Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Dobšíková (* 1932  †︎ 2015)

• narozena v roce 1932 ve Vranovicích

• otec Arnošt Zweigenthal byl židovského původu

• otec se 15. března 1939 zastřelil

• Eva Dobšíková se od roku 1941 tři roky a čtyři měsíce ukrývala v domě u poštmistra Kůrky ve Vranovicích

• po válce vystudovala vysokou školu zemědělskou

• napsala knihu Naše doba a my v ní

• zemřela 8. prosince 2015

Eva Dobšíková, rodným příjmením Zweigenthalová, se narodila v roce 1932 v obci Vranovice u Brna jako jediné dítě starším rodičům. Matka Anna pracovala jako učitelka a otec Arnošt Zweigenthal jako obvodní lékař.

Otec se zastřelil 15. března 1939

Eva Dobšíková byla po otci polovičního židovského původu, ale v rodině se židovské tradice nedodržovaly. „Tatínek sice nebyl věřící, ale učil mě historii židovského náboženství,“ dodává pamětnice, které otec pravidelně četl Starý zákon. Od druhé poloviny třicátých let měl otec obavy ze vzrůstajícího nacionalismu a z protižidovských zákonů v sousedním nacistickém Německu. Rodiče pamětnice začali přemýšlet o emigraci. Po mnichovské dohodě, kdy se obsazením pohraničí nacistickým Německem nebezpečí ještě zvýraznilo, nabíral jejich odchod konkrétní podoby a rodina měla již sbalené kufry. Rodiče ale stále váhali s odchodem do neznáma, kde je čekala nejistá budoucnost. Nechtěli také opustit své rodiny a emigraci oddalovali. V listopadu 1938 vypukla silná epidemie záškrtu. Otec tehdy před smrtí zachránil několik dětí. Pamětnice si myslí, že právě tehdy se otec definitivně rozhodl zůstat ve Vranovicích, kde ho lidé potřebovali.

V té době Eva Dobšíková chodila do první třídy obecní školy a nijak zvlášť nevnímala hrozící nebezpečí. Zato otec i matka si ho byli velice dobře vědomi. I přes velmi nízký věk zůstaly pamětnici vzpomínky na 15. březen 1939, kdy vojska wehrmachtu obsadila území republiky. „Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jako když je praští. Maminka mi říkala: ,Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho.‘ A já jsem nešla, nechtěla jsem. Tatínek řekl: ,Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží.‘ Jako že jsem Židovka.“

Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala paní učitelka Evu Dobšíkovou ze školy domů. Otec se totiž zastřelil v ordinaci. „Pamatuju si, že jsem z toho vůbec neměla rozum. Takové šestileté dítě to vnímá jako pohádku.“

Tři roky a čtyři měsíce v úkrytu

Otec nechal pamětnici zapsat do židovské matriky, takže nejen že neměla nárok na šatenky a potravinové lístky, ale jako Židovce jí také hrozil transport do koncentračních táborů. Od roku 1940 již nesměla chodit do školy a nemohla se s nikým stýkat. V září následujícího roku pak musela mít na oblečení přišitou žlutou Davidovu hvězdu. „Pro mě to byla hrůza, já jsem se styděla, že se všechny děcka na mě budou dívat. Stejně jsem se s nikým nestýkala. Byla jsem jen v zahradě, ale potom už jsem vůbec nevyšla. Musela jsem tu hvězdu mít i v zahradě, protože maminka se bála, aby nás někdo neudal. To by nás odtáhli do koncentráku a byl by konec.“

Matku vyhodili ze školy, a tak pracovala jako dělnice v obilném skladu, kde běžně tahala padesátikilogramové pytle. Do svého domu musela přijmout německé nájemníky a nakonec krátce před Vánocemi v roce 1941 se i s pamětnicí musela do osmačtyřiceti hodin vystěhovat. Dům i s vybavením zabavil nacistický prominent Zoch a nastěhoval se do něj se svou početnou rodinou.

Matka s malou Evou našly azyl u poštmistra Kůrky ve Vranovicích, který je přijal do svého domu. Matka měla čím dál větší obavy o pamětnici, zvláště když již začaly první transporty do koncentračních táborů, a rozhodla se k odvážnému kroku. Na úřadech nahlásila ztrátu jejího rodného listu a s pomocí známých a úplatků se pokoušela získat nový, kde již pamětnice nebude označována jako Židovka. Vydání dokumentu se také snažila zdržovat, kvůli evidenci do transportů. Nakonec v roce 1944 opravdu dostala nový rodný list bez záznamu o židovských předcích.

