Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděje Dlouhá (* 1936)

• narodila se 14. srpna 1936 jako Sochorová ve Václavicích

• na začátku války u nich bydlela židovská rodina Löwenbachů, deportovaná v roce 1942 do terezínského ghetta

• pamětnice musela jít studovat zemědělskou školu, přestože v zemědělství pracovat nechtěla

• v roce 1952 během brigády v tiskárně zprostředkovala kontakt mezi vězněm a mužem souzeným na svobodě, aby se dohodli na společné výpovědi u soudu

• v roce 1954 se vdala za politického vězně Reného Dlouhého a odstěhovali se do Rousínova na Moravu, narodily se jim tři děti

• po šesti letech se vrátili do Nového Města nad Metují, byli pod stálou kontrolou StB

• po listopadu 1989 byl její muž aktivní v Konfederaci politických vězňů a věnoval se zviditelňování zločinů komunismu

• v roce 2023 žila v Novém Městě nad Metují

Rodina Sochorových obhospodařovala přes deset hektarů pole, ve chlévech měla krávy a na dvoře dva traktory. Naději Dlouhou, za svobodna  Sochorovou, ale práce v zemědělství nelákala, chtěla být švadlenou, bohužel komunistická komise rozhodla za ni a poslala ji na začátku padesátých let 20. století do rolnické školy.

„Jezdila jsem do školy do Police nad Metují, ale tak jsem se bála dobytka, že jsem nebyla ani jednou na praxi,“ vzpomínala Naděje Dlouhá. Při studiu si přivydělávala v Novém Městě nad Metují v tiskárně, do které vodili na práci i novoměstské vězně. Jeden z mladších vězňů se jí dvořil, ale jenom v míře možné vzhledem k jeho postavení. Šestnáctiletá slečna si od něj držela odstup, přece jen to byl člověk ve výkonu trestu. Ale jednou jí kolegyně z práce řekla: „Neboj, to není žádný vrah, on je politický!“

Sedmnáctého prosince 1952 ho propustili a bývalý vězeň René Dlouhý na ni čekal před tiskárnou. „A byli jsme pak spolu šestašedesát let,“ konstatovala Naděje Dlouhá.

Pár dní poté ji v tiskárně oslovil jiný vězeň a požádal ji, aby Renému předala vzkaz. René Dlouhý měl v Novém Městě nad Metují vyhledat Karla Lepše a přivést ho na Štědrý večer pod okna věznice, aby se domluvil s už vězněným Karlem Wurmem na společné výpovědi u soudu. Udělala, o co ji prosil, k setkání a domluvě došlo a soud pak oběma skutečně udělil poměrně nízké tresty. Naděje Dlouhá by na tuto událost zřejmě zapomněla, kdyby ji po sedmdesáti letech nevyhledal Karel Lepš. Pozval ji na setkání v Novém Městě nad Metují, kde na besedě Paměti národa vyprávěl svůj příběh. Když mluvil o odvážné šestnáctileté Naději, sešel z pódia a objal ji.

Löwenbachovo nádobí schovávali na peci

Naděje se narodila jako Sochorová 14. srpna 1936 ve Václavicích nedaleko Nového Města nad Metují. Maminka si přála pro vysněnou dcerku jméno Květa, ale její bratr, evangelický farář, ji nechal do matriční knihy zapsat jako Naději. „Maminka se na něho později zlobila a já své jméno také nemám ráda a představuji se raději jako Naďa,“ vysvětlila příběh svého nezvyklého jména Naděje Dlouhá.

Sochorovi měli ve Václavicích poměrně velké hospodářství a k vlastnímu poli si pronajímali ještě další pozemky. Chovali  krávy a pro práci na poli si pořídili traktor značky Svoboda. V úvodu druhé světové války, když nacisty ovládané úřady začaly uplatňovat antisemitské zákony, přišla k Sochorovým rodina židovského továrníka Löwenbacha.

„V Novém Městě nad Metují měli vilu a v Hronově tkalcovny, Němci jim továrny zabavili a v jedenačtyřicátém roce je z vily přestěhovali k nám. Měli u nás pracovat, ale rodiče po nich žádnou práci nechtěli. Přespávali u strýce, ale k nám chodili na jídlo. Byli to moc hodní lidé,“ vzpomínala na počátek čtyřicátých let Naděje Dlouhá.

