Josef Dobrý

„Byli jsme ubytováni po různých objektech – jako školy, kina apod. A my jsme byli tedy ubytovaní v bývalé škole. Okna byla většinou zatlučená prkny, protože sklo nebylo. Na dvoře školy jsme prováděli výcvik. Nejdříve se prováděl výcvik bez padáku – skákalo se z různých výšek s tím, že voják musel udržet chodidla i kolena u sebe. Po absolvování tohoto výcviku jsme se učili tzv. umrtvovat padáky. Na sněhu byl rozprostřen rozvinutý padák a my jsme se pomocí stropu ho učili umlčet, aby se nevznášel. Po absolvování této průpravy jsme prováděli pochodový výcvik, částečně i pořadovou přípravu. Při mírném počasí a bezvětří jsme prováděli seskoky s padáky. Nejdříve seskoky z balónu, první seskok byl vždycky beze zbraně, druhý byl se zbraní. Po absolvování těchto seskoků jsme již prováděli seskok z letadla. Byla to zastaralá letadla typu Douglas. A zase první seskok beze zbraně, druhý se zbraní.“

„V mé jednotce u průzkumného oddílu v Proskurově došlo k tragické situaci, kdy jeden náš chlapec z Volyně zastřelil vojáka ve strážní službě. Svou neopatrností. Myslel, že zajišťuje samopal, ale měl jej natáhnutý a místo zajištění došlo k výstřelu. Asi dvě střely prošly hrdlem vpředu jdoucího strážného.“

„Veškerý život na Volyni značně upadl. Lidé se začali bát a snažili se soustředit do větších celků. V roce 1941, v létě, po obsazení Volyně německou armádou vůbec všechno zaniklo. Němci začali brát mládež do Německa na práce. Já jsem se shodou okolností do Německa nedostal.“

„Zde se naše jednotka rozložila v údolí, kde ještě nebylo sklizené obilí. Bylo tam v panácích. Každý z nás se snažil zakopat, jak jen to šlo polní lopatkou. Zde došlo k usmrcení velitele čety, rotmistra Pavlíka, naším příslušníkem, který jej nevaroval a přímo začal střílet po přicházejícím.“