Naděje Dlouhá

„Za války už jsme měli velký traktor na dřevoplyn a po válce menší traktor Svobodu. Tatínek s ním hodně pomáhal lidem a oni pak zase pomáhali nám. Koně jsme neměli, jen krávy, ale po osmačtyřicátém roce, máme podezření na souseda, přišli ten traktor odebrat. Vůbec ho nepoužili, protože byl slabý na nějaké velké hospodářství. Byli jsme kulaci, i když nevím čím, ale traktor sebrali. Jak dneska to vidím. A my neměli čím tahat, protože krávy to neuměly, a louky jsme měli, až co je přehrada na Rozkoši. To se tam jelo přes Provodov a Šeřeč a celý den se tam sušilo seno. No, krávy se musely naučit tahat. Nebylo to pěkný. Já neměla k hospodářství žádný velký vztah, ale když jsem vyšla ze školy, tak jsem nesměla jinam než do rolnické školy v Polici nad Metují. Tak jsme tam jezdili, ale když jsme šli na praxi, tak jsem ani jednou nebyla, protože jsem se bála jít mezi dobytek.“

„Byli k nám v tom jednačtyřicátém roce z Nového Města deportováni židovští manželé Löwenbachovi. Jejich rodiče měli v Novém Městě na náměstí dům. Paní se jmenovala Zdenka a její manžel měl v Hronově textilní továrny. A když byl odsun, tak dávali Židy na vesnici na práci. Löwenbachovi přespávali u otcova bratra, ale k nám chodili na jídlo. Samozřejmě rodiče po nich žádnou práci nevyžadovali, Löwenbachovi byli moc hodní lidé. Měli u nás schované kožichy, míšeňský porcelán, stříbrné příbory. Měli jsme to dané na takové peci. To kdyby Němci objevili, tak bychom Löwenbachovy následovali, oni byli v dvaačtyřicátém roce odsunuti do Terezína. To si pamatuji, protože jsem šla druhý den do školy a oni mne ještě vyfotografovali. Maminka pořád plakala, tak jsem to prožívala taky špatně. A rodiče jim posílali balíčky, protože je měli jednou za čas povolené. A po válce k nám paní přijela, pán v Terezíně zemřel, protože byl nemocný na plíce. Přijela k nám i se sestrou, ta nebyla odsunutá, protože žila s Čechem. A přijeli společně s bratrem, který přežil pochod smrti. Přijeli večer, já jsem už ležela a poslouchala jsem tu hrůzu. Paní si přijela pro ty věci. Samozřejmě naši jí všechno odevzdali, tak jak si to tam uložila. V Novém Městě dostala zpátky jejich dům, ten měli zabraný Němci, kteří ho museli opustit. A paní Löwenbachová mamince říkala, aby přijela do Nového Města. Tak jsme za ní jeli a ona nabízela mamince, protože po těch Němcích tam všechno bylo, aby si něco vybrala. Ale maminka říkala, že doteď nic nepotřebovala a že po Němcích nic nechce. Takže jsme jeli domů s prázdnou.“