Karel Dlabola

„Uzavřeli západní Berlín, udělali tam pověstnou Berlínskou zeď, přes kterou se nemohlo chodit, a najednou o prázdninách, když jsem měl nastoupit do školství, přišel povolávací rozkaz. Ti, kteří měli jít na podzim z vojny domů, tak tam zůstali. Přišli jsme tam my jako první ročník. A nastoupil jsem na západní hranici Bor u Tachova, což bylo tenkrát přímo u hraniční čáry, a tam jsem byl až do Vánoc, kdy se to trochu uvolnilo, odešel domů třetí ročník a já jsem se dostal do Mariánských Lázní, tam jsem vojnu dosloužil. Měl jsem nejdřív jít do poddůstojnické školy, tam jsem nechtěl, odešel jsem. Protože jsem měl kdysi na lyžích úraz, přetrhané vazy v koleni, tak jsem se nechal vyšetřit ve Vojenské nemocnici v Plzni a tam mi řekli, že by mi něco mohlo být, a na ten papír jsem dostal částečné úlevy. Pracoval jsem jako skladník v automobilovém skladu. Počítal jsem pneumatiky. Ukázalo se pak, že jsem neměl nějaký střelby, které jsem měl mít. Voják jsem byl špatný. Takovou jsem měl vojnu.“ – „Jak dlouho jste tam byl?“ – „Byl jsem tam víc než dva roky. Přišel jsem prvního září, ale šel jsem domů až v říjnu. Bylo to pětadvacet měsíců. Povolali nás předčasně kvůli berlínské krizi.“

„Potom si vzpomínám, že se dole ve sklepě udělal kryt. Byly tam palandy. Když vypukla revoluce, tak nás děti nahnali do sklepa a bylo to tam strašně prima, mohli jsme blbnout, jak jsme chtěli, a rodiče na nás byli hrozně hodní, protože byli rádi, že se neptáme, co se děje, a že si to takhle užíváme. Pak jsem se dozvěděl, že táta doma řekl: ‚Ono už to začalo, jdu to omrknout.‘ A odešel a vrátil se za tři dny. Já jsem si vůbec nevšiml, že tam táta není, bylo tam veselo. Až jako dospělej jsem si uvědomil, co to asi muselo být pro tu mámu. Mně bylo šest, měl jsem jít do školy, a sestře tři. A táta pryč. Stavěl tam barikády. Přímo ta revoluce květnová v roce 1945 se nám vyhnula. My jsme byli na Plzeňské třídě a od západu se očekávali Američané a Němci se snažili dostat z Prahy trošičku jinudy, sice na západ, ale přímo kolem nás ne.“