Löwenbachovi zůstali u Sochorových až do prosince 1942, kdy museli nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Před odjezdem si u nich uschovali cennosti, jako například kožichy, míšeňský porcelán a stříbrné příbory. „Po zbytek války to bylo schované na takové staré peci. Kdyby to ale Němci objevili, tak bychom Löwenbachovy následovali,“ prohlásila Naděje Dlouhá.

Sochorovi posílali Löwenbachovým do Terezína potravinové balíčky, což jim dozajista pobyt v ghettu usnadnilo, přesto se továrník Löwenbach konce války nedožil. Přežila jeho žena, která se po osvobození objevila u Sochorových. „Přijela večer se svou sestrou, do Terezína nemusela, protože žila s Čechem. Dorazili k nám společně s bratrem, který přežil pochod smrti. Já už jsem ležela v posteli a poslouchala jsem jejich hrozné vyprávění. Paní Löwenbachová dostala v Novém Městě zpátky dům na náměstí, kde během jejich pobytu v Terezíně žili Němci. Paní Löwenbachová nás pozvala a mamince nabídla, ať si po těch Němcích něco vezme. Ale maminka jí odpověděla, že doteď nic nepotřebovala a že po Němcích už vůbec nic nechce. Takže jsme jeli domů s prázdnou,“ vyprávěla Naděje Dlouhá.

Vzpomínala na další novoměstskou židovskou rodinu, manžele Hönigovy a jejich děti Míťu (Otto Dimitri) a Milušku. Pan Hönig stihl před válkou odjet do Anglie a poslali za ním i Míťu, maminka Hönigová ani Miluška už odjet nesměly a obě zahynuly v Osvětimi. „Hönigovi se s Löwenbachovými znali a oni nám dali po Míťovi lyže a po Milušce kabelku. Tu kabelku jsem si moc přála, ale copak jsem z ní mohla mít radost, když jsem se dozvěděla, jak Miluška skončila?“ vzpomínala Naděje Dlouhá. Hönigovi se do Nového Města nevrátili a jejich potomci našli nový domov v USA.

Chlapi z Václavic přepadli vlak

Na samém konci války došlo k ozbrojenému přepadení přímo ve Václavicích. Na nádraží stál obrněný německý vlak. Muži z vesnice, povzbuzení zprávami o blízkém konci války, německou posádku přepadli, odzbrojili a část nákladu rozkradli. Konec války byl ale dál, než se domnívali. „Hned vedle nás bydlela babička s dědou a Němci u nich měli ustájené koně. Přiběhli k nám, že z Nového Města jede další obrněný vlak, ať všichni muži zmizí, že půjdou po vesnici a budou střílet. Tak jsme s maminkou a bratrem taky utíkali,“ vzpomínala Naděje Dlouhá. Muži utekli do lesů na Branku, a tak k žádnému krveprolití ve vesnici nedošlo. Zranění utrpěl podle vyprávění pamětnice jen václavický starosta.

Ke krvavější razii nedošlo zřejmě proto, že válka skutečně spěla ke svému konci. První vlna sovětské armády byla podle slov pamětnice ruská inteligence. „Vojáci se utábořili nad restaurací v lese, dělali estrády a k ženám si nemohli nic dovolit. Jenže pak odešli a přišla armáda Malinovského. To byla strašná sběř, říkalo se o nich, že znásilňují ženy. Maminka spala oblečená. A jednou ráno ve čtyři hodiny bouchání na dveře. Tatínek musel otevřít, maminka utekla oknem, vojáci měli samopaly a chtěli dovnitř. Já jsem byla v posteli, opilý voják se nade mnou sklonil a říkal: ‚Děvočka, děvočka!‘ Mně se zvedl žaludek. Věděli, že otec má motorku. Musel jim ji vydat a oni ji přivázali za koně, protože na ní neuměli jezdit, a odvezli ji,“ vzpomínala na osvobození Naděje Dlouhá.

První dny po osvobození má Naděje Dlouhá spojené také s událostmi na Brance. Údolím směrem z Orlických hor procházely zástupy Němců. Rusové hnali celé rodiny, ale i vojáky. „Bylo mi devět let, ale ještě dneska slyším, jak naříkali, jak umírali v příkopech,“ vyprávěla Naděje Dlouhá.

Nějaký čas měli pak na hospodářství přiřazenou německou pomocnou sílu, ženu z Pilníkova, která se synem Hansem a dcerou Irmou čekala na odsun. Její manžel byl v zajetí v západní Evropě a dlouho o něm neměla žádné zprávy. Hans byl stejně starý jako pamětnice a chodil s nimi do páté třídy. Ke sloučení rodiny ale nakonec došlo; asi po roce se manžel ozval a žena s dětmi za ním odjela do Německa.

