„Jako vysokoškolák jsem měl praxi v Historickém ústavu. Jednou za mnou přišel kolega a řekl mi: ,A dneska se jde.‘ To znamenalo: sejdeme se před starou technikou na Karláku a půjde se na Hrad. Bylo nás mnoho, vydali jsme se Resslovou ulicí k řece, přešli jsme na druhý břeh – a tam už to bylo horší. Policisté totiž mezitím u dnešního Muzea hudby přehradili ulici popelářským vozem. Museli jsme pokračovat přes Petřín a vracet se na Hradčanské náměstí přes Pohořelec. Náměstí bylo tou dobou plné jiných studentů, kteří se na Hrad dostali z Nerudovky. Oba proudy se spojily, čekalo se, něco se vykřikovalo, zpívala se hymna, provolávala se sláva Benešovi. Milicionáři pak začali mlátit první řady pažbami; začalo to být o hubu, museli jsme se stáhnout. Běželi jsme na Pohořelec, nastoupili do tramvají… A byl konec vší demokracie.“
„My, kteří jsme měli dokončenou střední školu, jsme nešli makat ke krumpáči, ale do kanceláří. Já jsem dělal v oddělení zásob, které byly potřeba pro výrobu tlakoměrů pro ponorky. V továrně jsem zůstal všeho všudy rok a na tu dobu vzpomínám paradoxně rád – měl jsem tam kamarády, bydleli jsme pohromadě, potom jsem mohl bydlet v soukromí u jedné staré vdovy. I když jsme neměli veliký plat, mohli jsme si z něj zaplatit byt, stravu a občas, když bylo několik dní volna, i výlety po Německu. Navštívili jsme Postupim, Berlín, Halle, Lipsko, Meersburg, Naumburg, Výmar, Erfurt; viděli jsme dům, kde bydleli Schiller nebo Goethe. To pro nás, kteří jsme se o podobné věci zajímali, mělo svůj význam.“
„Byli jsme povoláni a museli jsme odpovídat na nějaké otázky. To víte, odpovídalo se tak, aby člověk něco řekl, a zároveň se neshodil. Pak jsme chodili na fakultě na děkanát, tam nám vraceli indexy. Kolegyně, která mi index dávala, nic neřekla a do indexu mi strčila papírek s posudkem, který na mě napsal jeden komunista. Je vidět, že študáci drželi pohromadě.“
Karel Dolista se narodil 9. 9. 1921 v Kovářově. V letech 1942 až 1943 byl nuceně nasazen v Magdeburgu. Po druhé světové válce vystudoval historii na FF UK; během studií se v únoru 1948 zúčastnil pochodu na Hrad. Po promoci v roce 1951 pracoval v Historickém ústavu ČSAV a následně v Milevském muzeu; odborně se zaměřil na dějiny premonstrátských klášterů i premonstrátského řádu. Ve vykonstruovaném procesu s katolickými duchovními byl odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněného trestu; na přelomu 50. a 60. let vykonával dělnické a úřednické profese, pak získal místo v archivu Židovského muzea uloženém na sepekovské faře. O funkci archiváře přišel kvůli smyšlenému udání, nové zaměstnání si našel v roce 1972 v Praze. Koncem 80. let dostal částečný úvazek v Historickém ústavu ČSAV. Po Sametové revoluci byl ředitelem Náboženské matice a podílel se na vytváření dvou restitučních zákonů.
