Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dopita (* 1948)

• narozen 18. dubna 1948 v Pardubicích

• dědeček Josef Dopita se syny založil velkoobchodní firmu se dřevem, jeden z největších podniků v Pardubicích

• po únoru 1948 propadl veškerý rodinný majetek státu

• otec až do důchodu musel manuálně pracovat

• v roce 1962 byl otec odsouzen za buřičství k 17 měsícům vězení v Jáchymově

• pamětník maturoval v roce 1966 na strojní průmyslovce

• většinu života pracoval v Tesle ve vzorkovně a v nástrojárně

• hrál závodně hokej za Dvůr Králové, věnoval se také cyklistice a fotbalu

• oženil se v roce 1970 s dcerou architekta Dagmar Kalvodovou

• od roku 1980 vyjížděl otec pamětníka pravidelně do USA

• pamětník žil ve strachu z politických represí po celou dobu normalizace až do začátku listopadu 1989

• v roce 2024 žil v Pardubicích ve svém rodném domě

Bylo mu 14 let, když jel se svou maminkou Věrou a strýcem Karlem za svým otcem do vězení v Jáchymově. O pět let mladší sestru Věru nechali raději doma s babičkou. Jaroslav Dopita předtím viděl tatínka naposledy v Pardubicích ve vazbě. Tehdy měl jeho otec hrozně sedřené klouby. Bachaři ho fyzicky trestali za to, že si dovolil před soudním procesem pohladit svoje děti.

Historky, které zatčení předcházely, jsou z dnešního pohledu spíše úsměvné. Strýc Josef nazval socialismus tureckým hospodářstvím, otec Jaroslav zase vyhodil na Slovensku z auta svého závozníka, který opěvoval bolševismus. Pro Dopitovy ale nastaly v roce 1962, kdy si šel živitel rodiny odpykat trest do uranových dolů, zlé časy.

Pamětníkovi se pod kůži zažral silný pocit, že nesmí vyčnívat. Hrdinství pro něj představovalo spíše zbytečnou oběť. „Bál jsem se i na začátku listopadu 1989. Jsem typický český hrdina. Vylezl jsem zvonit klíči, až když bylo úplně jasné, že mě nemůžou zavřít. Představa, že mě zavřou za nic, jako tátu, byla příšerná.“

Z malého kolářství vybudovali obrovský závod

Miroslav Dopita se narodil 18. dubna 1948 v Pardubicích manželům Jaroslavu a Věře, rozené Slámové. Pro rodinu to byl rok radostný, díky narození prvního syna. Komunistický únorový puč a znárodnění soukromého majetku však přineslo široké rodině těžkosti na dlouhých 40 let. Rodina Dopitova totiž patřila od třicátých let k těm nejmajetnějším v Pardubicích.

Vše začalo u dědečka Josefa Dopity z Pardubic. „Byl neuvěřitelně šikovný a pracovitý. Vyučil se kolářem a dlouho vyráběl loukoťová kola. Narodili se mu dva synové, starší Josef, můj strýc, a v roce 1920 mladší Jaroslav, můj táta. Jakmile kluci vyrostli, rozhodli se společně s dědou založit dřevařskou firmu. Tehdy byl boom podobných závodů. Stavitel Hořešovský nebo aviatik Kašpar měli také dřevařské firmy. Ale můj dědeček chtěl dřevo prodávat opravdu ve velkém,“ vypráví Miroslav Dopita o zrodu obrovského podniku.

Pamětník zná svého dědečka jen z vyprávění svého otce, a přesto o něm mluví s láskou a obdivem: „Děda jezdil pro dřevo na Slovensko do Nízkých Tater. Měl výbornou přátelskou povahu, taky byl vášnivý karbaník a s lesníky měl skvělé vztahy, takže od nich dostával krásné dřevo. Děda to vždy domluvil a můj táta pak pro dřevo jel, aby ho dovezl na naši pilu ke zpracování.“

Celé město koukalo, jak tatínek jede s Tatrou 111

Dopravit dřevo z takové vzdálenosti ale nebylo snadné. Dopitovi byli první, kdo měl legendární nákladní vůz Tatra 111. „Tatínek musel s kulatinou projet kolem dnešního Východočeského divadla. Tehdy tam ale byla ještě hodně prudká zatáčka a s naší Tatrou nebylo možné se tam vytočit. Musel vždycky v polovině zatáčky couvnout a pak teprve projel. Protože se vracel ze Slovenska vždy o víkendu, celé Pardubice koukaly, jak jede,“ říká s úsměvem.

