Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Vladimír Dlouhý (* 1953)

• narodil se 31. července 1953 v Praze

• v letech 1967 až 1969 pobýval s přestávkami s rodiči na Kubě

• v Praze zažil okupaci v srpnu 1968 i demonstrace k jejímu prvnímu výročí

• roku 1972 maturoval na Gymnáziu Na Pražačce

• přijali ho na VŠE, obor ekonomicko-matematické výpočty

• od roku 1976 byl kandidátem na členství v KSČ, členem se stal o dva roky později

• během jednoleté vojenské služby sloužil ve Stříbře

• roku 1978 vycestoval přes ministerstvo školství na studijní pobyt do Lovaně v Belgii

• mezi lety 1978 a 1984 na něj StB vedla spis, zajímala se o okolnosti studijní cesty

• od roku 1984 byl zaměstnán v Prognostickém ústavu ČSAV

• v prosinci 1989 se stal místopředsedou vlády Mariána Čalfy

• mezi lety 1992–1997 byl ministrem obchodu a průmyslu ve vládách Václava Klause jako člen ODA

• politickou kariéru ukončil v roce 1997, nadále působil v soukromých firmách a jako pedagog

• roku 2013 nebyla registrována pro nedostatek podpisů jeho kandidatura na prezidenta ČR

• od roku 2014 do roku 2023 působil jako prezident Hospodářské komory, od roku 2023 byl opět prezidentem instituce Eurochambres

• z prvního manželství má syna Štěpána a dceru Markétu

Vladimír Dlouhý se narodil v 50. letech, kdy komunistická moc krutě potírala svoje skutečné i domnělé nepřátele. Jeho otec byl levicově orientovaný, svůj názor nezměnil ani po okupaci rodné země sovětskými vojsky. Synovi v normalizačních letech doporučil stát se členem komunistické strany, což Vladimíru Dlouhému později pomohlo najít pracovní uplatnění v Prognostickém ústavu. Poněkud paradoxně se díky tomu jako mladý komunista stal koncem roku 1989 členem první vlády po pádu totalitního režimu a politikem demokratické země.

Kuba byla nádherný život s plážemi, mořem a sluncem

Vladimír Dlouhý se narodil 31. července 1953 v Praze Jiřině, rozené Kindlmanové, a otci Vladimírovi. Dětství prožil na Vinohradech, z temných 50. let, kdy probíhaly inscenované politické procesy, si pamatuje jen útržky. Jeho dědeček i otec byli levicového zaměření. I když se otec nikdy nestal členem Komunistické strany Československa (KSČ), byl tzv. angažovaným nestraníkem. Doma se o politice příliš nehovořilo, Vladimír Dlouhý jako dítě nevnímal rozdíl mezi komunistickou propagandou a neutěšenou realitou. V roce 1959 nastoupil do první třídy základní školy, stal se pionýrem a začal docházet na lekce klavíru. 

V roce 1967 dostal jeho otec jako inženýr a technik nabídku odjet na Kubu. Ta se tehdy potýkala s nedostatkem inteligence a země socialistického bloku jí vypomáhaly vysíláním svých odborníků. Rodina přijela do Havany v červnu 1967. „Kuba byla Karibik a pro rodinu z pošmourného Československa to byl nádherný život s plážemi, mořem, se sluncem,“ vzpomíná na dojmy z příjezdu na „ostrov svobody“ Vladimír Dlouhý. Dopoledne se s matkou věnoval učení a odpoledne podnikali výlety na pláže. Rodině přidělili malý domek na okraji vilové čtvrti, takže jejich sousedy byli Kubánci. Otec chodil do práce a brzy si všímal zaostávání ekonomiky a omezení plynoucí ze socialistického plánování. „I já jsem na Kubě cítil policejní diktaturu a naprostý kolaps ekonomiky, i když my jsme měli obchody pro diplomaty a cizince,“ vysvětluje Vladimír Dlouhý, jak pláže a slunce měly i svou odvrácenou stranu.

Vladimír Dlouhý trávil mnoho času i s radiopřijímačem, na kterém snadno mohl chytat americké hudební stanice. To mělo jednak vliv na jeho vášeň pro hudbu, zejména big beat, jednak se brzy naučil španělsky i anglicky. „Já jsem poslouchal z malého rádia jižanské americké stanice, z Floridy. Bylo to zásadní a přispělo to k tomu, že jsem už pak uměl plynně anglicky,“ říká.

