Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Dobruská (* 1925  †︎ 2022)

• narodila se 1. února 1925 v Klatovech

• po roce 1948 jejího otce Jaroslava Trnovce komunisté připravili o sodovkárnu

• v roce 1949 absolvovala obchodní akademii, nemohla studovat na VŠ z politických důvodů

• její bratr MUDr. Jiří Krbec byl odsouzen k 25 letům za působení v protikomunistickém odboji

• v roce 1952 se provdala za MUDr. Karla Dobruského

• pracovala většinou jako účetní

• zemřela 16. listopadu roku 2022

Měli jsme se dobře, ale všechny děti měly vši

Jaroslava Dobruská, rozená Trnovcová, se narodila 1. února 1925 v Klatovech. Tatínek Jaroslav Trnovec vystudoval obchodní školu a pracoval v Praze, když se poznal s ovdovělou Cecilií se třemi syny. Jaroslava pochází z jejich manželství. Jaroslav v Klatovech obnovil výrobnu sodovek, která v domě zůstala po jejím prvním muži, a stal se úspěšným živnostníkem. Trnovcovy limonády a sodovky byly známé po celém okrese.

„Mně se ta jeho práce jako dítěti ale moc nelíbila. Připadala mi taková zvláštní, pod úroveň. Za první republiky bylo takzvaně ‚na úrovni‘ být paní radovou, panem ředitelem, vrchním tajemníkem, vrchním oficiálem, ale ne sodovkářem,“ směje se dnes pamětnice. Trnovcovým se však dařilo dobře, a to až do roku 1948. Měli personál, šoféra, koně, kočího, dvě služebné, později dva náklaďáky a velký dům se dvorem a stájemi. Malá Jaroslava chodila na rytmiku a francouzštinu. Od útlého věku ji rodiče vychovávali k zodpovědnosti. Ještě nechodila do školy a tatínek už ji posílal s nemalými penězi přes celé město na poštu. „Tehdy byla jiná doba, všichni se ve městě znali, pořád se všichni zdravili. Dítě bylo pořád pod dohledem a nikdo by ho nepřepadl,“ vypráví pamětnice.

Do první třídy nastoupila v roce 1931. Dobře si vzpomíná například na hospodářskou krizi, i když její rodiny se výrazněji nedotkla. Sodovky a limonády a později i pivo šly stále na odbyt. Společnost za první republiky byla více rozvrstvená než dnes a každý věděl, co od koho čekat. „Chudoba byla také mnohem výraznější, byla mnohem víc vidět, byla nezaměstnanost a podle toho ti lidé žili. Ale na druhou stranu, když tatínek chtěl, aby šli ledovat, tak oni řekli, že nemůžou. Někteří pracovat prostě nechtěli,“ říká Jaroslava, která s mnoha chudými dětmi chodila do školy a hrála si s nimi na ulici.

„Vzpomínám si na dlouhé fronty chudých lidí na polévku. Vzpomínám si na děti, které byly zavšivené, jedna taková moje kamarádka chodila k nám a maminka jí bez řečí dávala najíst. Ode mě dostávala kus svačiny. S touhle partou jsem byla pořád někde venku, na loukách. Jedni bydleli v zahradním domku s hliněnou podlahou. Jednou mi jejich maminka dala kousek voňavého, chutného masa. Pak mi ta kamarádka řeka, že to byla kočka. Ale docela mi to chutnalo. Byla jsem od těch dětí pořád zavšivená, mnohokrát jsem musela jít do hola, protože odvšivování petrolejem mi nedělalo dobře. Proto jsem pak asi měla tak husté vlasy,“ směje se pamětnice.

Němců na sajdkárách mi bylo dokonce líto

Když v březnu 1939 obsadil Hitler Československo, chodila třetím rokem na gymnázium. Na den okupace si vzpomíná především díky tomu, že je pustili ze školy domů. „Do města přijeli Němci na sajdkárách. Mně jich bylo dokonce spíš líto, protože působili dost zoufale. Byli promočení od sněhu. Ještě jsme to nevnímali jako velkou tragédii. Nikdo jsme nepředpokládali, jak to dopadne,“ vypráví pamětnice.

