„15.března 1939 jsme ráno stáli u rádia, maminka, tatínek a já. Bylo to před tím, než jsem měla jít do školy. Tehdy jsem chodila do první třídy. Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jak když je praští. Maminka mi říkala: ,Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho'. A já jsem nešla, já jsem nechtěla. Tatínek řekl: ,Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží'. Jako že jsem židovka. Protože mě tatínek, aniž by maminka věděla, přihlásil do židovské matriky. Neměl na to nárok. To měla maminka spolurozhodovat s ním. Ta by to bývala nechtěla. Chtěla by, abych byla bez vyznání.“
„V září 1941 přišlo nařízení, že všichni Židé musí nosit Davidovu hvězdu. Pro mě to byla hrůza, já jsem se styděla, že se všechny děcka na mě budou dívat. Já jsem se stejně nestýkala s nikým, já jsem byla jen v zahradě, ale potom už jsem vůbec nevyšla. Musela jsem tu hvězdu mít i v zahradě, protože maminka se bála, aby nás někdo neudal. To by nás odtáhli do koncentráku a byl by konec.“
„Tam byly takový okenice, takový žaluzie, takže tam nebylo vidět, jako že to jsou prázdný místnosti. No a já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem moc nic neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo. A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, já musím něco udělat, abych si nějaký živobytí i vlastním přičiněním sehnala. Děti Langovy mně v noci nosily všelijaký knížky, časopisy. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to. Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malý, velký, tlustý, tenký, blonďatý. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala.“
„Až v létě o prázdninách za tři čtyři měsíce jsme se dostaly domů. Teď jsme na to s matkou byly samy. Byla to hrůza. Nedovedete si představit, jaký svinstva dovede válka nadělat. V prvním patře byla vrstva koňskýho hnoje a na tom infekční obvazy a další krvavej materiál. Já s matkou jsme to vidlema házely z okna a podpalovaly. Tam byly i stromy podřezaný. Našly jsme tam tři mrtvý Němce. Pohřbily jsme je do země. Já jsem dostala svrab. Celá jsem byla plná boláků. Za celý prázdniny jsme to zvládly. Na půdě bylo plno zbraní. Děcka z nich chodily střílet. Ještě že se nám nic nestalo.“
Eva Dobšíková, rodným příjmením Zweigenthalová, se narodila v roce 1932 v obci Vranovice u Brna jako jediné dítě starším rodičům. Matka Anna pracovala jako učitelka a otec Arnošt Zweigenthal jako obvodní lékař. V den okupace nacistickým Německem 15. března 1939 se otec z hrůzy z budoucnosti zastřelil. Matka s dcerou se musely těsně před Vánocemi roku 1941 vystěhovat z domova. Azyl si našly u poštmistra Kůrky ve Vranovicích, který je přijal do svého domu. Matka se rozhodla pamětnici před okolím chránit a ta pak tři roky a čtyři měsíce strávila schovaná v domě. Po válce se po letech ukrývání jen těžko začleňovala do společnosti. Podařilo se jí všechno překonat a nakonec vystudovala gymnázium, vysokou školu zemědělskou a externě několik společenskovědních oborů. Založila rodinu, psala reportáže, články a překládala. V roce 2009 vlastním nákladem vydala knihu svých vzpomínek Naše doba a my v ní. Zemřela 8. prosince 2015.