V dubnu 1968 rodiče poslali syna zpět do Československa, aby ukončil základní vzdělání a udělal přijímací zkoušky na Gymnázium Na Pražačce. To se mu zdárně povedlo, během pražského jara si užíval koncertů big beatu, v létě ho však jako ostatní zaskočila nenadálá okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Patnáctiletý Vladimír bydlel sám v bytě, ale denně docházel k prarodičům. Neměli tehdy televizi, a tak se o událostech okupačních dnů dozvídali díky rozhlasu. I pro rodiče na Kubě byl vpád „spřátelených“ armád šokem, ale přesto o emigraci, např. do nedalekých Spojených států amerických, neuvažovali. Oba na Kubě zůstali až do roku 1969. Vladimír Dlouhý se k nim znovu připojil po prvním pololetí na gymnáziu, závěrečné zkoušky prvního ročníku skládal poté v Praze. Tam se stal svědkem demonstrací při příležitosti prvního výročí okupace v srpnu 1969. „To bylo poprvé, co jsem dědovi utekl. Byl jsem na Václavském náměstí, kde stříkali z vodních děl na demonstranty, ale šel jsem v osm večer domů, protože jsem věděl, že děda bude dělat cambus, kde jsem. Tam jsem se poprvé dostal na ulici,“ vybavuje si dramatické okamžiky událostí, které znamenaly utužování režimu.

Domácí politika byla otravná, nepříjemná věc

Ani v těchto letech se jeho otec nevzdal úplně své víry v socialismus a po návratu z Kuby se rodiče věnovali hlavně práci. Otec pracoval v Kovohutích a matka byla magistrou farmacie. „Nás se normalizace nijak nedotkla pracovně ani majetkově, za peníze z Kuby jsme si koupili Wartburg a televizi, byl jsem poslední ve třídě, kdo ji měl,“ říká Vladimír Dlouhý k postoji své rodiny vůči komunistickému režimu a dodává: „Domácí politika byla otravná, nepříjemná věc, kterou nikdo neměl rád, a šla v mládí mimo mě.“

V té době se naplno věnoval hudbě, sháněl si zahraniční desky, jak se dalo, a uvažoval i o studiu dějin umění. Po maturitě v roce 1972 se na radu rodičů přihlásil ke studiu na Vysoké škole ekonomické (VŠE), obor ekonomicko-matematické výpočty neboli ekonometrie. Tehdejší výuku vnímal jako velice špatnou. Socialistické a kapitalistické hospodářství se učilo odděleně, nedozvídal se nic o makroekonomice, která ho zajímala, a upnul se proto více na matematiku. V roce 1974 vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM) a o dva roky později se stal i kandidátem na členství v KSČ. Jeho důvody byly pragmatické, věděl, že bude mít lepší kariérní vyhlídky, a otec mu vstup jednoznačně doporučil s tím, aby „nebyl blbý“.

Roku 1978 musel Vladimír Dlouhý jako absolvent vysoké školy nastoupit na roční povinnou vojenskou službu. „Protože jsem už byl kandidát strany, tak nás dávali na ty nejblbější pluky. Já jsem byl u padesátého sedmého motostřeleckého pluku ve Stříbře. To byl ten, kde jsme pořád byli na hranicích a hlídali imperialisty. Opušťák bylo něco nevídaného. Ale člověk si vždycky poradí a my jsme dali dohromady kapelu,“ vypráví, jak si rok vojny zpestřil vystupováním v rámci soutěže armádní tvořivosti. „Když vzlétl Vladimír Remek do vesmíru v březnu 1978 jako první československý kosmonaut, tak jsme honem dali dohromady hudebně-dramatické pásmo opěvující let majora Remka vesmírem, což nás samozřejmě dostávalo na všechny soutěže.“

Po návratu nastoupil na VŠE jako asistent katedry ekonometrie fakulty řízení a stal se členem KSČ. V té době již byl ženatý se svou první ženou Olgou a měl syna Štěpána, později se jim narodila ještě dcera Markéta. Koncem roku 1978 odjel do Belgie na studijní pobyt na Katolické univerzitě v Lovani, který si zařídil přes ministerstvo školství a belgické velvyslanectví v Praze. V Belgii se věnoval především makroekonomice a z odborného hlediska byl pro něj pobyt velmi přínosný.

