„Byl živnostník. Bývalý agrárník a nynější národní socialista – ti v Klatovech vyhráli ty první volby. A já jsem šla taky volit. Ten, co bydlel vedle nás, to byl ultra komunista, povoláním nějaký kočí. Byl to takový mstivý pinďa, měl napoleonský komplex a ten po nás šel. Byl u voleb jako přísedící a nemrzelo ho vstát a nevybíravě šel vedle mě a sledoval, co tam dělám a jak tam ten lístek hodím. Mohl být prázdný, nebo jsem ho tam nemusela hodit.“
„Ve 48. roce to zavřeli, auto mu sebrali a dali ho stavebnímu městskému úřadu. Bez náhrady, samozřejmě. A chodili k nám. Vždycky když tatínka zavřeli, přišla policejní kontrola a přehrabali byt. Maminka si poschovávala zásoby a v tom baráku, když tatínka zavřeli, byla sama. Měli třeba zásobu cukru, ještě když dělali živnost, a tak měla třeba půl velkého pytle cukru. A protože by to prohlásili za kriminální čin, tak nevěděla, co s tím. Byla z toho zoufalá. Vedle bydleli Kovaříkovi, ten kluk byl elektrikář a maminka se s jeho maminkou bavila o tom, že jim dělají ty kontroly a že se snaží z toho udělat kriminální čin. Ten kluk se k tomu přichomejtl a odnesl to k němu domů. To jsme velice oceňovali, že se našli i takoví lidé, kteří se nebáli.“
„Když pak začali být v 38. a 39. roce ohrožení Židé, tak ti bohatí Židé to věděli a odjeli. Byla tam továrna na košile Wiener a ti Wienerovi... no všichni Židi byli prachatí. Málokterý Žid byl chudý. Vím jen o jednom a to byl trochu cvok, ten sbíral kůže. To byl jediný Žid, jmenoval se Benda, kterého jsem se jako dítě strašně bála. To byl jediný chudý Žid v Klatovech. Jinak bohatí, fabriky, kšefty. Byli tam Brumlů, ti měli u nádraží fabriku na deky, pak tam byl Singer, továrna na kůže... a ti Wienerovi, ti prodávali v předstihu své věci, jako příbory, sklo, jídelní servisy... aniž by co říkali, zřejmě věděli, že utečou. A zřejmě utekli. Nevím, jak to s nimi dopadlo. Maminka od nich koupila nějaké sklo.“
„V Klatovech byla jedna ulice a tam byla noblesní cukrárna. Tam to tak vonělo... Můj strejda dělal naproti v bance a já jsem nelenila a každý den jsem šla ze školy rovnou za ním. Dal mi korunu a za tu korunu jsem dostala v cukrárně jednu šlehačkovou kremroli. Takže jsem byla vyznavač šlehačkových kremrolí. Když přišli Němci, tak Hitler udělal měnovou reformu 1:10. Jedna marka byla za deset korun. Takže Němci dostali za marku deset kremrolí. Jedli tak, až opravdu zvraceli. Neustále tahali rance a asi to lifrovali domů. V Německu byla předtím tragická nezaměstnanost a musela tam být bída. My jsme byli opravdu stát rozvinutý, u nás bylo opravdu všechno, v první republice, po první světové válce, když jsme se vzpamatovali z nejhoršího. Takže měli co krást. A záhy nás vykradli tak, že jsme nosili boty s dřevěnou podrážkou a všechno bylo na lístky.“
Jaroslava Dobruská, rozená Trnovcová, se narodila 1. února 1925 v Klatovech. Měla tři starší bratry. Jaroslava barvitě vypráví o životě za první republiky i válečných osudech klatovských českých a židovských obyvatel. Otec Jaroslav Trnovec vlastnil sodovkárnu, která prosperovala do roku 1948, kdy přišel o živnost a rodina byla perzekvována. V roce 1949 Jaroslava odmaturovala na obchodní akademii, ale z politických důvodů nemohla dál studovat. Její bratr MUDr. Jiří Krbec spolupracoval s protinacistickým i protikomunistickým odbojem. V roce 1949 byl odsouzen k trestu smrti, poté mu byl trest snížen a nakonec se dostal domů na amnestii po osmi letech. V leopoldovské věznici pracoval jako vězeň – lékař. Jaroslava se provdala za MUDr. Karla Dobruského, jejím tchánem byl lékař Karel Dobruský st. z Klatov, vězeň nacistického koncentračního tábora Buchenwald. Jaroslava pracovala jako účetní, nebála se však životních ani pracovních změn. S manželem se několikrát stěhovali kvůli jeho práci. Vychovali spolu syna. Jaroslava Dobruská zemřela 16. listopadu roku 2022.
