Bohuslav Dofek

"Ty momenty, když se šlo v noci přes ty kanály, to byly nejhorší momenty. Já bych řekl, že ty momenty, když jdete do útoku, padá to, střílí, hluk, tak se snáší lépe, než když jdete v noci na hlídku. Tam člověk se klepal. A teď zima, mráz, vítr šel od moře, všechno bylo podezřelé. Jakýkoliv šustnutí byl Němec… to byly strašné momenty."

"Chtěl jsem zůstat v Československu, ale ono to nešlo, protože na nás, na zápaďáky, se dívali jako na čokoládové vojáky."

"Když skončila válka, tak jsme naložili tanky, ty jeli před námi. My jsme jeli náklaďákama přes Francii do Československa. Měli jsme rotmistra, takového staršího pána, a chtěl holky. A že já je mám jít sehnat. Tak jsem šel do jednoho takového malého městečka, a tam jsem se tak opil, že jsem o sobě vůbec nevěděl. Pak jsem měl jít zpět tam, kde jsme stanovali, ale dostal jsem se na hřbitov. Opilý, nevěděl jsem co a jak a usnul jsem na hrobě. Ráno jsem se probudil, za hlavou vidím kříž. No krucifix, co to je? Chlapi mě hledali, pak našli, vzali, hodili do náklaďáku a jeli jsme dál."

"My jsme Češi. Už jednou jsem udělal tu volovinu, že jsem se vrátil do Československa, a proto jsme se vrátili i tehdy. S tím, že ať to dopadne, jak to dopadne."

"Když jsem šli 28. října do toho útoku, tak šel s námi také štábní kapitán Svoboda (pamětník se spletl, kapitán se jmenoval Procházka – pozn. aut.), to byl náš velitel. Šel s námi, tanky jsme nechali v pozici a šli jsme jako pěšáci. A on tam byl raněný. On se tam dostal do nějakého bunkru a někdo mu střelil do zadku. To byla těžká situace, protože my jsme tam šli proti Němcům a měli nás podporovat francouzští partyzáni. Jenže ti si nás spletli a pokládali nás za útočící Němce. Takže Němci stříleli z minometu, Francouzi stříleli z kulometu. A my jsme byli mezi dvěma ohni. Tak tam byl raněn do zadku. Potom, když se dostal z nemocnice, tak říkal: ‚Chlapi, kdo mě střelil do prdele? Všechno bych bral, kdybych byl raněný. Ale že mě střelil nějaký Čechoslovák, můj voják, do prdele, to nesnáším.‘"