Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judy (Judita) Diamantová, rozená Riffová (* 1932)

• narozena r. 1932 v Ostravě v židovské rodině

• matčin sňatek s nežidovským mužem ji určitou dobu chránil před deportací

• několik měsíců strávila jaku ukrývané dítě ve Zlíně

• březen 1945 - deportována do ghetta Terezín

• květen 1945 - osvobozena v Terezíně

• prosinec 1947 - odjezd do Anglie za příbuznými

• po únoru 1948 - znemožněn návrat do vlasti

• od 50. let žila v Afice (Keňa, JAR)

• od 1999 žije v New Yorku

Judy Diamantová, roz. Riffová „Babička byla kýlem mého života.“ · narozena 1932 v Ostravě v židovské rodině · matčin sňatek s nežidovským mužem ji určitou dobu chránil před deportací · několik měsíců strávilo jako ukrývané dítě ve Zlíně · březen 1945 – deportována do ghetta Terezín · květen 1945 – osvobozena v Terezíně · prosinec 1947 – odjezd do Anglie za příbuznými · po únoru 1948 – nemožnost návratu do vlasti · od 50. let žila v Africe (Keňa, JAR) · od 1999 žije v New Yorku

S paní Judy Diamantovou jsem se setkala během své návštěvy v New Yorku. Po více než šedesáti letech, které prožila z velké části v Africe, zcela vzdálena svému rodnému Československu, mluví velice dobrou češtinou. Posledních asi jedenáct let žije paní Diamantová v New Yorku, aby byla blíž dvěma dcerám a dvěma vnoučatům. Obě vnoučata ji oslovují „babi“ místo obvyklého anglického „granny“, tímto oslovením si paní Diamantová připomíná svou vlastní babičku Saly Fantyovou, v jejíž rodině jako malá vyrůstala a která byla zavražděna v Osvětimi. V příjemném manhattanském bytě paní Diamantové visí vedle obrazů a uměleckých předmětů z Afriky fotografie a grafiky pražských památek, v její knihovně má místo Babička i Nerudovy Prosté motivy.

„Vyrůstala jsem v rodině babičky.“

Judy Diamantová se narodila v roce 1932 v Ostravě v židovské rodině jako Judita Riffová. Její maminka se vdávala velice mladá a záhy, ještě před narozením dcery, se se svým manželem rozvedla. Judita, které doma říkali Allina, vyrůstala v rodině své babičky, paní Saly Fantyové, a mnoho času trávila se svou tetou Lily. „Maminka byla to, čemu se dnes říká single-mother, a tak jsem vyrůstala v rodině babičky… Babička byla kýlem mého života.“ Maminka byla samoživitelka a pracovala jako sekretářka. Později se maminka znovu vdala, její druhý manžel byl křesťan, což maminku i Juditu do jisté doby chránilo před deportacemi za druhé světové války.

Juditino šťastné dětství brzy ovlivnily historické události – vybavuje si okupaci Československa a obsazení Ostravy německými vojsky: „To bylo 15. března 1939. Já si jenom pamatuju, že maminka přišla domů z kanceláře pozdě. Ona tehdy jela autem a byla tak hrozně nešťastná. V Ostravě byla nová radnice a byla hned ve středu města. Pršelo. Maminka musela jet kolem, protože vojsko vmašírovalo do města a my jsme bydleli docela blízko středu města. Přišla domů a plakala, protože viděla – jak pršelo, tak se přilby vojáků leskly. My jsme šli příští den jako obyčejně do školy. Měli jsme učitele, který se jmenoval Svoboda. Ten přišel do naší třídy a říkal: ‚Víte, děti, když nechcete  salutovat, když to vojsko mašíruje městem, tak musíte jít do nějakých dveří, zůstaňte tam stát, a až přejdou, tak jděte domů.‘ Chudák, Němci ho potom zavřeli velice rychle, zemřel v koncentráku nebo ho zastřelili.“

 Rozhodující pro Juditin život byl ale především fakt, že se narodila židovským rodičům.

