„Jediná forma takové výraznější perzekuce, kterou jsem zažil, byla, že mě odvezli do lesa a rozbili mi tlamu. Ale to teda jenom trošku, musím říct. Ale zato mě odvezli do poměrně hodně nehostinného lesa. Takhle: já jsem občas chodil k takovým známým, kteří byli v Chartě zaangažovaní víc, a to k Ladislavu Hejdánkovi. Ladislav Hejdánek měl jako člověk hodně aktivní svůj dozor. Tam seděl děžurný, člověk v uniformě, a zapisoval, kdo tam přišel a kdo odešel. Bylo to nepříjemné samozřejmě. Já jsem tam chodil dál, a protože jsem tam měl moc těch čárek, tak zrovna rozvinuli takovou tu akci, já nevím, kdo si to vymyslel na tom ústředí estébáckém, že budou zastrašovat lidi akcemi brutálnějšího charakteru. Tak den před tím, než se to stalo mně, takhle kdesi drapsli Ivana Medka a odvezli ho kamsi do lesa. Tam mu dali pěstí na solar a nechali ho tam jeho osudu. Ivan Medek potom emigroval. No a já druhý den jsem měl tu strašnou kliku, že než jsem šel k tomu Hejdánkovi, tak jsem se dozvěděl přesný scénář, jak se to tomu... Mě kdosi zastavil na ulici ze známých a vyložil mi to, jak se to tomu Medkovi stalo. Takže já potom, když jsem tam šel, tak mě tam zatkli estébáci, odvezli mě do Bartolomějské a já už jsem potom jenom s hrůzou sledoval, jak se naplňuje ten samý scénář. Protože to bylo udělané tak, že mě tam drželi asi do jedenácti hodin do večera bezdůvodně. To bylo zajímavé, protože ten šéf té operace, který tomu velel, ten byl úplně ožralý. Ale namol. Nemohl skoro artikulovat. Říkal mi něco o čurácích nebo něco takového. Tam byli tři kluci, kteří mě tam hlídali. Dvěma to bylo šíleně trapné, jeden byl takový horlivý. Pak mě posadili do takové civilní škodovky, že mě odvezou domů. Já jsem říkal, že nechci, oni – ne, ne, to se musí, to a ono. Já jsem věděl, co to znamená. Odvezli mě do Římské ulice. Já jsem říkal: ,Tady nebydlím.‘ A oni říkali: ,To nevadí, říkal jste Římská, vystupte si.‘ Tak jsem vystoupil a ten estébák mi takhle dával občanku, já mu ji vytrhl a pak jsem začal strašně rychle utíkat. To ale ten scénář trošku zkomplikovalo, protože oni mě chytali poměrně dost dlouho. A to mě překvapilo, protože to byli tři takoví pořízci, a když mě potom chytli, tak byli šíleně zadejchaní a unavení. Já jsem si myslel, že ti policajti musí mít nějaký trénink nebo něco takového. Chytili mě na rohu Římské ulice a Italské, tam chodili lidi normálně. Oni se vydávali za teroristy. Ten jeden chlapík se tam na ně sápal a snažil se mě bránit, a oni mu říkali: ,Pokračujte, pokračujte!‘ To je zvláštní, když teroristi takovýmhle způsobem... Pak tam stály nějaké holky takhle stranou a dívaly se a říkaly: ,Tohle si snad přece nemůžou dovolit!‘ Takže těm to bylo jasné. Já bych jim býval zdrhnul, hravě, tam oni mě už nemohli dál asi honit, tam chodila spousta lidí, i když to bylo v noci. Ale tam jsem si říkal, že mi stejně nic jiného nezbývá, tak jsem se tam nechal drapsnout. Oni mě narvali do auta, zavázali mi oči, nasadili klepeta a někam mě vezli a já jsem nevěděl kam. Vezli mě asi hodinu, po hodině mě z toho auta vyhodili, tak mě trošku obouchali. Oni byli dost vzteklí, nepočítali s tím, že se za mnou budou muset prohánět. Možná že jsem si to mohl odpustit. Nevím, jestli z toho někdo neměl průser, že jsem se jim tam pokoušel vzdorovat, to by mě hrozně mrzelo. A vysadili mě a odjeli. To jsem byl strašně rád, když jsem viděl ta červená světla, jak mizí. A pak jsem musel zjistit, kde jsem. Já jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Tak jsem zjistil, že jsem mezi Příbramí a Sedlčanami. Zjistil jsem si, kterým směrem je Příbram, ta byla blíž, jak jsem zjistil z autobusových zastávek. Tak jsem došel pěšky do Příbrami, tam jsem nasedl na vlak, čekal jsem tam asi tři hodiny v noci, a stihl jsem to akorát ráno v sedm hodin do práce. To je největší dobrodružství, které jsem za celou Chartu s estébáky zažil. Potom po roce 1987 jsem s nimi měl spoustu nejrůznějších zkušeností, ale takhle barvitou nikdy.“