Dřevo vozili do Hlaváčovy ulice, kde se řezalo na prkna. U starého nádraží měli obrovské čtyřmetrové sloupy proloženého dřeva a pomaličku ho sušili. To, že si Dopitovi dávali na správném sušení obzvlášť záležet, se pak stalo strýci pamětníka osudným během padesátých let. Firma postupně pořizovala pásové pily, hoblovky, soustruhy a truhláři se k nim spokojeně vraceli pro další zboží.

Protože měl otec pamětníka kromě bratra Josefa i dvě sestry, Marii a Věru, rozrostl se rodinný podnik o strýce Karla Jiráska, za kterého se jedna z tet pamětníka provdala. Ten vedl firmě účetnictví. Největšího rozmachu dosáhla firma ještě těsně před válkou, fungovala omezeně i za války, ale hlavní zlom přišel v únoru 1948. Komunisté firmu rychle znárodnili. Všichni Dopitovi ji museli opustit a soudruzi dosadili nového správce. Když strýc Karel udělal poslední účetní uzávěrku před předáním, došel k částce 50 milionů.

Otec odmítl vést ukradenou pilu na Šumavě

Tehdy se ukázalo, že maminka pamětníka je ještě podnikavější než její muž. Když už věděla, že rodinný podnik znárodní, v pokročilém těhotenství se rychle vydala do Hlaváčkovy ulice a narychlo přímo z vagónů rozprodávala pod cenou prkna, aby utržila alespoň nějaké peníze na živobytí. Od té doby žila rodila velmi skromně. „No ale když byla měnová reforma v roce 1953, o nic jsme nepřišli, protože jsme už nic neměli,“ směje se dnes pamětník.

„Nový správce ničemu nerozuměl, vedl to celé zle a dědečkovi to strašně vadilo. Trápil se, psal na ministerstvo, na správu lesů, bezvýsledně. Trápil se tak, až se utrápil. Jeho srdce to nevydrželo a v roce 1955 zemřel na infarkt,“ pokračuje Jaroslav Dopita. Navzdory znárodnění majetku zůstal Dopitovým domov. Mohli nadále zůstat v domě, kde se pamětník narodil. Žil zde s rodiči, mladší sestrou, prarodiči, rodinou strýce Josefa, rodinou strýce Karla a s nájemníky.

Vzhledem k podnikatelským a odborným úspěchům si komunisté předvolali otce pamětníka s nabídkou místa národního správce pily na Šumavě. „Táta jim řekl, že nic nebude. Chápal, jak se cítil jeho otec, když mu do vlastní firmy dosadili správce. Věděl, že i tamní pilu někomu ukradli, a nechtěl někomu dělat pohůnka,“ vzpomíná s velkým pohnutím. „A to byl konec s naší rodinou. Otec musel k lopatě. Manuálně vrtal s fotografem Pavelkou studny, ale to ještě nebylo všechno.“

Jaroslav Dopita starší jezdil v padesátých letech na Slovensko stavět ropovod Družba, a protože byl prudké povahy, nepohodl se s kolegou. „Měl závozníka Bergmana, který vedl bolševické řeči. Otec mu dal facku, vysadil ho a nechal ho na Slovensku na poli a ujel. Ten si samozřejmě stěžoval. Hned další den – to byla rychlost – přišla pro tátu StB [Státní bezpečnost] a odvedla ho k výslechu a do vazby,“ pokračuje ve vyprávění pamětník.

