Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Milan Nechvátal (* 1921  †︎ 2013)

• narodil se 14. 5. 1921 v Brně

• studoval na strojní průmyslovce

• utekl z protektorátu

• v Maďarsku byl zatčen a internován

• přes Jugoslávii a Blízký východ se dostal do Francie, člen československé jednotky v Agde

• po porážce Francie utekl do Anglie

• v Anglii sloužil u 312. stíhací perutě

• zemřel 27. listopadu 2013

Milan Nechvátal se narodil 14. května 1921 v Brně, kde žije dodnes. Zde také navštěvoval základní školu a poté strojní průmyslovku. Mimo jiné byl i členem veslařského klubu.

Válka ho zastihla v 18 letech. Už tehdy věděl, že je nutné něco podniknout. „Když začala válka, chodili jsme s kamarády hrát biliár. Tam jsme se domluvili, že bychom se měli zapojit do odboje, věděli jsme o československé jednotce ve Francii a rozhodli jsme se utéct. Rodičům jsem nic neřekl, a to proto, že ten, kdo nic neví, nemůže nic prozradit.“

Na cestu se jich vypravilo pět. Vydali se přes Hodonín, kde dva kamarády zatkli. Jeden se rozmyslel a zůstal v okupovaném Československu. „Dva mí kamarádi, které ‚vyhmátli‘ hned v první hospodě, potom seděli celou válku. Ten, který se vrátil, nebyl vůbec trestán. Ti dva tedy nemluvili. A kolega, kterého poslali Maďaři zpět na Slovensko, chtěl přespat v Bratislavě u kamaráda a pak jít znova. Kamarád asi nebyl doma, ale nějaká slušná dívka ho nechala přespat. Jenže v noci si to rozmyslela a zavolala gardisty. Seděl potom také celou válku. Jeho otce zavřeli do koncentráku a popravili ho poslední měsíc války. Takže z nás pěti si tři lidé odseděli celou válku. Jsem jediný z pětice, který uspěl a mohl se zapojit do odboje.“

Poté změnili směr přes Rohatec a Skalici. Zde nasedli na vlak do Bratislavy a odtud do Bernolákova, kde chtěli přejít hranice do Maďarska. Všechno muselo být utajené, ale i tak se Milan Nechvátal snažil dávat o sobě vědět. „Také jsem měl děvče – ovšem jako kamarádku, chodila na obchodní akademii. Domluvili jsme se, že jí pošlu lístek z Budapešti a podškrtnu Brno zeleně, což bude znamení, že je vše v pořádku. Ten lístek ale nedošel. Otec potom složitě zjišťoval, s kým jsem to chodil, a teprve od ní se dozvěděl, co se mnou je. Ona na mě čekala a v roce 1947 jsme měli svatbu.“

V Maďarsku se chtěli pomocí francouzského konzulátu dostat k československé jednotce ve Francii. Osud ale jejich cestu znesnadnil. Dostali se do rukou armády a byli několikrát vězněni. 

„Měli jsem informace, že v Maďarsku stačí zajít na četnickou stanici a ohlásit, že jdeme na francouzský konzulát, a že nás tam pošlou. Běhali jsme v noci po Senci, až jsme konečně našli někoho, koho jsme se mohli zeptat, kde je četnická stanice. Když jsme mu řekli, co tam chceme, tak nám říkal: ‚Proboha jen to ne, vždyť vás zavřou a pošlou nazpátek!‘ Tak jsme šli k němu domů, dal nám najíst, vyměnil mi stokorunu za ‚penge‘, koupil nám lístky na vlak, abychom se nikde moc nemotali. Počkali jsme, až nám pojede vlak, a na poslední chvíli jsme do něj naskočili směr Budapešť. ... Tam nás ubytovali asi na týden. Potom jsme nasedli do vlaku na Szeged s tím, že tam počkáme a potom nás převedou přes hranice. Bylo nás šest a šli jsme každý zvlášť, abychom nebyli nápadní. Jakmile do dvora vešel poslední, tak do brány vstoupili tajní, a to byl konec. Měli naše jména a věděli o nás vše. Bylo to prozrazené z francouzského konzulátu. Odvezli nás do Hódmezővásárhely,kde jsme si odseděli dva měsíce. Pak nás převezli do Budapešti na Citadelu. Nakonec nás převezli vlakem do Galanty, rozdělili nás do menších skupinek, a tehdy jsem se oddělil od svého kamaráda, a zahnali nás zpět přes hranice s tím, že kdo se vrátí, bude zastřelen. Lehl jsme si za keř a přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl jít zpátky. Po dvou třech dnech pochodu jsem sedl na vlak, jel do Budapešti a pak dál, do Kiszkunhalasze, to je asi 30 km před hranicemi. Odtud už jsem šel pěšky podél kolejí. Pak jsem viděl, že tam přes koleje přejíždí reflektor, takže jsem musel do vody, prodíral jsem se přes vinohrady, napichoval jsem se na ostnaté dráty. Nakonec jsem musel projít přes vesnici a za ní byla loučka a kdesi v dáli světlo.“

Takto zkomplikovanou cestou se mu podařilo dojít do Jugoslávie. Zde už byly podmínky snesitelné. Pan Nechvátal a další budoucí vojáci byli ubytováni v Bělehradu. Odtud organizovaně jeli vlakem do Soluně, Istanbulu, přes Bospor do Bejrútu, kde se připojili k československé jednotce. Poté pluli lodí do Francie. Zde se dostal do pevnosti cizinecké legie Fort San Juan a následně do Agde.

Ve Francii se chtěl přihlásit k letectvu, ale dostal se „jenom“ k protiletadlovému kulometu. „Měli jsme zřídit protiletadlové stanoviště, kulomet byl z první světové války, bez protiletadlového zaměřovač. Ten nám jeden důstojník vyrobil z drátků.“

Poté se pan Nechvátal rozhodl, že v útěku bude pokračovat, a vydal se na cestu do Anglie. Zde sloužil u 312. stíhací perutě. Celou tuto dobu strávil v hangáru jako zbrojíř.

Během služby dosáhl hodnosti majora. Po válce se vrátil domů a pokračoval ve studiích.

Když zpětně hodnotí celé válečné období, mluví o štěstí. „Opravdu bylo důležité mít štěstí. Jednou jsem například v nějaké vesnici pil vodu a jel kolem žandár a něco na mě volal. Já jsem jen něco zavrčel, protože jsem neuměl ani slovo, a on naštěstí jel dál. Podruhé, když jsem jel z Nových Zámků do Budapešti, tak v Györu nasedli dva uniformovaní. Kdyby prohlíželi vlak, tak jsem byl podruhé ve vězení. V Budapešti, když jsem čekal na odvoz na jih, si ke mně přisedl nějaký pán, a chvíli trvalo, než jsem zjistil, že je teplý. Měl jsem strach, že když nepůjdu, tak mě udá. Nešel jsem, ale měl jsem opravdu strach, že mě za to práskne.“