Václav Dobiáš

* 1918

  • „Dali mě dolů do cely a přinesli mně můj civilní oblek. Oblékl jsem se, přišel dozorce a říkal: ,Pojďte se mnou do kanceláře a tam podepíšete propuštění. My spočítáme, co jste si vydělal na dolech, jestli to stačí na lístek do Prahy. Kdyby ne, tak vám přidáme.‘ To jsou věci. A když mě vedl, říká: ,Máte štěstí, Geheime Staatspolizei Praha vás povolila propustit.‘ To bylo, že mnozí dodělali trest, a protože to byl policejní stát, tak gestapo rozhodlo, jestli půjde domů nebo ne. To je takový moment, který člověk přehlédne.“

  • „Pak mě dali do komanda na doly, nás politických bylo asi pět, kromě dvou Němců to byli Češi, a jezdili jsme na doly v Halle [an der] Saale. Ty doly byly u Merseburgu, tím směrem. Bachař taky musel ukázat, když jsme večer přijeli, jestli má plný zásobník. Kdyby býval nehlásil útěk a střílení, tak to nemohl utajit.“

  • „Byla to skupina mediků a všichni byli v odporu. Psali jsme letáky, dávali [jsme je] lidem do schránek a podobně. Jednou Míla Janů, která chudák je mrtvá, to se tam dočtete, říkala: ,Ale my budeme muset přistoupit taky k sabotážím na trati.‘ Já si pamatuji, jak se to ve mně zachvělo, protože jsem ještě nikdy v životě neměl pušku v ruce nebo nějaké panzerfausty, abychom vyhazovali koleje. Ale nedošlo k tomu. Dříve jsme byli zatčeni.“

  • „Po necelém roce jsem byl zatčen já, to jest 10. 8. 1940. Byl jsem na Pankráci, nejdříve mě vyslýchali, tedy nepříjemně, surově - já vám o tom řeknu, to je dost zajímavý rozdíl mezi gestapem a mezi justiční správou - a mně tak trochu zkrvavěli zadek a tak dále. O tom ani nechci mluvit. Prostě tykali, gestapo tykalo: ,Seš blbej,‘ pár facek a tak dále. Měli českého překladatele, takže [byl připraven] i [pro] ty, co němčinu tolik neuměli, aby rozuměli. To byly ty výslechy.“

  • „To vám ještě řeknu, to je zajímavé a málo lidí to ví: Vykali. Dali mě na celu, tam vím, že mě nejdřív nechali dva nebo tři dny v samovazbě, než mě zařadili do družstva, a nějaký bachař říkal: ,Co jste zaměstnáním a co jste provedl?‘ Já říkám: ,Politische a Medizine Student.‘ A on říkal: ,No, to jste měl taky. My taky musíme.‘ A to byl dozorce. Justiční správa měla úplně jiný charakter.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 02.10.2012

    (audio)
    délka: 03:59:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musí vnímat lidi, nikoliv režim

Václav Dobiáš
Václav Dobiáš
zdroj: Fragmenty mého života

MUDr. Václav Dobiáš se narodil 4. 12. 1918 v Roudnici nad Labem v tehdejším Československu. Od mládí vyrůstal v Praze, studoval zde reálnou školu a poté přešel na reálné gymnázium do Nového Bydžova. Nakonec se však do Prahy vrátil, dodělal si maturitu a rozhodl se pro studium medicíny, během kterého jej zastihl 17. listopad 1939 a rozsáhlé zatýkání studentů. Ačkoliv se účastnil pohřbu Jana Opletala, díky privátnímu bydlení u rodičů nebyl zatčen. Poté pracoval jako účetní v Kooperativě, ale jak sám přiznává, hodlal si najít cestu k boji proti Němcům, a nakonec se s dalšími mediky dostal do ilegální odbojové organizace a kolportoval letáky. Skupina však byla gestapem odhalena, Václav Dobiáš byl dne 10. 8. 1940 zatčen a putoval na výslechy do Petschkova paláce. Následně byl vězněn na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín, Bautzenu a Drážďanech, kde byl odsouzen na 2,5 roku, a nakonec v Halle an der Saale. Po propuštění dne 2. 2. 1943 začal pracovat jako účetní Kooperativy ve Voticích, kde se také seznámil s manželkou Libuší. Po válce dostudoval medicínu, byl vyslán na dvouleté studium toxikologie do Petrohradu a následně pracoval na toxikologii ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Krátce zastával i funkci primáře v Jaroměři, ale po roce 1968 musel z politických důvodů pracovat na poliklinice v Hradci Králové jako odborný internista. Veškeré práce zanechal až ve svých 91 letech, v současnosti žije v Hradci Králové.