářka a on si nás zavolal a vynadal nám, že jsme to neměly dělat. No ale já jsem byla zvyklá říkat pravdu. Oni, protože s mou prací byli spokojeni, tak si netroufli mě vyhodit ze zaměstnání, a řeknu vám, že se mezi těma komunistama našli slušní lidé. To byl šéf účtárny a ten prostě... s těma já jsem nejvíc spolupracovala, tak věděli, jaká jsem, no a ten si mě zavolal a říkal mi: ‚Co budete dělat, jste daná v seznamu...‘ To byla ta akce 77 tisíc zaměstnanců, aby šli z administrativy do výroby. Já jsem řekla: ‚No, půjdu do výroby.‘ A on mi říkal: ‚No, kam my to dovedeme, když takový lidi, jako jste vy, budeme dávat do výroby...‘ A já jsem mu řekla: ‚No kam vy to přivedete, to já nevím.‘ Moje matka se o mne bála, říkala: ‚Musíš být opatrná, Husa upálili a tebe zavřou.‘“

„Udělala jsem zásadní chybu, která mě nenapadla. Víte, já jsem se v té době oblékala z Tuzexu věcma a já bohužel jsem nešla tam oblečená jako nějaká otřepaná chudinka, ale oblečená z Tuzexu. A to byla chyba u tý sestry, víte. Tu nezajímalo, co já říkám doktorovi, jak jsem z toho nemocná, ta hned: ‚Prosím vás, odkaď máte ty boty?‘ A já říkám: ‚To jsem si nechala dělat, na Starým Městě jsem si je nechala dělat soukromě.‘ – ‚A odkaď máte ten oblek?‘ – ‚To mám z Tuzexu a z ciziny.‘ No to bylo všechno špatně. Čili nakonec ten doktor říká: ‚No, já vás z toho nemůžu jako vyjmout, víte?‘ A já říkám: ‚No, tak půjdu do té výroby.‘“