V živé paměti má ale také měnovou reformu, která tehdy po obsazení zbytku Československa proběhla.“ V Klatovech byla taková noblesní cukrárna, kam jsem chodila na kremrole za jednu korunu. Když přišli Němci, Hitler udělal měnovou reformu 1:10, jedna marka za deset korun. Němci tedy za jednu marku dostali deset kremrolí. Bohatě tohoto zbohatnutí využívali. Jedli tak, až opravdu zvraceli. Neustále tahali rance se zbožím a asi to lifrovali domů. Předtím byla v Německu tragická nezaměstnanost a musela tam být bída. My jsme byli stát rozvinutý, za první republiky u nás bylo všechno. Měli tedy co krást a záhy nás taky vykradli. Nosili jsme boty s dřevěnou podrážkou a všechno bylo na lístky,“ vypráví pamětnice. Otcova sodovkárna prosperovala i za války, přesto měli nedostatek masa a riskovali vysoké tresty, když u nich ve sklepě dělali v noci na černo zabijačky, ale naštěstí je nikdo neprozradil.

Ne všichni sousedé ale byli loajální. Totalita za nacismu tříbila charaktery. Jaroslava vzpomíná na svého němčináře. „Měl křivici, byl hrbatý a zlý. Nenáviděl mě, a i když jsem uměla, vždycky si něco našel, aby mi mohl dát pětku. Takže díky němu němčinu umím dodnes. Pak tam byl ale ještě jeden profesor, Halíř. Sympaťák. Byl socialista, levičák a byl v odboji. Údajně ho jeden z kolegů udal. Během půl roku profesora Halíře s dalšími dvaceti lidmi za Klatovy popravili,“ vypráví Jaroslava.

Rasově čisté děti z Klatov

V roce 1940 Jaroslava přestoupila na obchodní akademii, ale po roce školu zavřeli. Podle vzpomínek pamětnice nejen tam, ale také na dalším klatovském místě Němci zřídili ubytování a porodní dům pro Němky, které měly rodit rasově čisté děti. Zřejmě se jednalo o Hitlerův zrůdný program Lebensborn (Pramen života), v němž se v letech 1935 až 1945 narodilo na 20 000 dětí. „Elitní“ rodiče byli pečlivě vybráni a museli mít rasově čistý rodokmen. Krátce po porodu však matkám děti odebrali a vychovávali je v ústavech podle speciálního ideologického programu. „V Klatovech se o tom mluvilo, ale já jsem ty ženy nepotkávala. Byly v té škole a také v objektu na kraji Klatov, který patřil mému budoucímu tchánovi Karlu Dobruskému. Němci ho pro tyto účely zabrali,“ vypráví pamětnice.

Přežil pochod smrti tak, že ho vlekli mezi sebou

Její budoucí tchán Karel Dobruský byl lékař, chirurg, který měl v Klatovech monoprimariát – internu, porodnici a chirurgii. Za války ale také finančně podporoval levicový odboj. „Jenomže to prasklo a pana Stulíka, který ty peníze přebíral, zavřeli. Tloukli ho, ale on nechtěl nic prozradit, podřezal se a zemřel. Na mého tchána ale gestapo stejně přišlo a zavřelo ho také. Šéf gestapa, kterého můj tchán léčil, ho ale nechtěl dát k soudu, protože by ho popravili, a tak ho poslali do koncentráku v Buchenwaldu,“ vypráví pamětnice. Karel Dobruský byl štíhlý muž a silný kuřák, na konci války, když měl absolvovat pochod smrti, už byl zcela vysílený. „Při pochodu smrti už to chtěl vzdát. Jakmile by ale přestal jít, na místě by ho zastřelili. Zachránili ho dva spoluvězni, kteří ho vzali mezi sebe a doslova ho vlekli tak dlouho, dokud je neosvobodili. Válku tedy přežil a vrátil se,“ vypráví pamětnice.

Jak dopadli Němci v Klatovech, jsem ani vědět nechtěla

Osvobozování v Klatovech nastalo 5. května, když večer přijely do města americké transportéry. Jaroslava vzpomíná na posádku tvořenou temperamentními, rozjásanými a přátelskými černochy, kteří vyhazovali helmy do vzduchu. „Pak zajeli do kasáren, večer ale museli všichni zatemnit okna a nastal klid. Ještě předtím ale na bývalý dobytčí trh přitáhli esesáci. Nechtěli padnout do rukou našim a Sovětům už vůbec ne. Takže se srotili na tom plácku a chtěli projít Klatovy směrem do Německa, kde byli Američané. Kousek od nás končil protektorát, takže by to měli kousek. Klatovy byly na hranici protektorátu. Jenže to už se začala organizovat domobrana, která je nechtěla nechat projít, a schylovalo se k boji. Nakonec přijeli Američané, kterým se vzdali, viděli v nich spásu. Američané se zajatci nenakládali tak krutě. Jenže Američané je zklamali a předali je Klatovům. Byli pak zavření v kasematech pod radnicí. Co se s nimi stalo, nevím. Jestli je tam nechali zemřít hlady, nebo se zasebevraždili... Dobře se tam s nimi asi nezacházelo. Jsem proti násilí, a tak jsem se o to ani záměrně nezajímala,“ vypráví Jaroslava.