V Jáchymově otec zhubl patnáct kilo

Ve stejné době zatkla Státní bezpečnost i strýce Josefa. „Strýc náhodou u nás ve firmě viděl, jak tam mají soudruzi naházená prkna na sebe, bez proložení. To je úplně ta nejzákladnější věc – prkna proložit. Takže prohlásil něco ve smyslu, že je to tady jako turecké hospodářství. Tak ho taky sebrali,“ vzpomíná pamětník. Oba byli několik měsíců ve vazbě v Pardubicích. V roce 1962 proběhl soud, který oba bratry odsoudil za pobuřování.

Prokurátor v obžalobě udává, že „obvinění vedli rozhovory, které svým charakterem byly namířeny proti nynějšímu státnímu zřízení. (…) Prohlašovali, že se v socialismu musí dřít jako ve starověku. Záměrně štvali proti národnímu hospodářství. V této souvislosti uváděli, že na vedoucích místech jsou neschopní lidé, kteří nemají potřebné vědomosti, a že proto musí dojít v republice k hospodářskému krachu.“ Rozsudek stanovil trest 17 měsíců ve výkonu trestu nepodmíněně. 

Pro Dopitovy nastaly těžké časy. Maminka se musela sama postarat o děti. Pamětník a sestra nejenže materiálně strádali, ale ještě zažívali šikanu od učitelů a do školy chodili se stigmatem těch, jejichž otec sedí ve vězení. „Sehrála tam roli i tatínkova prudká povaha. Nadával u soudu, a proto ho poslali do Jáchymova. To bylo zlé. Strýc byl mírné povahy, takže šel sedět do Žatce, kde nebyly tak těžké pracovní podmínky. Otec se z jáchymovských dolů vrátil o 15 kilo lehčí. Ukazoval mi na opasku, kolik zhubl. To jsou věci, na které do smrti nezapomenu,“ dodává.

Na prověrky se hodil marod

Po základní škole na Spořilově v Pardubicích nastoupil na strojní průmyslovku. Maturoval v roce 1966. V dospívání ho ale více než studium zajímal sport. Věnoval se závodně hokeji, fotbalu a cyklistice. Vlohy pro pohyb měl po svém otci. Ten závodně jezdil na ploché dráze na motorce. Dokonce měl před rokem 1948 svůj vlastní ovál v polích za městem, aby mohl trénovat.

Politickým prověrkám po srpnové okupaci v roce 1968 se Jaroslav Dopita vyhnul. „Všichni tam byli nahnaní a já se hodil marod, abych nemusel nic odsouhlasit. Prostě jsem tam nepřišel. Druhý den mě našel mistr a ptal se, co bylo včera, a já, že úterý. Hned si na mě stěžoval cechmistrovi. Vymluvil jsem se, že mi nebylo dobře, že jsem měl horečku. Kamarád Josef, doktor, mi napsal, že jsem byl marod,“ vypráví.

Zajímavostí je, že kdysi perzekvovaného šedesátiletého otce pamětníka pustili komunisté v roce 1980 do USA. „Dostal se tam na pozvání jeho nejlepšího kamaráda, který s ním jezdil plochou dráhu. A mohl tam jezdit od roku 1980 do roku 1984 úplně bez problémů pravidelně. Myslím, že soudruzi nebyli rádi, když se vždycky vrátil. Hodilo by se jim, kdyby tam už zůstal,“ uvažuje Jaroslav Dopita.

Hlavně zůstat rovný

Po zbytek dlouhé normalizace se Jaroslav Dopita snažil vyhýbat politickým záležitostem. Vůči jakékoli případné represi byl velmi ostražitý. „Strach z toho, že táta seděl, se vám zaryje pod kůži. Nebyl jsem žádný hrdina, co bych to nepřiznal. Vylezl jsem, až když bylo jasné, že mě nikdo nemůže zavřít,“ dodává. Ze sametové revoluce a převratu se s manželkou radovali a psali dopisy na Hrad. 

Když se Jaroslav Dopita zamýšlí, čím se v životě řídil, má brzy jasno: „Hlavně být rovnej. Na nikoho nežalovat, aby se každému mohl člověk podívat zpříma do očí. Ve fabrice za mnou pořád chodili, jestli na někoho něco nevím, ale nikdy jsem jim nic neřekl. Přísahám, že nikdy. Vždycky jsem se z toho vykroutil.“