StB se mnou vedla nezávazný pohovor

Právě v souvislosti se studiem v Belgii se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB) a předvolala si ho k pohovoru. „Oni mě prosili, abych tam trošku sledoval, jaké jsou nálady na univerzitě a tak dále. A až se vrátím z Belgie, že by se mnou chtěli mluvit. Nic víc, nic podepsat, prostě hodinový nezávazný hovor. Už tenkrát jsem byl opatrný,“ říká Vladimír Dlouhý k prvnímu kontaktu s StB. Nadále ho prověřovali pod krycím jménem Stolař. „Domluvili se, že mi zavolají, a ptali se, pod jakým jménem mi mají zavolat, až se vrátím na Vánoce domů. Já jsem měl kamaráda na základce, Jirku Stolaře, tak jsem řekl Stolař,“ objasňuje pamětník, odkud Státní bezpečnost jméno vzala.

Podle dochovaného spisu č. KR 753364-MV_x132093 také po návratu z Belgie v roce 1979 mluvil na pohovoru jen obecně.[1] Odkázal se při tom na svou povinnost informovat pouze stranickou organizaci KSČ. Státní bezpečnost se na něj pokoušela nalézt kompromitující informace. Například zjistili, že si vypůjčil v Belgii jízdní kolo a dostal při jízdě pokutu 100 franků. To uvádějí ve spise jako důkaz jeho nevhodného chování a zaznamenávají, že „vede maloměšťácký způsob života“. Zároveň StB konstatovala, že způsob vyslání na studium v zahraničí přes ministerstvo školství byl atypický a pokoušeli se zjistit, jak k němu došlo.

Poslední kontakt se Státní bezpečností se uskutečnil v srpnu 1979, kdy Vladimíra Dlouhého žádali, aby podepsal spolupráci, což odmítl. Nadále ho ovšem prověřovali, ani několik let po návratu z Belgie jim nedala spát jeho studijní cesta a snažili se ověřit, kdo mu vydal pas a vycestování schválil. Monitorovali i jeho žádost o cestu do Velké Británie na začátku 80.let, která se nakonec neuskutečnila. Protože se příslušníkům StB nepodařilo získat žádné zásadní informace, v dubnu 1984 doporučili spis archivovat.

V Kabinetu prognóz nás na začátku bylo osm

V 80. letech se v Sovětském svazu začala po smrti generálního tajemníka KSSS Leonida Brežněva měnit politická situace. V rychlém sledu ho nahradili tajemníci Andropov a Černěnko, v roce 1985 pak Michail Gorbačov. S ním přišly změny nejen s SSSR, ale i v zemích socialistického bloku. Pokusil se reformovat politiku i hospodářství komunistického režimu a prosazoval tzv. glasnosť (otevřenost) a perestrojku (přestavbu). Reformní tendence od plánovaného hospodářství směrem k efektivnější ekonomice vyústily v roce 1984 v Československu v založení Kabinetu prognóz Československé akademie věd, který od roku 1986 fungoval jako Prognostický ústav (PÚ ČSAV).

Vladimír Dlouhý se již v té době setkával s ekonomy Václavem Klausem, Karlem Dybou a Tomášem Ježkem během odborných seminářů, které pořádal Václav Klaus z pozice tajemníka Československé vědecko-technické společnosti. Po vzniku Prognostického kabinetu se stal Vladimír Dlouhý jedním z osmi pracovníků, kteří tam začali pracovat pod vedením Valtra Komárka. Ten měl rozdílné názory, orientoval se na reformní síly v SSSR a věřil na postupnou transformaci ekonomiky, ale nechával svým podřízeným prostor pro vlastní činnost. Angažmá v PÚ se stalo pro Vladimíra Dlouhého klíčovým. Měl možnost publikovat, cestovat do zahraničí a navazovat užitečné kontakty. Nepohyboval se ovšem v okruhu disentu. Publikoval na tehdejší dobu progresivní studie o změně majetkových souvislostí, což byl krycí název pro privatizaci, nebo o změnách cenové politiky. „Ale ani nejradikálnější tehdejší materiály nemohly pak být skutečným reálným materiálem pro transformaci,“ dodává k tomu.