Matka se také rozhodla pamětnici před zlými lidmi z okolí ukrýt v domě. Aby ostatní zmátla, přespávala v zaměstnání. Několik lidí ale o Evě Dobšíkové vědělo a pomáhalo jí. Například děti Langovy, jejichž otec dělal před válkou kočího Arnoštu Zweigenthalovi. Pamětnice v úkrytu strávila tři roky a čtyři měsíce. Z domu nevycházela a celý její svět se omezil na dvě místnosti. „Tam byly okenice a žaluzie, takže tam nebylo vidět, jako že to jsou prázdný místnosti. No a já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem moc nic neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo. A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, že musím něco udělat, abych si i vlastním přičiněním sehnala nějaké živobytí. Děti Langovy mně v noci nosily všelijaký knížky, časopisy. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to. Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malý, velký, tlustý, tenký, blonďatý. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala.“

Matka měla o dceru obrovské obavy a byla ochotna obětovat snad vše, aby malá Eva neprošla utrpením koncentračního tábora. „Dávala mně na stůl vodu a jed, že kdyby ji gestapo zatklo, že se musím rychle otrávit, protože by mě umučili.“

Kromě několika přátel Evu Dobšíkovou nikdo nenavštěvoval. Proto byla velmi překvapená, když jí těsně před koncem války zaklepal na dveře neznámý muž. „Podívala jsem se škvírou a on to byl uprchlík z koncentračního tábora. Vypadal velmi zuboženě a asi měl vytrhnutý jazyk, protože nemohl mluvit. Bála jsem se, ale šla jsem do postranních dvířek a dala jsem mu všechen můj chleba a ukázala na les. Myslím, že se zachránil.“

Nesla si to s sebou

Nedlouho poté, v dubnu 1945, osvobodila Vranovice vojska sovětské armády. Obyvatelé obce vítali vojáky, a zrovna když jim matka nesla vodu na umytí, objevilo se nad Vranovicemi letadlo. „Jak ho uviděli sovětští důstojníci, tak maminku chytli a strčili do chodby. Oba si na ni pak lehli. Dvě bomby tam skutečně padly a rozmlátily střechu. Oni mně maminku zachránili. Měli jen škrábance a mamince se vůbec nic nestalo.“

Z rodného domu už před koncem války utekl nacista Zoch i se svou rodinou. Po osvobození ho ale sovětští vojáci používali jako lazaret a stáje pro koně, a tak ještě tři měsíc bydlela Eva Dobšíková s matkou u poštmistra Kůrky. Domů se vrátil až během léta roku 1945. „Rusové si mysleli, že tam bydlel nějaký německý pohlavár, tak to všechno zničili. Okny vyházeli nábytek a udělali z něj latríny. Byla tam neuvěřitelná zkáza. V prvním patře byla vrstva koňského hnoje a na tom infekční obvazy a další krvavý materiál. Já s matkou jsme to vidlemi házely z okna a podpalovaly. I stromy byly podřezaný. Našly jsme tam tři mrtvý Němce. Pohřbily jsme je do země. Já jsem dostala svrab. Celá jsem byla plná boláků. Za celý prázdniny jsme to zvládly. Na půdě bylo plno zbraní. Děcka z nich chodily střílet. Ještě že se nám nic nestalo.“

Přestože měla Eva Dobšíková za sebou jen dva ročníky obecné školy, nastoupila po válce na gymnázium. S přípravou jí hodně pomohla matka. Pamětnice vzpomíná, že po letech ukrývání se jen těžce začleňovala do kolektivu i do společnosti. Do té doby byla totiž vždy závislá jen na matce. Podařilo se jí vše překonat a nakonec ještě vystudovala zemědělskou vysokou školu a externě několik společenskovědních oborů. Založila rodinu, psala reportáže, články a překládala. V roce 2009 vlastním nákladem vydala knihu svých vzpomínek Naše doba a my v ní. 

Eva Dobšíková zemřela 8. prosince 2015.

DOBŠÍKOVÁ, E., Naše doba a my v ní. Brno, 2009.