„Nebyli jsme už obyčejní lidé.“

Judita navštěvovala nejdříve obecnou školu v Ostravě, později, když bylo v září 1939 zakázáno židovským dětem navštěvovat veřejné školy, chodila do židovské školy. „Pak jsem chodila do židovské školy – to byla stará škola, byla ve starém městě, blízko řeky Ostravice. Tam se muselo jít přes celé město. My jako děti, bylo nás několik, jsme chodili ve skupinách, ale museli jsme projít kolem německé školy. Tehdy to začalo – německé děti na nás házely kameny, v zimě dělaly sněhové koule, v nichž byl vždycky kámen. Někdy to bylo tak zlé, že jsme se báli. Já jsem se vrátila domů s dětmi a moje teta, která byla asi jen o dvanáct roků starší než já, šla s námi do školy.“ Po vyloučení z obecné školy se Juditině rodině nevyhnulo předepsané označení hvězdou ani další diskriminační opatření zaměřená proti židovským obyvatelům protektorátu. „Potravinové lístky měly takové malinké Jude naštemplováno. Mohlo se jenom jít do některých obchodů, ne do všech, a mohlo se koupit mnohem míň, nežli Němci kupovali. Nebyli jsme už obyčejní lidé.“

Maminka onemocněla tuberkulózou a v roce 1943 na ni zemřela. O Juditu se staral nevlastní tatínek, který se ji snažil uchránit před deportacemi židovského obyvatelstva probíhajícími od podzimu 1941, které mířily do především ghetta v Terezíně, případně do jiných ghett a koncentračních táborů v Evropě. Poslal proto Juditu v roce 1944 na několik měsíců ke spřátelené smíšené rodině do Zlína, kde Judita pobývala spolu s dalšími dvěma děvčaty. Po čase byl však nevlastní tatínek upozorněn na to, že ukrývání dcery by mohlo ohrozit i dvě děvčata, s nimiž Judita pobývala ve Zlíně. „Jeden gestapák přišel k mému nevlastnímu tatínkovi do obchodu a řekl mu, ať mě přiveze zpátky do Ostravy, protože oni vědí, kde jsou ta další dvě děvčata. Pak si vzpomínám, že mi tatínek telefonoval a řekl mi, že musím přijet zpátky, protože ta dvě děvčata by byla také v nebezpečí.“ Proto se koncem zimy 1945 Judita vrátila do Ostravy za nevlastním tatínkem.

„Začala jsem plakat, že do sprchy nepůjdu.“

Dne 4. března 1945 odjela Judita Riffová transportem AE 6 z Ostravy do ghetta Terezín. Podle Terezínské pamětní knihy bylo tímto transportem do Terezína zavlečeno k „uzavřenému pracovnímu nasazení“ celkem 53 vězňů. „Byl to malý transport asi padesáti lidí z Ostravy. Jeli jsme normálním vlakem. Když jsme prvně přijeli do Terezína, tak z vlaku jsme šli do takového velikého sálu, kde nás zaregistrovali. Potom mi dali injekci proti tyfu, dávali to do břicha a hrozně to bolelo.“ V souvislosti s příjezdem do Terezína si paní Diamantová především vzpomíná, jak nechtěla jít do sprchy, protože se bála, že místo vody ji čeká smrtící plyn. Přeci jen šlo už o rok 1945, kdy lidé měli informace o existenci vyhlazovacích táborů a praktikách v nich. „Potom všichni museli jít do sprchy. Já jsem začala plakat, že do té sprchy nepůjdu. Takže tehdy už jsme věděli, že jinde lidi chodili do sprchy a tam je plynovali. Tam byla taková mladá děvčica, Židovka, která tam pomáhala lidem, a ta se svlékla a šla se mnou do sprchy. Držela mě tam, abych věděla, že se mi ve sprše nic nestane. Pak jsem se s ní už nesetkala. Věděla, proč nechci do sprchy jít.“