Krátce po násilně potlačené demonstraci 17. listopadu na Národní třídě začalo být jasné, že se děje cosi neočekávaného. „V sobotu 18. listopadu večer mi volal Klaus, že se sejdeme v neděli na Národní, viděli jsme demonstraci a tam mi to došlo. A dvacátého jsme v ústavu napsali první prohlášení, které podporovalo herce a studenty,“ popisuje, jak se zapojili do politického dění. V prosinci bylo zřejmé, že se vytváří nová vláda a byli potřeba odborníci, zejména ekonomové. 

Pane Dlouhý, vy byste nechtěl do vlády?

Vladimír Dlouhý podle svých slov běhal mezi Laternou Magikou, kde sídlilo Občanské fórum, a Prognostickým ústavem. „Já jsem šel do Laterny, tam stála ochranka, judisti, kteří to chránili, bylo tam spousta kamer a nechtěli mě pustit. Já jsem řekl: ‚Běžte říct Havlovi,‘ a Havel osobně vyběhl a říkal: ‚Pusťte doktora Dlouhého!‘ Dávám mu ten papírek, Valtr Komárek říkal: ‚Napiš se tam taky,‘ tak na tom papírku bylo i moje jméno. Václav Havel najednou říká: ‚Pane Dlouhý, vy byste nechtěl do vlády?,‘“ popisuje Vladimír Dlouhý, jak se stal členem první polistopadové vlády vedené Mariánem Čalfou, a dodává: „Jsem přesvědčený, že mě Havel oslovil, protože jsem v té době byl členem KSČ a potřeboval někoho, kdo by to propojil s Občanským fórem, byl chytrý a mohl tu práci dělat. Jméno už jsem měl a potřebovali mladého komunistu do vlády.“ Ve věku 36 let se tak stal nejprve předsedou Státní plánovací komise a tím i místopředsedou vlády, následujícího roku po volbách ministrem hospodářství. Z komunistické strany ještě koncem roku 1989 vystoupil. „Členství ve straně mi pomohlo, ale současně bylo a je brzdou v mém životě,“ komentuje své angažmá v KSČ.

Jako člen vlády se zúčastnil prvních zahraničních cest prezidenta Václava Havla do Ruska a USA, v atmosféře svobody a vstřícného přijetí. Poté, co se Občanské fórum rozpadlo, vstoupil na podzim 1991 do Občanské demokratické aliance (ODA) a stal se jejím místopředsedou, mezi lety 1992 a 1997 byl ministrem obchodu a průmyslu ve vládách za předsednictví Václava Klause. V červnu 1997 po krizi v ODA odešel ze všech vládních i politických funkcí, k tomu se ovšem rozhodl již dříve, ačkoli byl podle průzkumů tři roky nejpopulárnějším politikem v zemi. Za svého politického působení zažil neuvěřitelnou polistopadovou euforii, kuponovou privatizaci a transformaci ekonomiky, ale i vznik inflace, nezaměstnanosti a dalších negativně vnímaných jevů, což způsobilo logické vystřízlivění voličů. Od nadšení a jistého porevolučního idealismu se podle něj politika přiklonila ke standardnímu politickému boji.

Po ukončení politické kariéry působil jako člen dozorčích rad a poradce v mnoha firmách, zejména ve firmě Goldman Sachs a ABB. Po roce 2000 pracoval i jako vysokoškolský pedagog. Rozhodl se kandidovat na úřad prezidenta ČR ve volbách v roce 2013, avšak po ověření podpisů na petičních arších ministerstvo vnitra nakonec jeho kandidaturu zamítlo z důvodu nedostatečného počtu podpisů. V roce 2014 se stal předsedou Hospodářské komory, na tomto postu působil až do roku 2023, kdy byl opětovně zvolen prezidentem Eurochambres, což je organizace, která sdružuje evropské obchodní a hospodářské komory se sídlem v Bruselu. V roce 2024 žil v Praze.

 

[1] Výňatky z dochovaného archivního spisu č. KR 753364-MV_x132093 jsou dostupné v Dodatečných materiálech pamětníka.