Přišli o traktor, krávy se musely naučit tahat stroje

Sochorovi soukromě hospodařili. Za války měli traktor na dřevoplyn a po válce si koupili nový traktor značky Svoboda. Vypomáhali s ním sousedům, kteří zase na oplátku pomáhali jim. Sochorovi neměli koně, jen krávy ve chlévech, které neuměly tahat vůz nebo orat.

„Musely se to ale naučit, když jsme se po osmačtyřicátém stali kulaky a traktor nám sebrali. Louky jsme měli až u Rozkoše a na ně se jelo přes Provodov a Šeřeč a pak se tam třeba celý den sušilo seno. Dodnes si myslím, že v tom měl prsty jeden ze sousedů, že jsme o ten traktor přišli,“ vyprávěla Naděje Dlouhá. Po čtvrtém roce měšťanské školy musela pamětnice do rolnické školy v Polici nad Metují.

René byl vězeň, ale politický

Po ukončení školy na podzim 1952 šla tehdy šestnáctiletá Naděje na brigádu do tiskárny Severografie, kde se seznámila se svým budoucím mužem. Do tiskárny totiž přicházeli také vězni z nedaleké novoměstské věznice. „Jednou mne jeden z nich oslovil a ptal se, jestli v tom přívěsku na krku schovávám fotografii svého milého. Já jsem ale neměla vůbec zájem se s ním bavit, až mně jedna paní řekla, ať se nebojím, že on nesedí za vraždu, ale za politiku,“ vyprávěla Naděje Dlouhá. Sedmnáctého prosince 1952 Reného Dlouhého propustili a on čekal na Naději před tiskárnou. Přivést domů propuštěného vězně nebylo jednoduché, ale Sochorovi ho přijali, když se dozvěděli, za co se ocitl ve vězení.

René Dlouhý dostal za rozšiřování protistátních letáků půl roku nepodmíněně. Trest byl na tehdejší poměry nízký, neboť se ho dopustil ještě jako mladistvý. Záznam v trestním rejstříku se s ním ale táhl celý život.

Pomohla Karlu Pfeifferovi k nižšímu trestu

Po Reného propuštění kontaktoval Naději další z vězňů, ptal se, zda ji René čekal a zda se scházejí. Když mu to potvrdila, požádal ji o pomoc pro jednoho ze spoluvězňů, kterého čekal soud. Měli vyhledat v Novém Městě nad Metují Karla Lepše a vzkázat mu, aby na Štědrý večer přišel na severní stranu pod okna věznice, že s ním musí někdo nutně mluvit. Karla Lepše, který se později vrátil ke svému rodnému příjmení Pfeiffer, skutečně vyhledali a vzkaz mu předali. Naděje Dlouhá se až mnohem později dozvěděla, o co tenkrát šlo.

Ve věznici v Novém Městě nad Metují čekal na soud Karel Wurm, skautský vedoucí a vychovatel z internátu Karla Lepše. Chtěl se domluvit, jak budou vypovídat u soudu, aby se jejich tvrzení co nejméně rozcházela. Karel Lepš na Štědrý večer roku 1952 pod okna věznice skutečně přišel, zapískal smluvenou písničku Pitná voda, z okna mu odpověděla stejná melodie a na provázku se spustil dopis. Na výpovědích se dohodli a od soudu odcházeli s poměrně mírnými tresty. Vychovatel Karel Wurm dostal za protistátní činnost 16 měsíců nepodmíněně a Karel Lepš tři měsíce s dvouletou podmínkou. 

Stěhovali se na Moravu

René Dlouhý musel na podzim 1953 nastoupit vojenskou službu. V druhém roce jeho služby v armádě přijela  za Nadějí do Václavic jeho teta, a že pokud se vezmou, že jim daruje půlku domu v Rousínově na Moravě, který toho času zdědila.  V červnu 1956 měli svatbu, René se ženil ještě v uniformě.

„Měl se vrátit do civilu v říjnu, ale kvůli protikomunistickému povstání jim vojnu protáhli do prosince, na Vánoce jsme už byli spolu v Rousínově,“ vzpomínala Naděje Dlouhá. René Dlouhý sehnal práci bez problémů, přestože neměl čistý trestní rejstřík. Pracoval v expedici v UP závodech (Spojené uměleckoprůmyslové závody) a mimo práci vedl mládež v tamním Sokole. V Rousínově se Dlouhým narodila dcera a celá rodina se po pěti letech vrátila z Moravy do Václavic.

