major Milan Nechvátal

„Ačkoli jsem věděl, že jsem v té Jugoslávii, tak mě to tak vylekalo, že jsem to přeskočil a utíkal jsem dál a narazil jsem na druhej a najednou jsem slyšel něco jako: ‚Stoj!‘, tak povídám: ‚Já brat, já Čech‘. Tak mě vzal sebou. Dal mi večeři. Chovali se ke mně velmi pěkně. Druhý den mě odvedli do Subotice, Nechtěli mi věřit, že jsem to přešel sám. Ale pak mi to uvěřili. Z té Subotice to už bylo dobrý. Jeli jsme organizovaně do Bělehradu, tam jsme byli asi 14 dnů. Dostali jsme ubytování, chodili jsme na obědy. Odtud jsme sedli do vlaku a jeli jsme už organizovaně asi ve sto lidech dolů na jih do Soluně, tam jsme přespali v hotelu, odsud jsme jeli do Istanbulu, tam jsme taky přespali. Pak jsme jeli na Bospor, kde jsme nasedli na vlak, a jeli jsme dál až do Bejrútu. V Bejrútu byli soustředěný utečenci. Potom jsme jeli lodí do Francie. Byla to velká loď My Charlotte. Jeli jsme do Alexandrie, kde se nakládaly nějaký lodě, takže jsem byl jakoby v Africe. Pak jsme jeli do Marseille, kde nás odvedli na pevnost cizinecké legie Fort San Juan na lékařskou prohlídku. Odvezli nás do Agde, to bylo městečko, kde se tvořila československá jednotka.“

„V Anglii nás okamžitě odvezli do Cholmondeley Parku, tam byla taková utečenecká česká stanice stanová. Tam jsme se shromažďovali. Potom tam přišel prezident Beneš. Zrovna to byl den náboru do té anglické armády k letectvu. Byl jsem tam automaticky vedenej jako letec. Potom nás odvezli do Cosfordu a tam se ustavovaly jednotlivý letky. První byla postavená 310. To byla čistě česká. Potom bombardovací 311. Pak my, 312. Piloti byli Čechoslováci, pozemní personál byl tak napůl s Angličanama. Potom vznikla ještě 313, to byli piloti pouze Češi. Tam jsme měli výcvik. Odsud jsme odjeli na první letiště do Liverpoolu, Speake se jmenovalo to letiště. Tam začala normálně fungovat armáda. Já jsem byl přidělenej ke zbrojířům. Potom po několika měsících mě poslali na zbrojířský školení. Jmenovalo se to ,Fitter Armourer´. Starali jsme se o ty zbraně, úpravy, demontáž, opravy, zastřelování atd. S tou letkou jsme tak dvakrát nic neměli. Potom to zřejmě způsobila ta škola, že jsem se dostal do toho hangáru, do té dílny a tam jsem zůstal celou tu vojnu.“

„Plánovali jsme to jako naivní osmnáctiletí kluci. Bylo nás šest. Tak jsme se scházeli, zjišťovali jsme. Všichni byli tady ze Žabovřesk a už nějaký lidi utekli, starší i mladší. Tak jsme si řekli, že bysme měli něco udělat. Zjišťovali jsme co a jak. Nikde jsme se nic nedověděli. Ale když už se nějaká zpráva zjistila, tak to bylo jako ‚jedna paní povídala‘. Tak jsme se domluvili. Všichni byli studenti. Já jsem chodil na průmyslovou školu. V té průmyslové škole ze třídy jednoho židovského chlapce zavřeli. Zabenčili nám okna na ulici, že tam pokřikujeme protinacistickou propagandu nebo něco takovýho. Udělali jsme si takovej plán. Poněvadž jsme neměli žádný spojení s venkem, tak že půjdeme sami. Tak jsme si naplánovali, kam bysme měli jít. Došli jsme k názoru, že přes Hodonín nebo přes Rohatec. Rodiče o ničem nevěděli, protože by nám to rozmluvili. Bylo to 14. ledna. Původně nás bylo šest, ale splasklo se to na pět. Jeli jsme do Hodonína a tam jsme zjistili, že to tam není možný přejít. Ty hranice šly těsně u Hodonína, ale byl to tam samej Němec, samá uniforma. Tak jsme se rozhodli, že odjedeme kousek do Rohatce a přejdeme tam. Jenže nastalo to, že dva kluky z naší skupiny zatkli Němci. V tom Hodoníně. Poněvadž to bylo tam těžko průchodný, tak jsme si řekli, že si půjdeme sednout do hospody a tam se domluvíme, co dál. Oni šli první, vešli dovnitř, já jsem se přibližoval ke vchodu. Vtom vyšli dva uniformovaní Němci ven. Cosi si vykládali a vrátili se, tak já už jsem tam nešel a za minutku už ty dva naše kolegy táhli ven. Ten třetí povídá: ‚Nezlobte se, já se vracím‘, takže jsme zůstali dva. Tak jsme odjeli z toho Rohatce. Dojeli jsem tam vlakem, tam jsme si to obhlídli. V noci jsme prošli sami dva směrem na Skalici. Takže potmě jsme viděli světla toho města, tak tím směrem jsme šli. Byla to velmi obtížná cesta, protože tam byla spousta kanálů, a jak to bagrovali, tak byly ty náspy okolo a padali jsme dolů. Ale prošli jsme to snadno. Nasedli jsme do vlaku na Bratislavu a odtud do Čeklise, dnes se to jmenuje Bernolákovo. Tam jsme chtěli přejít do Maďarska. Čekali jsme tam, až bude zase noc, abychom mohli přejít, tak jsme šli tradičně do hospody se ohřívat, protože to bylo v lednu. Pomalu jsme to tam odseděli, pak se tam objevil solidní chlap, tak jsme se ho šli zeptat, jak se dostaneme do Maďarska. Říkal, že tam taky občas chodívá. Vylíčil nám, že půjdem po polích, abychom viděli vrcholky stromů. Tak jsme to riskli a šli jsme a skutečně jsme došli do toho Sence.“

