„V té škole jsem jsem byla asi jen rok a půl, když Němci vmašírovali do Ostravy. To bylo 15. března 1939. Já si jenom pamatuju, že maminka přišla domů z kanceláře pozdě. Ona tehdy řídila auto a byla tak hrozně nešťastná. V Ostravě byla nová radnice a byla hned ve středu města. Pršelo. Maminka musela jet kolem, protože vojsko vmašírovalo do města a my jsme bydleli docela blízko středu města. Přišla domů a plakala, protože viděla - jak pršelo, tak se všechny helmy leskly. My jsme šli příští den jako obyčejně do školy a měli jsme učitele, který se jmenoval Svoboda. Ten přišel do naší třídy a říkal: ‚Víte, děti, když nechcete salutovat, když to vojsko mašíruje městem, tak musíte jít do nějakých dveří, zůstaňte tam stát, a až přejdou, tak jděte domů.‘ Chudák, Němci ho potom zavřeli velice rychle, zemřel v koncentráku nebo ho zastřelili.“
„Terezín bylo zajímavé město, protože to nebyl koncentrák, ale lidi tam byli zavření. Muselo se chodit pro jídlo do jedněch z těch velikých kasáren, které tam byly, to bylo stavěné za vlády Marie Terezie. Kroupy a brambory, to jsme jedli. Dvakrát za týden kus černého chleba. Margarín a malinký sáček cukru. Nás v té jedné třídě - tam byly vyvýšené dvojité postele - bylo třicet dva.“ Tazatelka: „Vy jste bydlela v dětském heimu?“
- „Ano. Tam byla starší paní, Němka, její dcera byla vdaná za dánského profesora, což oddálilo jejich deportaci, ta přijela do Terezína mnohem později, ta byla naše máma tam. Vychovatelka. Jmenovala se Berta Wolf.“
„Terezín, staré město, byl výš a za městem je takové údolí, v tom údolí byla Malá pevnost. Taky tam byly zahrady a oni tam pěstovali pro SS zeleninu. A on [známý] potřeboval nové kalhoty, a to byly pumpky. To jsme měli takovou knížku a muselo se dát tolik těch známek, a za ty známky si koupil kalhoty. A protože to byly pumpky, tak on vždycky ukradl tu zeleninu a dal si ji do těch kalhot a pronesl ji zpátky. Ty dvě sestry potom mohly připravit trochu zeleniny, zvlášť pro mě, pro děcko. A on, jak si ty kalhoty dával na sebe, tak zjistil, že je tam něco tvrdého v pase. Donesl je k sestře a povídá: ‚Podívej se, co tam je.‘ Ona to otevřela a byly tam dva briliantové prsteny. Lidi to tam měli zašité, pro případ. On ty prsteny vzal a dal je někomu, aby poslali dopisy domů.“
„Když jsme prvně přijeli do Terezína, tak z vlaku jsme šli do takového velikého sálu, kde nás zaregistrovali. Potom mi dali injekci proti tyfu, dávali to do břicha a hrozně to bolelo. Potom všichni museli jít do sprchy. Já jsem začala plakat, že do té sprchy nepůjdu. Takže už jsme věděli tehdy, protože jinde lidi chodili do sprchy a tam je plynovali. Tam byla taková mladá děvčica, Židovka, která tam pomáhala lidem, a ta se svlékla a šla se mnou do sprchy. Držela mě tam, abych věděla, že se mi ve sprše nic nestane. Já jsem se pak s ní už nesetkala. Věděla, ona byla mladá, jí bylo tak dvacet, proč nechci do sprchy jít.“
„V Terezíně, jednou za nevím kolik měsíců, byly vydávány známky. … Ty známky se mohly dát na balík. Ty známky se poslaly ven, jestli jste tam někoho měla nebo ne, a jenom balíky s těmi známkami přicházely do Terezína. Já jsem se v Terezíně potkala v kinderheimu s chlapcem, se kterým jsem chodila do židovské školy, on se jmenoval Bobby Bondy. Ten ke mně jednou přišel a povídá: ‚Ty máš ještě toho nevlastního tatínka v Ostravě?‘ Já povídám: ‚Jo.‘ - ‚Pošli mu tu známku,‘ on dostal tu známku, ‚a potom se můžeme o ten balík rozdělit.‘ Já jsem tu známku poslala a tatínek ten balík poslal. Poslal, cokoli mohl dostat už tehdy, většinou cukrlata a někdo upekl biskvity. Poslal jídlo. My jsme se potom o to rozdělili.“
„Potom začaly přicházel hungertransports, lidi, kteří přicházeli z různých koncentráků na východě. Šli pěšky a moc jich umřelo na cestě. To bylo obyčejné staré město, takže tam lidi bydleli všude v těch domečkách. Viděla jsem, že tam fůra lidí ležela v přízemí, tam byla okna. Byli to ti, kteří se vrátili z těch koncentráků. Mnoho jich bylo, byli hrozně hladoví a velice nemocní. Tak já jsem chodila od místa k místu hledat mou tetu. Jako malé děcko ještě, ale věděla jsem, že moje babička tohle nemohla přežít. Myslela jsem si, že moje teta, která byla mladá, že možná ji tam někde uvidím. Pak kdykoli jsem viděla někde někoho, kdo byl tak trochu podobný Lily, tak jsem vždycky běžela za tou mojí tetou: ‚Pojď se se mnou podívat, jestli je to ona.‘ Nebyla to ona. Obě dvě umřely už dlouho předtím v Birkenau.“
Jsem z Československa, tam jsem se narodila a žila spoustu let
Judy Diamant cca 1945
zdroj: dobová: archiv pamětnice, aktuální: foto A. Jelínková
zdroj: dobová: archiv pamětnice, aktuální: foto A. Jelínková
Stáhnout obrázek
Judy Diamantová se narodila v roce 1932 jako Judita Riffová v Ostravě v židovské rodině. Její maminka pracovala jako sekretářka a s Juditiným otcem se záhy rozvedla. Po čase znovu provdala, sňatek s nežidovským mužem ji i dceru chránil určitou dobu před deportací do ghetta. Maminka onemocněla tuberkulózou a v roce 1943 zemřela, o Juditu se staral nevlastní tatínek, který ji na několik měsíců poslal do Zlína k nežidovským přátelům ve snaze uchránit ji před deportací do Terezína. Přesto musela Judita Riffová v březnu 1945 odjet od ghetta Terezín. V Terezíně zůstala až do osvobození ghetta v květnu 1945. V květnu 1945 se vrátila do Ostravy, kde se setkala s nevlastním tatínkem, babička a teta byly zavražděny v Osvětimi. Studovala na reálném gymnáziu. V prosinci 1947 odjela do Anglie na návrh strýce, matčina bratra, který tam emigroval před válkou. Po únoru 1948 se do Československa nemohla vrátit: na československé ambasádě v Londýně jí bylo řečeno, že se buď okamžitě vrátí sama, nebo vrátí pas. Začátkem 50. let odešla za rodinnými příbuznými do Keni, kde se seznámila se svým manželem, který pocházel z židovské rodiny původně usazené v okolí ruské Jekatěrinoslavi. S manželem žila v Keni a v Jihoafrické republice. Paní Judy Diamantová má dvě dcery, od roku 1999 žije v New Yorku, aby byla blíž dcerám a vnoučatům.
