„Pak jsme rozpustili na DAMU SSM. Nebylo to úplně jednoduché, protože část studentů a stejně naladěných kamarádů vydávala časopis Kavárna A.F.F.A., který byl ve skrytu míněn jako protirežimní. Působil v něm Martin Mejstřík, Yvona Kreuzmannová, kluci z FAMU, myslím, že Igor Chaun tam byl taky. Museli to vydávat pod hlavičkou SSM. My jsme s nimi byli ve sporu, protože se o ten časopis báli. Já jsem se s nimi hádal, že se to SSM musí rozpustit, a ono se to podařilo. Někteří profesoři dost vyšilovali, ale podařilo se to. Myslím, že to bylo v tom týdnu před 17. listopadem. (To byl odvážný nápad – rozpustit SSM...) Ano. My jsme věděli, že musíme něco udělat, že podepisování petic nestačí. (Mysleli jste to tak, že všichni studenti DAMU SSM opustí?) Mysleli jsme to tak, že základní organizace SSM na DAMU zanikne. A to sice na protest proti panujícím nepořádkům. Jedna paní profesorka vyučující dramaturgii říkala: ‚Michale, vám jde ale jenom o gesto.‘ Byla to taková filipika, že gesta jsou jako zbytečná... Já jsem říkal, že samozřejmě jde o gesto, ale to gesto má významný smysl. To gesto se musí udělat.“
„Jdu k rodičům na návštěvu, je květen a táta myje okna. Bydleli jsme na Hradčanech pod ministerstvem obrany. Táta myl ta okna, už byl trochu nahluchlý a já slyším, jak do té ulice na plný koule řve Hlas Ameriky. To se u nás samozřejmě poslouchalo. Poslouchalo se to špatně, protože to komunisti rušili, a pak to přestali rušit. Řval tedy ten Hlas Ameriky, já jsem šel tou dopolední ulicí, bylo hezké počasí a já jsem si říkal: Tohle už je konec. Už to brzy skončí. Měl jsem euforický pocit. Byl to jeden z nejsilnějších drobných zážitků spojený s triviální činností mytí oken a s tou dobou. Bylo to v květnu 1989, kdy se podepisovalo Několik vět.“
„Tam (na DAMU) jsme formulovali prohlášení, že studenti DAMU vstupují do stávky, někteří namítali, že se to nedostane ve známost, protože řada studentů odjela na víkend k rodičům, což mi tenkrát připadalo úplně nepochopitelné, že když se dějí takové věci, že někdo odjede na víkend. Přišlo mi to zvláštní, ale i takoví tam byli. A ti kluci Dienstbier s Bendou říkali, že takhle se to dělat nedá, že stávka se musí odhlasovat, že ji nejde jen tak vyhlásit. Já jsem na něj řval, že o revoluci se nehlasuje a že já ji vyhlašuji a ať si dělá, kdo chce, co chce, a že já stávkuju odteď. Tím jsme to tedy vyhlásili. Další procedurální kroky to nemělo. Studentů DAMU, která měla asi sto padesát studentů, nás tam bylo kolem deseti procent.“
Michal Dočekal se narodil 7. dubna 1965 v Praze. S rodiči vyrůstal na Hradčanech. Jeho vztah k totalitnímu režimu byl jeho rodinnou minulostí jasně definován. Nikdo z širokého příbuzenstva nebyl v KSČ a většina z něj na režim nějakým způsobem doplácela. Jeho životní postoje formovaly informace, které získával prostřednictvím rodiny i lidí z undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Škola ho příliš nezajímala. Již během studií na gymnáziu se zapojil do souboru pražského divadelního A studia Rubín. Ačkoli složil talentové zkoušky na DAMU, nedostal z gymnázia doporučení a nepřijali ho. Obor režie na DAMU začal studovat o rok později, v roce 1985. Od roku 1988 se účastnil většiny protirežimních demonstrací. V týdnu před 17. listopadem byl hlavním aktérem rozpuštění základní organizace SSM na DAMU a posléze vyhlášení stávky studentů DAMU. Dne 18. listopadu 1989 se zúčastnil debat v Realistickém divadle ohledně vyhlášení divadelní i generální stávky na podporu studentů. Jako svědek masakru 17. listopadu na Národní třídě vystoupil při veřejné stávce ve vinohradském divadle. Vedl studentskou stávku na DAMU. V roce 1991 absolvoval DAMU a v letech 1991 až 1994 byl režisérem v Divadelním spolku Kašpar. V období 1994-2002 působil jako režisér a umělecký šéf v pražském Divadle Komedie. Od roku 2002 působí v Národním divadle v Praze. V letech 2002-2014 zde vykonával funkci uměleckého šéfa činohry. Od sezony 2015/2016 je ředitelem činohry Národního divadla a současně zůstává na pozici režiséra činohry ND.