„Říkal jsem, že nás bylo šest. Dva kamarády zavřeli Němci a seděli celou válku. Ten, který se vrátil, nebyl vůbec trestán. Ti dva tedy nemluvili. A kolega, co se mnou byl zavřenej, tak se vrátil do Bratislavy. Chtěl tam najít nějakého kamaráda. Kamarád asi nebyl doma, ale nějaká slušná dívka ho nechala přespat. Jenže pak si to rozmyslela a zavolala gardisty, ty ho chytli a předali ho gestapu. Seděl potom také celou válku. Tři lidi si celou válku odseděli. Otec toho, co byl se mnou a jak ho zavřeli, tak pravděpodobně ho zavřeli do koncentráku a popravili ho poslední měsíc války.“

„Ten hlavní důvod byl bojovat proti Němcům, vyhnat je z Česka, aby se nám vrátila republika, protože toto nemělo žádnou budoucnost. To byl ten hlavní motiv. Odcházelo se nám dost těžko. Rodičům jsem nic neřekl. Neřekl jsem to proto, poněvadž když nic nevím, nemůžu nic prozradit. Určitě je museli vyslýchat, když jsem se prostě ztratil. Tu stokorunu jsem sebral otcovi, to mě mrzelo. Ještě jsem měl stokorunu v drobnejch, který na Slovensku platily, což se vyplatilo. Mohli jsme si koupit třeba lístek na vlak. Děvče jsem měl, ovšem jako kamarádku, která chodila na obchodní akademii. S ní jsem se domluvil, že jí pošlu z Budapešti lístek, až to tam bude vyřízený, jako že jedu dál. A bylo domluvený, že napíšu text, který neměl vůbec žádnou souvislost s náma a že Brno podtrhnu zeleně, což znamenalo, že jedu dál. Ale lístek nedošel. Otec potom zjišťoval, s kým jsem chodil, a zjistil to a ona mu řekla, že jsem utekl. Rodiče válku přestáli, ale po Heydrichovi byli oba dva vězněni. Otec asi čtyři, maminka ve Svatobořicích asi dva měsíce. Ale pustili je, protože neměli žádnej doklad o tom, že bych někde byl.“

„Bylo důležitý mít štěstí. Jednou jsem například v nějaké vesnici pil vodu z misky na holení a jel kolem maďarskej žandár a něco na mě volal. Já jsem jen něco zavrčel, protože jsem neuměl ani slovo, a on naštěstí se nezastavil a odjel. Podruhý, když jsem jel z Nových Zámků sám do Budapešti, tak když jsme projížděli městečko Györ, nastupovali dva uniformovaní dozadu do vlaku. Dostal jsem strach, že budou prohlížet vlak. Kdyby ho prohlíželi, tak bych byl podruhé v kriminále. Zase štěstí. Nebo když jsem spal na poli v dešti na kukuřici, tak kukuřicí jsem se zakryl. Jak jsem vypadal, když jsem vylezl ze stohu, a opodál začali dělat na poli. Začal jsem se bavit s nějakou holkou, dělal jsem Slováka, protože tam bylo spoustu Slováků a dalo se s nima mluvit. Takových okamžiků bylo spousty. V Budapešti, když jsem čekal na odvoz na jih, tak jsem si sedl na lavičku a přisedl si ke mně nějaký chlapík, začal se se mnou bavit. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že je teplý. Měl jsem strach, že když nepůjdu, tak mě udá. Risknul jsem to a nešel jsem s ním.“