Karel Dohnal

„Tu dobu, když jsem chodil do školy, tak jsem to nevnímal. Až potom ke konci války, když jsem věděl, že ty tátovi kamarádi, kteří byli nasazeni v Reichu. Někteří dobrovolně, někteří nasazení. V Mnichově, potom začali ten Mnichov bombardovat a oni zdrhli. Tady museli žít skrytě, protože furt chodili policajti, pořád je někdo hledal, nesměli se ukázat doma, tak žili po lesích. Po těch lesích bylo asi šest bunkrů, kde se chránili před zimou. Tu jednu tam museli přežít. Taky si i odskočili domů. To byli ty vojáci z organizace Obrana národa, a tak nějak už drželi všichni pohromadě. To byl takový neucelený celek, takoví kamarádi, kteří spolu drželi od začátku války. Chtěli prostě vybojovat svobodu. Jak byli po těch lesích, tak já jsem o nich věděl. Byl jsem tehdy desetiletý kluk. Já jsem jim říkal strejdové, znal jsem je jménem. Jednou přišel Ráček a říkal mi, abych jim tam donesl svačinu. Dal jsem ji do ruksaku, jel jsem tam na lyžích. Oni tam měli oheň, já jsem jim to dal. Jeden se zdvih’ a odešel s tím ruksakem pryč, druhý mi dal chleba a kus špeku. A jez! Já jsem z toho byl vykulený, dovezl jsem jim takovou svačinu a oni mi dali takový krásný jídlo.“

„Když se stáhli (Němci), dal všem avízo (otec), aby se stáhli. On od rána nic nejedl, takže se stavil doma. Pamatuju si, že jsme měli uzený, knedlíky a zelí. Na stole všechno a přímo z okna jsem viděl na ty hory, horní most. Jeli tam, zastavily se tanky. Maso, všechno pryč. My jsme šli do sklepa a táta byl pryč. Měl u sebe dvě pistole, které zahrabal, a zdrhal. Němci byli už nahoře na skále. Z druhé strany na výběžku u Podskalí. Tam bylo vidět na celé Kněžice a začali po tátovi střílet. Táta z vyprávění legionářů, s kterými se sešel, slyšel, že když po tobě střílejí a padla někam kulka, tak tam se má skočit, poněvadž druhá kulka už tam nepadne. Táta si to uvědomil a v tom zamokřeném trávníku tam skočil. Pak jim utekl, Němci ho z vrchu netrefili. On běžel k lesu s prostříleným gumákem. Na kraji lesa byli manželé z toho posledního baráku z Podskalí a ty to viděli. Táta prý lehl na zem, pak se zdvihl a zdrhal dál. Přišli k nám a říkali, že asi bude někde mrtvý, když ho viděli padnout. Ať ho jdeme hledat. Ale kam jít? Tak máma nás vzala a čekali jsme v tom sklepení.“

„Tam obyčejně dělali partyzáni přepady. Vždycky v noci. Poněvadž to byla trasa Vídeň–Jihlava–Vídeň a tam právě přepadli i toho velitele protipartyzánského komanda ze Žďáru. No a tam mu nasadili nůž na krk. Buď bude spolupracovat, nebo že ho čeká to či ono. Oni ho svázali a říkali mu, že se můžou pomstít tím, že ty papíry předáme, že jste nám to dal. Takže si vyberte, co chcete. Třetí možnost je s námi spolupracovat. Poněvadž kdyby mu sebrali partyzáni všechny papíry, tak by řekli, že jim to dal. Poslali by to na určitý místo a Němci by ho sami zkasírovali. Ty se s vůbec ničím nesrali.“