Karel Dohnal

„To je právě ten zádrhel, tatínek nikdy vojákem nebyl.“ – „On měl zdravotní důvody?“ – „Nevím, on se z toho nějak vyvlíkl, o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Prostě nebyl. Všichni jeho kamarádi, co takhle měl, tak byli povolaný, v tom roce 1938, když byla mobilizace, jako Obrana národa. Takhle se říkalo té složce. Byli odvedeni na hranice, zmobilizovaní. A vzápětí nato byla demobilizace. A oni přišli z té demobilizace a někteří odevzdali zbraně a šli jen tak dál. Ale určití lidi, tátovi kamarádi a tak dále, je takových víc, nejen v Kněžicích. V Kněžicích bylo takových asi 10 až 12. Ty zbraně prakticky nechali u nás v tom starém baráku, poněvadž táta nebyl na vojně, tak nebyl důvod ho kontrolovat a hledat ty zbraně. Já je viděl, ty zbraně. Mečíky zkřížené na pažbách, co má československá armáda a železné patky, co mají tyhle vojenské zbraně. Byl jsem kluk, tak jsem přišel za sousedem, nějaký Rudolf Adamů, co bydlel vedle. Já říkám: ,Heč, my budeme chodit na zajíce, my máme doma pušek!‘ “

„Tu dobu, když jsem chodil do školy, tak jsem to nevnímal. Až potom ke konci války, když jsem věděl, že ty tátovi kamarádi, kteří byli nasazeni v Reichu. Někteří dobrovolně, někteří nasazení. V Mnichově, potom začali ten Mnichov bombardovat a oni zdrhli. Tady museli žít skrytě, protože furt chodili policajti, pořád je někdo hledal, nesměli se ukázat doma, tak žili po lesích. Po těch lesích bylo asi šest bunkrů, kde se chránili před zimou. Tu jednu tam museli přežít. Taky si i odskočili domů. To byli ty vojáci z organizace Obrana národa, a tak nějak už drželi všichni pohromadě. To byl takový neucelený celek, takoví kamarádi, kteří spolu drželi od začátku války. Chtěli prostě vybojovat svobodu. Jak byli po těch lesích, tak já jsem o nich věděl. Byl jsem tehdy desetiletý kluk. Já jsem jim říkal strejdové, znal jsem je jménem. Jednou přišel Ráček a říkal mi, abych jim tam donesl svačinu. Dal jsem ji do ruksaku, jel jsem tam na lyžích. Oni tam měli oheň, já jsem jim to dal. Jeden se zdvih’ a odešel s tím ruksakem pryč, druhý mi dal chleba a kus špeku. A jez! Já jsem z toho byl vykulený, dovezl jsem jim takovou svačinu a oni mi dali takový krásný jídlo.“

„Když se stáhli (Němci), dal všem avízo (otec), aby se stáhli. On od rána nic nejedl, takže se stavil doma. Pamatuju si, že jsme měli uzený, knedlíky a zelí. Na stole všechno a přímo z okna jsem viděl na ty hory, horní most. Jeli tam, zastavily se tanky. Maso, všechno pryč. My jsme šli do sklepa a táta byl pryč. Měl u sebe dvě pistole, které zahrabal, a zdrhal. Němci byli už nahoře na skále. Z druhé strany na výběžku u Podskalí. Tam bylo vidět na celé Kněžice a začali po tátovi střílet. Táta z vyprávění legionářů, s kterými se sešel, slyšel, že když po tobě střílejí a padla někam kulka, tak tam se má skočit, poněvadž druhá kulka už tam nepadne. Táta si to uvědomil a v tom zamokřeném trávníku tam skočil. Pak jim utekl, Němci ho z vrchu netrefili. On běžel k lesu s prostříleným gumákem. Na kraji lesa byli manželé z toho posledního baráku z Podskalí a ty to viděli. Táta prý lehl na zem, pak se zdvihl a zdrhal dál. Přišli k nám a říkali, že asi bude někde mrtvý, když ho viděli padnout. Ať ho jdeme hledat. Ale kam jít? Tak máma nás vzala a čekali jsme v tom sklepení.“