Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dolista (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 9. 9. 1921 v Kovářově

• 1942 až 1943 byl nuceně nasazen v Magdeburgu

• po druhé světové válce vystudoval historii na FF UK

• v únoru 1948 se zúčastnil studentského pochodu na Hrad

• po promoci (1951) pracoval v Historickém ústavu ČSAV a následně v Milevském muzeu

• odborně se zaměřil na dějiny premonstrátských klášterů i premonstrátského řádu

• ve vykonstruovaném procesu s katolickými duchovními byl odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněného trestu

• na přelomu 50. a 60. let vykonával dělnické a úřednické profese, pak získal místo v archivu Židovského muzea uloženého na sepekovské faře

• o funkci archiváře přišel kvůli smyšlenému udání, nové zaměstnání si našel v Praze (1972)

• koncem 80. let dostal částečný úvazek v Historickém ústavu ČSAV

• po Sametové revoluci působil v Matici cyrilometodějské a podílel se na vytváření dvou restitučních zákonů

Karla Dolistu (nar. 9. 9. 1921 v Kovářově) od chlapeckého věku zajímala minulost jeho rodného kraje; na rozdíl od mnoha kolegů měl tu výhodu, že středověké listiny a latinsky psané publikace komunistický režim nekontroloval tolik jako dokumenty vztahující se k jiným obdobím. Karel Dolista tak mohl po celý život relativně svobodně bádat, byť si na živobytí vydělával nejen jako archivář a historik, ale také jako dělník, skladník či vedoucí domovní správy.

Na nucené nasazení vzpomínám rád

V době gymnaziálních studií si Karel doplňoval vlastivědné znalosti četbou časopisu Milevský kraj. Po maturitě, kterou skládal v týchž dnech, kdy Paříž padla do rukou německé armády, musel od své vášně upustit – jako nuceně nasazený strávil rok v magdeburské továrně na výrobu tlakoměrů pro ponorky. „My, kteří jsme měli dokončenou střední školu, jsme nešli makat ke krumpáči, ale do kanceláří,“ říká Karel Dolista. „Na rok v Německu vzpomínám paradoxně rád – měl jsem tam kamarády, bydleli jsme pohromadě, potom jsem mohl bydlet v soukromí u jedné staré vdovy. Ostatní zaměstnanci se k nám chovali kolegiálně, a i když jsme neměli veliký plat, mohli jsme si z něj zaplatit byt, stravu a občas, když bylo několik dní volna, i výlety po Německu. Navštívili jsme Postupim, Berlín, Halle, Lipsko, Meersburg, Naumburg, Výmar, Erfurt; viděli jsme dům, kde bydleli Schiller nebo Goethe. To pro nás, kteří jsme se o podobné věci zajímali, mělo svůj význam.“

Magdeburg Karel Dolista opustil začátkem prosince 1943, krátce před ničivým spojeneckým náletem, během nějž zemřeli i někteří jeho spolupracovníci.

Rozehnání pochodu na Hrad znamenalo konec demokracie

Vášeň pro historii Karla Dolistu během války neopustila, a tak se po osvobození přihlásil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Praze se zapojil do České ligy akademické, která sdružovala katolické vysokoškoláky. S Ligou podnikal výlety do západní Evropy, tyto aktivity však přerušil únorový převrat. Karel Dolista se rozhodně nepočítal mezi příznivce komunistické strany a svůj nesouhlas s vývojem událostí dal najevo účastí v pochodu na Hrad; snaha studentů ovšem vyzněla naprázdno.

