Bohuslav Dofek

"Když skončila válka, tak jsme naložili tanky, ty jeli před námi. My jsme jeli náklaďákama přes Francii do Československa. Měli jsme rotmistra, takového staršího pána, a chtěl holky. A že já je mám jít sehnat. Tak jsem šel do jednoho takového malého městečka, a tam jsem se tak opil, že jsem o sobě vůbec nevěděl. Pak jsem měl jít zpět tam, kde jsme stanovali, ale dostal jsem se na hřbitov. Opilý, nevěděl jsem co a jak a usnul jsem na hrobě. Ráno jsem se probudil, za hlavou vidím kříž. No krucifix, co to je? Chlapi mě hledali, pak našli, vzali, hodili do náklaďáku a jeli jsme dál."

"My jsme Češi. Už jednou jsem udělal tu volovinu, že jsem se vrátil do Československa, a proto jsme se vrátili i tehdy. S tím, že ať to dopadne, jak to dopadne."

"Když jsem šli 28. října do toho útoku, tak šel s námi také štábní kapitán Svoboda (pamětník se spletl, kapitán se jmenoval Procházka – pozn. aut.), to byl náš velitel. Šel s námi, tanky jsme nechali v pozici a šli jsme jako pěšáci. A on tam byl raněný. On se tam dostal do nějakého bunkru a někdo mu střelil do zadku. To byla těžká situace, protože my jsme tam šli proti Němcům a měli nás podporovat francouzští partyzáni. Jenže ti si nás spletli a pokládali nás za útočící Němce. Takže Němci stříleli z minometu, Francouzi stříleli z kulometu. A my jsme byli mezi dvěma ohni. Tak tam byl raněn do zadku. Potom, když se dostal z nemocnice, tak říkal: ‚Chlapi, kdo mě střelil do prdele? Všechno bych bral, kdybych byl raněný. Ale že mě střelil nějaký Čechoslovák, můj voják, do prdele, to nesnáším.‘"

"V Dunkerque jsem byl a bojoval. I když bojoval je možná silné slovo. Němci tam byli uzavření a my jsem je tam hlídali, aby neutekli nebo nedělali nějaké těžkosti. Vojenské akce tam byly hlídky kolem Dunkerque a kanálů, které je obklopovaly. Dne 28. října 1944 chtělo vedení naší armády vytvořit nějaké memorandum k tomuto svátku. No a tak jsme dostali příkaz s tanky obklíčit náš úsek u Dunkerque, a posádky tanků jsme šli do útoku. Tam jsem šli do útoku a špatně jsme dopadli. Tanky měly svoji pozici, na Dunkerque se střílelo, město bylo obklíčeno kanály, které jsou spojeny s mořem. Byl tam raněn jeden kluk z vedlejší posádky, Harvan Miroslav, tak jsem ho odtáhl do týlu, aby ho odvezli do nemocnice. Za tu akci jsem dostal vyznamenání za chrabrost."

"Ty momenty, když se šlo v noci přes ty kanály, to byly nejhorší momenty. Já bych řekl, že ty momenty, když jdete do útoku, padá to, střílí, hluk, tak se snáší lépe, než když jdete v noci na hlídku. Tam člověk se klepal. A teď zima, mráz, vítr šel od moře, všechno bylo podezřelé. Jakýkoliv šustnutí byl Němec… to byly strašné momenty."