Zpočátku bydleli u rodičů a René našel práci v papírnách OSPAP. „René se svojí minulostí nijak nechlubil a vypadalo to, že se na všechno zapomnělo. Dokonce  za ním přišla předsedkyně místní komunistické organizace, jestli nechce vstoupit do strany, a on se smál, že kdyby věděla, co má za sebou, že by ho určitě nechtěla. Ale on by k nim stejně nikdy nešel,“ vzpomínala Naděje Dlouhá.

StB nasadila na rodinu čtyři agenty

Ze zdravotních důvodů přešel René Dlouhý na práci údržbáře do firmy Stavostroj, kde už dělal jen podřadné práce. Ale protože firma dostávala i zakázky pro armádu, Státní bezpečnost (StB) založila na Reného Dlouhého v roce 1982 signální svazek. Na celou rodinu Dlouhých dohlíželi a donášeli StB čtyři lidé, tři přímo ze Stavostroje a jeden soused z Nového Města nad Metují.

„Estébáci nám odposlouchávali telefon, prohlíželi korespondenci, a dokonce nám vlezli do bytu, když jsme odjeli z města,“ vzpomínala Naděje Dlouhá. Její manžel se od svého propuštění z vězení už v ničem neangažoval, ale byl to zatvrzelý masarykovec a pro socialistický režim trvalá hrozba.

„Když se pak po sametové revoluci zpřístupnily archivy StB, jeli jsme se do Pardubic na Reného svazek podívat. A nestačili jsme se divit. Ten náš novoměstský známý měl kvůli nám deset schůzek s estébákem Adámkem. Adámek pak v devadesátých letech skočil v Náchodě ze střechy. A náš známý si vymýšlel, že po něm manžel chtěl například přivézt ze zahraničí samizdatovou literaturu pro Pavla Landovského a Vlastu Chramostovou. Můj muž přitom Chramostovou nikdy neviděl!“ smála se Naděje Dlouhá.

René Dlouhý měl skutečně v Hamburku bratrance a zmiňovaný soused se nabízel, že jim něco doveze, nebo naopak něco přiveze. Manžel pamětnice ale provokaci odmítl s odůvodněním, že si s rodinou v Hamburku legálně dopisuje a že si příbuzní nepřejí, aby je někdo navštěvoval.

„Když jsme se tenkrát vrátili z pardubického archivu, to bylo na Dušičky, tak jsme šli na hřbitov a tohohle našeho rádoby kamaráda potkali. Tak se ho muž ptal, jestli ještě pracuje pro StB, nebo už pro KGB (komunistická tajná policie v bývalém Sovětském svazu). On se divil, co jako blbne. A tak mu manžel řekl, odkud jedeme a co jsme se dočetli. Druhý den k nám ten rádoby kamarád přišel a ptal se, jestli ho udá, nebo co s tím bude dělat. A manžel mu odpověděl, že by musel být stejný kripl jako on,“ vyprávěla Naděje Dlouhá. Tenkrát se velmi zlobila, protože si uvědomovala, do jakého nebezpečí agent StB přiváděl celou jejich rodinu.

StB uzavřela svazek Reného Dlouhého v roce 1985. „Je nepochopitelné, kolik v něm bylo lidí, jak tlustý byl a kolik jim muselo dát práce mého muže sledovat. Přitom se vůbec v ničem neangažoval,“ divila se Naděje Dlouhá.

Rodina je největší bohatství

Po sametové revoluci René Dlouhý působil v náchodské pobočce Konfederace politických vězňů. A sám požádal o rehabilitaci svého případu. V roce 2013 mu ministerstvo obrany uznalo účast v třetím odboji. Podle pamětnice cítil René Dlouhý celoživotní křivdu, několikrát ho odmítli přijmout na průmyslovou školu se zdůvodněním, že jeho náprava stále není dostatečná.  

Naděje Dlouhá pracovala v papírnách OSPAP, později na novoměstském zámku, v mateřské škole a v kuchyni podniku Stavostroj. Do důchodu odešla ve svých pětapadesáti letech v roce 1991. V prosinci 2021 ovdověla a od té doby žila sama v domku v Novém Městě nad Metují.

Na konec rozhovoru pro Paměť národa Naděje Dlouhá řekla: „Člověk, když se dožije tak vysokého věku, tak si váží nejvíc toho, že má rodinu a dobré vztahy mezi sebou, se sourozenci a vlastními dětmi. To je to největší bohatství.“