„Jednou za mnou přišel kolega a řekl mi: ,A dneska se jde.‘ To znamenalo: sejdeme se před starou technikou na Karláku a půjde se na Hrad. Bylo nás mnoho, vydali jsme se Resslovou ulicí k řece, přešli jsme na druhý břeh – a tam už to bylo horší. Policisté totiž mezitím u dnešního muzea hudby přehradili ulici popelářským vozem. Museli jsme pokračovat přes Petřín a vracet se na Hradčanské náměstí přes Pohořelec. Náměstí bylo tou dobou plné jiných studentů, kteří se na Hrad dostali z Nerudovky. Oba proudy se spojily, čekalo se, něco se vykřikovalo, zpívala se hymna, provolávala se sláva Benešovi. Milicionáři pak začali mlátit první řady pažbami; začalo to být o hubu, museli jsme se stáhnout. Běželi jsme na Pohořelec, nastoupili do tramvají… A byl konec vší demokracie,“ vzpomíná Karel Dolista.

Krátce poté se na fakultě rozjely studentské prověrky, kterým se nevyhnul ani mladý adept historie. „Byli jsme povoláni a museli jsme odpovídat na nějaké otázky. To víte, odpovídalo se tak, aby člověk něco řekl, a zároveň se neshodil. Pak jsme šli na děkanát, tam nám vrátili indexy. Kolegyně, která mi index dávala, nic neřekla a do indexu mi strčila papírek s posudkem, který na mě napsal jeden komunista.“

Osudy badatele v nesvobodné době

Karel Dolista promoval v březnu 1951 a své první zaměstnání získal v Historickém ústavu ČSAV. Brzy se však vrátil k rodičům do Milevska a našel práci v místním muzeu. V jižních Čechách vedl klidný život až do konce 50. let, kdy se kvůli aktivitám svých přátel ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti.

Karlovi spolužáci, bývalí řeholníci, se i po zrušení klášterů komunistickou mocí dál tajně scházeli a studovali teologii. V rámci zátahu na malou skupinu bohoslovců v síti policie uvízl i Karel Dolista a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k podmíněnému trestu ve výši dvou a půl roku. Když Karel nepřistoupil na výzvu StB ke spolupráci, prokurátor změnil trest na osmnáct měsíců žaláře. Protože agenti věděli, že Karel Dolista má informace o různých duchovních, jež chtěli sledovat, nenechali se odbýt a vystavovali mladého historika neustálému nátlaku; Karel Dolista však na jejich hrozby, nabídky a výzvy neslyšel.

Ve výkonu trestu byl Karel Dolista odeslán do nově zřízeného pracovního tábora Oráčov na Podbořansku. Z minimálního platu, který za práci v zemědělství pobíral, si Karel musil platit nejen stravu, ale také uniformu a ostrahu. Své rodině tak posílal jen velmi malý obnos. I z toho důvodu znamenala doba věznění těžkou zkoušku rovněž pro Karlovu manželku.

Karel Dolista měl naštěstí možnost si zažádat o podmínečné propuštění; po předčasném návratu z vězení byl zaměstnán u stavebního podniku jako pomocný dělník, následně pracoval jako skladník, působil v oddělení zásobování, zastával funkci vedoucího domovní správy, až se nakonec mohl vrátit ke své původní profesi – v 60. letech byl Karel Dolista archivářem Židovského muzea. V době začínající normalizace musel kvůli smyšlenému udání místo opustit, mnohem výhodnější však záhy dostal v Praze a roku 1972 z jižních Čech i s rodinou odešel.

Třebaže Karel Dolista v Praze nepracoval ve svém původním oboru, historii se věnoval alespoň ve volném čase a podařilo se mu opsat velké množství středověkých listin. Koncem 80. let začal na částečný úvazek pracovat v Historickém ústavu; v Akademii věd měl za úkol kontrolovat stav fotografií listin a odpovídajících negativů.

Od zkoumání milevského kláštera, nejstarší stavby svého typu v jižních Čechách, se Karel Dolista postupně dostal k dějinám jiných klášterů i celého premonstrátského řádu. Své odborné znalosti a zkušenosti zhodnotil po sametové revoluci, jako ředitel Náboženské matice. Podílel se také na vytváření dvou restitučních zákonů.