„Kroupy a brambory, to jsme jedli.“

V Terezíně se Judita sešla s rodinnými známými, paní Kouřilovou a Šťastníkovou, u jejichž příbuzných pobývala ve Zlíně. Tyto dvě sestry v ghettu nějaký čas pobývaly a pracovaly. Judita žila v dětském domově, kinderheimu, kde se o děti starala vychovatelka Berta Wolfová z Dánska. „To byla starší paní, Němka, její dcera byla vdaná za dánského profesora, což oddálilo jejich deportaci. Ta přijela do Terezína mnohem později, byla to vychovatelka, ale byla jako naše máma tam. Jmenovala se Berta Wolf.“ V Terezíně se paní Diamantová setkala s realitou ghetta: přeplněnými místnostmi, nemocemi a nedostatkem potravin: „Kroupy a brambory, to jsme jedli. Dvakrát za týden kus černého chleba. Margarín a malinký sáček cukru.“ Potraviny, především zelenina, se do ghetta přes zákaz pašovaly: „Taky tam byly zahrady, kde vězni pěstovali pro SS zeleninu. Bratr jedné ze sester, které se o mě staraly, tam pracoval. On měl kalhoty pumpky. Vždycky ukradl tu zeleninu, dal si ji do kalhot a pronesl ji zpátky. Ty dvě sestry potom mohly připravit trochu zeleniny, zvlášť pro mě, pro děcko. A on, jak si ty kalhoty dával na sebe, tak zjistil, že je tam něco tvrdého v pase. Donesl je k sestře a povídá: ‚Podívej se, co tam je.‘ Ona to otevřela a byly tam dva briliantové prsteny. Někdo to tam měl zašité. On ty prsteny vzal a dal je někomu, aby mohl poslat dopisy domů.“ 

Judita měla štěstí, že její nevlastní tatínek žil stále v Ostravě, mohla od něj dostat dokonce balíček: „V Terezíně, jednou za několik měsíců byly vydávány známky. Ty známky se mohly poslat ven, pokud lidem někdo venku zůstal, a jenom balíky s těmi známkami přicházely do Terezína. Já jsem se v Terezíně potkala v kinderheimu s chlapcem, se kterým jsem chodila do židovské školy, jmenoval se Bobby Bondy. Ten ke mně jednou přišel a povídá: ‚Máš ještě toho nevlastního tatínka v Ostravě?‘ Já povídám: ‚Ano.‘ – ‚Pošli mu tu známku a potom se můžeme o ten balík rozdělit.‘ Já jsem tu známku poslala a tatínek poslal balík. Poslal vše, co mohl tehdy dostat, většinou cukrlata, někdo upekl biskvity. My jsme se potom o to rozdělili.“

„Hledala jsem tetu Lily.“

Paní Diamantová si vybavuje návštěvu A. Eichmanna v Terezíně na jaře 1945, pálení terezínského archivu: „V Terezíně byl celý archiv a oni to pálili, to musely být tisíce a tisíce záznamů, ale když se papír pálí, je těžké ho úplně zničit. Tak jsme chodili po cestě a zvedali kusy papíru, kde byla různá jména a papír byl napůl spálený.“ Na jaře byli do Terezína sváženi vězňové evakuovaní z dříve osvobozených koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi vězni Judita dlouho hledala svou oblíbenou tetu Lily, která však zahynula spolu se svou matkou, Juditinou babičkou, již na podzim 1943 v Osvětimi. „Potom začaly přicházet hungertransports, lidé, kteří přicházeli z různých koncentráků na východě. Šli pěšky a moc jich umřelo cestou. Terezín bylo obyčejné staré město a lidi tam bydleli všude, kde se dalo. Okny jsem viděla, že tam fůra lidí ležela v přízemí. Byli to ti, kteří se vrátili z koncentráků. Mnoho jich bylo, byli hrozně hladoví a velice nemocní. Tak já jsem chodila od místa k místu hledat mou tetu. Byla jsem sice ještě malé děcko, ale věděla jsem, že moje babička tohle nemohla přežít. Myslela jsem si, že tam možná někde uvidím mou tetu, která byla mladá. Pak kdykoli jsem viděla někde někoho, kdo byl tak trochu podobný tetě Lily, tak jsem vždycky běžela za paní, která se o mě v Terezíně starala: ‚Pojď se se mnou podívat, jestli je to ona.‘ Nebyla to ona. Obě dvě, teta Lily a babička, umřely už dlouho předtím v Birkenau.“

