"My jsme ve sklepě byli opravdu až v závěru války. Tehdy bylo jasné, že fronta přes nás přejde, a proto se otec rozhodl jedinou sklepní místnost, která tehdy v tom rodinném domku byla, na přechod fronty připravit. Takže jediné okýnko, které tam vedlo, zabarikádoval takovou bednou s pískem. Uvnitř instaloval řadu takových sloupů, které měly podepřít strop. Vytvořil tam dvě palandy, na kterých jsme mohli ležet. Posléze se tam samozřejmě snesly i ty zásoby, které jsme měli, abychom tam mohli přežít. My jsme těch dnů ve sklepě nestrávili příliš mnoho."
"Já mám takovou osobní vzpomínku z konce války. Bylo to 18. dubna 1945. Tehdy můj otec, byl jsem tím překvapen, řekl: ‚Půjdeme na vycházku.‘ On mnoho času neměl. Jako stolař doma často dělal nábytky a podobně, ale tehdy z nějakých důvodů mě k tomu vyzval a šli jsme k Ostravici se projít. Když jsme přicházeli k vratimovskému mostu, který potom byl při osvobozování také pobořen, tu fotografii můžete získat, nebo je v Dějinách Hrabové publikována, tak jsme uslyšeli dvě detonace. Postupně jsme se vrátili - během hodinky zhruba - domů a byli jsme udiveni, že před naším plotem stál hlouček sousedů, byli tam i nějací příslušníci německé armády, a zjistili jsme, že jeden ten výbuch se vlastně udál v naší zahradě. Od Místku jelo auto s německými důstojníky a sovětský bitevník to auto pronásledoval. Ono z cesty, které se říkalo dálnice, byla to kostkovaná cesta vedoucí do Místku, zabočilo směrem k těm našim domkům a snažilo se tam ukrýt. Bitevník když viděl mizející auto, tak svrhl dvě bomby. Jedna spadla v naší zahradě, tam ovšem právě byla přivezena velká kopa hnoje. Bomba spadla do tohoto hnoje a tím pádem její účinky nebyly tak dramatické, byť velká střepina tehdy málem usmrtila mou matku, která stála v okně. Poškozen byl komín, poškozena byla omítka a hnůj byl rozmetán po zahradách všech blízkých domků. Bohužel velice tragické následky měl ten druhý výbuch. Ten se udál kousek dále, asi 500 metrů, u pomníku strážmistra Janhuby, který tam byl zavražděn před řadou let, a tam bohužel bomba usmrtila pět lidí i malé dítě."
"Hlavně ke konci války těch náletů přibývalo. Já si vzpomínám na ten velký nálet na Ostravu na konci srpna, kdy svazy letounů letěly právě přes Hrabovou a směřovaly k Vítkovickým železárnám, kde pak bylo mnoho bomb svrženo, a jak víte, bylo tam i hodně obětí na životech. Tehdy v naší blízkosti zhruba tam, kde dnes stojí Makro, byly vybudovány takové malé zděné pece, v nichž se snažili němečtí vojáci topit nějakým materiálem, který byl dobře hořlavý a z něhož bylo hodně dýmu – asi nějaký dehet nebo něco podobného – a snažili se, aby celá ta oblast byla pod dýmem, aby letouny neviděly. Na Mitrovicích – to je směrem k Místku – byla německá dělostřelecká jednotka – říkalo se flaky, a ti po nich čile stříleli."
Lumír Dokoupil se narodil 25. srpna 1935. Dětství prožil v rodinném domku v Hrabové, vesnici, která se v roce 1941 stala součástí velké Ostravy. Lumírův otec Jaroslav pocházel z Drahanské vrchoviny, za války pracoval ve Vítkovických železárnách, maminka Ludmila, roz. Benešová, byla švadlena. V Hrabové Lumír chodil i na základní školu. Po válce, v roce 1946, začal navštěvovat reálné gymnázium v Přívozu, po školské reformě byl nucen přestoupit na střední školu a v letech 1950 - 1954 studoval na pedagogickém gymnáziu v Ostravě. Po maturitě absolvoval Fakultu společenských věd Vysoké školy pedagogické v Olomouci, obor český jazyk – dějepis. V letech 1958 - 1962 působil jako středoškolský profesor na jedenáctiletce v Hlučíně. Od roku 1962 pak na katedře dějepisu na pedagogické fakultě v Ostravě. Stal se odborníkem na historickou demografii a sociální a ekonomickou historii. V roce 1966 obhájil aspiranturu (CSc.), roku 1983 byl jmenován docentem pro obor československé dějiny. Po listopadu 1989 se významně podílel na formování Filozofické fakulty Ostravské univerzity. V roce 1993 byl jmenován profesorem pro české a československé dějiny se zaměřením na hospodářské a sociální dějiny. V Centru pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity působí dodnes (rok 2020).