Půl pytle cukru mohlo tátu poslat do kriminálu

Karel Dobruský mladší si pamětnici jako svou budoucí ženu vyhlédl už na gymnáziu. Dohromady se dali na sklonku války. Karel vystudoval medicínu, Jaroslava absolvovala v roce 1949 obchodní akademii. Jak říká, odmaturovala do špatné doby.

V únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté, kteří si z podnikatelů i malých živnostníků vytvořili nepřátelskou třídu určenou k likvidaci, což odnášely celé rodiny. Jaroslava chtěla studovat vysokou obchodní školu, ale nedostala k tomu příležitost. Jejímu otci zrušili živnost a sebrali mu nákladní auta. Otce dvakrát na týden zavřeli a mezitím prohledávali za přítomnosti vyděšené maminky celý dům. Jaroslava v té době již byla z domu, pracovala v Plzni v účtárně. Maminka ji nechtěla děsit, a tak o tom, co se doma děje, dceři nic neřekla. Všechno se dozvěděla později.

„Rodiče šikanovali. Tátu zavřeli, udělali doma šťáru, pustili ho – a pak znova. „Měli jsme ještě doma zásoby, které maminka poschovávala v domě. Měli třeba půl velkého pytle cukru z doby, kdy dělali živnost. Protože by to hned prohlásili za kriminální čin, maminka byla zoufalá a nevěděla, co s tím. Nakonec se nabídl kluk od sousedů, že to u sebe schová. Byla opravdu vděčná, že se našli lidé, kteří se nebáli. Tátu pak museli pustit,“ vzpomíná Jaroslava.

V Leopoldově se děla zvěrstva

V té době se bratr pamětnice MUDr. Jiří Krbec, který se už za války zapojil do odboje, po únoru 1948 rozhodl znovu čelit totalitnímu režimu. Navázal kontakt s agenty-chodci a pomáhal převádět české občany do Německa. Na konci roku 1949 Jiřího zatkli a u soudu si vyslechl rozsudek trestu smrti, později snížený na 25 let. Prošel věznicí na Borech, v Pardubicích a nakonec se dostal do Leopoldova. Propustili ho na amnestii po osmi letech.

„V Leopoldově už pracoval jako lékař – vězeň, takže se s ním zacházelo relativně slušně a nebyl fyzicky tak zdevastovaný. O tom, co tam prožil, nechtěl vyprávět, protože to bylo strašné. Například jeden vězněný plukovník, kterého znal z Klatov, trpěl vysokým tlakem, měl slabé srdce. Dozorci ho nechali dělat dřepy, dokud nezemřel. Nebo měli na operačním stole vězně, najednou tam někdo vrazil, že musejí opustit operační místnost, a otevřeného pacienta tam museli nechat, takže zemřel. Byly to strašné zrůdnosti,“ vypráví Jaroslava o tom, co prožil její nejmilejší bratr. Ten se s těmito zvěrstvy těžce srovnával celý život. Po propuštění na svobodu nesměl vykonávat lékařské provolání až do pozdních šedesátých let.

Otec pamětnice po zabrání živnosti pracoval jako řidič, a aby si trochu přivydělal, zastával i práci závozníka. Následkem nadměrné fyzické zátěže dostal anginu pectoris a předčasně zemřel.

Nefňukat a nezoufat

Jaroslava Dobruská pracovala jako účetní, ale nebála se životních ani pracovních změn. Mnohokrát se svým manželem měnila místo působiště podle toho, kde MUDr. Karel Dobruský dostal místo. Žili například v Uherském Hradišti, Plzni, ve Stodě, Třebotově, Kraslicích, ona nějakou dobu i v Praze, kde si našla práci v obuvi či rozhlase.

Revoluce v listopadu 1989 manžele zastihla již v důchodovém věku, když se stěhovali do svého posledního bydliště v osadě Beraní Dvůr poblíž Stříbra v Plzeňském kraji, kde si od sedmdesátých let přebudovávali z chaty dům pro trvalé bydlení.

„Revolučním událostem jsme samozřejmě fandili. Komunisty jsme vzhledem k rodinné anamnéze rádi neměli,“ říká Jaroslava, která stále kypí mladistvým temperamentem. „Mým životním krédem je nefňukat a nezoufat. To mám po mamince,“ uzavírá své vyprávění.