Osvobození Terezína bylo velkou událostí. „My jsme tam všichni stáli kolem bran a dívali jsme se, jak pochodují vojáci a jak jezdí tanky. Já jsem tak hrozně chtěla ven. Byla jsem ještě malá holka. Tak jsem šla za jedním hlídačem a povídám: ,Prosím pěkně, já nikam neuteču, ale nechte mě jít ven.‘ Hlídači byli většinou Češi. On mě vzal za ruku a vedl mě a já jsem byla na svobodě.“ Po osvobození Terezína tam vypukla epidemie tyfu a ghetto bylo v karanténě. Judita se však dostala už 9.–10. května 1945 do Prahy, kde právě probíhalo povstání, a přes Hradec Králové do Ostravy, kde se setkala s nevlastním tatínkem, a později začala studovat na reálném gymnáziu. Nějakou dobu strávila na léčení na Slovensku ve Starém Smokovci, aby se zotavila po internaci v Terezíně. V Terezíně totiž byla vážně nemocná, dostala revmatickou horečku.

„Aspoň se naučím anglicky.“

Z širší rodiny se před válkou vystěhoval do Anglie strýc, matčin bratr Josef Fanty. Tento strýc měl pocit, že se jako jeden z mála přeživších příbuzných musí o svou neteř postarat, a tak Juditě nabídl koncem roku 1947 pobyt v Anglii. Po dohodě s nevlastním tatínkem Judita odjela do Anglie, kde studovala na střední škole. Odjíždět se jí příliš nechtělo: „Opravdu se mi nikam nechtělo, cítila jsem se doma dobře, chtěla jsem tam zůstat. Celá rodina přátel mé maminky, se kterými jsem bydlela, podporována mým nevlastním tatínkem, ale říkala, že je dobře tam jet, že to nebude na dlouho, že se aspoň naučím anglicky, což by bylo výhodné.“ Po únorovém komunistickém puči 1948 dostala Judita na vybranou – na československé ambasádě v Londýně jí řekli, že se buď vrátí sama do Československa, nebo vrátí pas. Protože studovala a neměla ještě ani maturitní zkoušku, zůstala v Anglii. „Zavolali si mě na konzulát v Londýně, já jsem měla studentský pas, a řekli mi, že buď odjedu okamžitě, nebo mi vezmou pas. Já jsem po poradě s rodinou zůstala, protože mi říkali: ‚Zůstaň,  tady to stejně dlouho nebude trvat.‘ Jak dlouho to trvalo? Čtyřicet let. Tak jsem se naučila anglicky, ale nemohla jsem zpátky domů.“

Koncem roku 1949 dostala od příbuzných vlastního otce, který žil v USA, nabídku odjet do východoafrické Keni za prací – jeden příbuzný tam obchodoval a nabídl Juditě práci v administrativě. V Keni se Judita seznámila se svým budoucím manželem, panem Diamantem, který pocházel z židovské rodiny tradičně se věnující zlatnictví a hodinářství. Jeho rodina původně žila v Jekatěrinoslavi na Ukrajině, později přesídlili do Egypta a později do Keni. Spolu s manželem, který provozoval obchod s uměleckými předměty, pak paní Judy Diamantová žila v Keni a Jihoafrické republice. Paní Diamantová má dvě dcery, které se později usadily v New Yorku, kam se po smrti svého manžela přestěhovala i ona sama, aby byla blíž dcerám a vnoučatům. Ačkoli se do své vlasti, odkud odjela v roce 1947, už nikdy nedostala, k zemi svého původu se stále hlásí: „Jsem z Československa, tam jsem se narodila a žila spoustu let. Někdo neříká, odkud pochází, odpovídá třeba, že žil mnoho let v Londýně, ale já jsem z Československa.“

Kárný, Miroslav – Kárná, Margita – Brod, Toman (eds.): Terezínská pamětní kniha, Praha 1996, s. 1311.