„Na Kubě jsem měla diplom z psychologie a spolu se spoustou dalších vystudovaných lidí jsem pracovala v jednom z národních center, a přitom nevydělávala vůbec nic. Za celý měsíc jsem si nemohla koupit ani dva kousky kuřecího masa. Můj plat mi vystačil tak akorát na jedno balení kuřecího, jedno balení párků v rohlíku, krabici mléka a balení toaletního papíru; a to bylo doslova všechno. A když vám hospitalizovali dítě, jako se to stalo mně, nebylo možné z práce jen tak vyjít ven a koupit holčičce džus, protože prostě nikde žádný nebyl k dostání.“
„Když jsem se rozhodla z práce odejít a požádala o propuštění, obvinili mě, že jsem zrádkyně, a Státní bezpečnost si mě předvolala do svojí kanceláře… a tam mi řekli, že moc dobře vím, co dělám, že mám o centru (CENESEX) určité povědomí a že nemůžu jen tak odejít a musím podepsat tohle, a tím se zavázat, že nikde neřeknu ani slovo z toho, co vím. Já jsem jim na to řekla, že nic nevím, dělám jen svoji práci a nic jim nepodepíšu. (Oni mi na to odpověděli:) Podepíšeš, protože když to neuděláš, mohla bys mít problémy, tvoje matka taky, a pak taky nezapomeň, že máš dceru. A tak přišly první výhružky.“
„Fidel (Castro) udělal z celé generace mojí matky roboty bez mozku. Ve škole byli taky jen samí roboti, jediné, co se vyučovalo, byl komunismus a Lenin. Ti lidé se v tom úplně zapouzdřili a nebyli přístupní vůbec ničemu. Jenom bych ráda upozornila, že tím neobhajuju kapitalistický systém ani nic podobného. To, za čím si stojím, je otevřenější demokracie. Tedy abych odpověděla na otázku: moje matka ani můj otec mi nikdy nic nezakazovali, ani po mně nepožadovali, abych něco konkrétního vystudovala. Ale povzbuzovali mě, abych šla studovat, a za to jsem jim vděčná.
„Moje máma do nás v jednom kuse hučela, že tady máme revoluci, pak zase revoluci a ještě jednou revoluci. V té době se všechno točilo kolem Fidela Castra a jeho revoluce – která teď nastala a bylo třeba ji následovat. Byla jsem jednou z dcer hesla Pionýři komunismu, buďme jako Che Guevara.“
Budu stát při Kubě po celý zbytek svého života, ať už budu kdekoli. Moje srdce bije s Kubou a pro Kubu.
Anabel Díaz Campos se narodila ve městě Santo Domingo, které je součástí provincie Santa Clara (nebo také Villa Clara), na Kubě 4. února 1988. Její matka se jmenuje Alicia Campos a pracuje jako učitelka a psychopedagožka, její otec, Leopoldo Díaz, který nečekaně zemřel, je bývalý voják kubánských Revolučních ozbrojených sil (FAR). V provincii Santa Clara žila ve vojenském prostoru Base Aérea. Její otec se rozhodl z FAR vystoupit, a celá rodina tak skončila na ulici, protože budova, kterou obývali, patřila kubánské vládě. Pro rodinu tím začalo období nedostatku, neboť v té době navíc začalo Zvláštní období. Anabel, nebo také Ana, začala nejprve docházet na školu 13. března, a poté přešla na pedagogické zařízení, kde však strávila pouhých 15 dní, protože do místního prostředí nezapadla. Rozhodla se vystudovat na univerzitě psychologii a toto studium úspěšně zakončila. Pracovala v Národním centru sexuálního vzdělávání, jež vedla Mariela Castro a ze kterého kvůli výhrůžkám Státní bezpečnosti odešla. V současnosti žije v Mexiku.