Karol Dobiaš

„Samozřejmě, každý titul byl dobrý z jednoho prostého důvodu, a to, že měl nějaký finanční efekt. Tenkrát nám dali za titul pět tisíc korun. To byly velké peníze na tu dobu. Znamená to, že když jsem čtyři zápasy doma vyhrál, tak jsem měl čtyři tisíce. Za zápas bylo tisíc korun. Měl jsem i osm set korun kalorné za to, že jsem trénoval. To dával fotbalový klub na přilepšení ke stravě. S dalším jsem bral osm a půl tisíce korun. To byly obrovské peníze na tu dobu, protože ředitel ve fabrice měl tři, tři a půl tisíce korun. Takže v trnavské éře jsem takové peníze dostával a za titul jsem měl navíc třeba pět tisíc. Dneska za titul máte dva, tři, čtyři miliony. My měli pět tisíc korun.“

„Tak samo sebou jsem byl vychováván ve skromných podmínkách, což je logické, protože se nebraly miliony jako dneska. Platy byly průměrné. Výchova probíhala tak, že máš slušně pozdravit, když jdeš po ulici, a být relativně dobrosrdečný, což, myslím, jsem. A ve fotbale jsem se naučil pořádku. Nebudu to srovnávat s touto dobou, kdy je hráčům jedno, že hodí jeden, dva, tři dresy mezi lidi. Tehdy dresů nebylo tolik. Dnes hráči každý měsíc chtějí nové kopačky. My měli kopačky Pumy v trnavské éře, národní mužstvo mělo Adidasy. Já si je ošetřoval, měl jsem na ně napínáky. Když pršelo, tak jsem je umyl a dal do nich noviny. Vydržely dva roky, ale dneska je jiná doba, tak nebudu srovnávat. Naše doba byla skromná. My hráli za tisíc korun. Takže skromnost. Skromnost, to byl základ.“