Jaroslav Dopita

* 1948

  • "Ze začátku jsem se taky bál [účastnit se demonstrací během sametové revoluce v roce 1989]. Říkal jsem si, že tam nebudu chodit, že se tam bude určitě zatýkat. My, Dopitovi, máme strach ze zatýkání. My to máme pod kůží. Jamile vás jednou zatknou, sice ne na dlouho, ale i tak, tak to člověk má navždycky podvědomě v palici. Jamile bylo jasné, že to skutečně krachne, tak jsem vylezl taky. Hrdina, český hrdina. Nebudu se přetvařovat, na co? Musel jsem mít jistotu, že to dobře dopadne, a ne že přijede zelený anton a já bych dostal třeba pět let za nic. Já bych se oběsil… Na co dělat hrdinu, tím si člověk nepolepší, to jsou jen problémy. Já komunisty nenávidím, ale jsem opatrný."

  • "Komunisti, strana a vláda, si tátu zavolali, protože Dopitovi měli veliké úspěchy se dřevem, to nikdo neměl. A řekli mu, že by si přáli, jestli by jim mohl dělat správce pily na Šumavě. Ať si to rozmyslí. Táta jim ale řekl, že žádný správce nebude. Nic jim dělat nebude, protože to ukradli někomu jinému a [říkal]: 'Já tam nebudu dělat pohůnka po někom, kdo je na tom jako já!' On to tak doslova neřekl. Tím, že to na Šumavě nevzal, byl konec s naší rodinou. Hned nás zařízli. Táta šel hned k lopatě. Vrtal studny s fotografem Pavelkou. To byli shodou okolností kamarádi. Všechno museli ručně, nebyla žádná mechanizace, takže se kluci dost nadřeli."

  • "Vypadalo to, že dřevařských firem je tady přehršel. Ale jelikož to dědeček i rodiče dělali poctivě, měli úspěchy. Chodilo k nim tenkrát hodně truhlářů, protože měli kvalitní zboží. To zboží se dováželo ze Slovenska z Nízkých Tater, kde dědeček, starý pán, měl kamarády lesníky, kteří mu, jak se říká, dneska už to snad můžu říct, že mě nezavřou, za flašku rumu sjednali velký kšeft. Dědeček byl velký karbaník, ne že by je obíral, ale rád s nimi hrál karty. Měl motorku Indiánku s lodičkou a jezdil k lesákům do Tater, co měli rajony, a tam si to dříví kupovali. Můj táta, velký sportovec, plochodrážník, k tomu všemu dojdeme, koupil první Tatru 111 s motorem Tygr z německých tanků po válce, ty byly dodávané s těmito motory z válečných tanků, a měl dvacetimetrový oplen a jezdil realizovat kšefty, které dojednal dědeček."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 05.02.2024

    (audio)
    délka: 01:58:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec seděl za buřičství. Celá rodina se pak bála až do „sametu“

Jaroslav Dopita, 1969
Jaroslav Dopita, 1969
zdroj: Archiv Jaroslava Dopity

Jaroslav Dopita se narodil do velmi movité a pracovité rodiny Věře a Jaroslavu Dopitovým 18. dubna 1948 jako prvorozený syn. Jednu z nejlépe prosperujících firem v Pardubicích založil dědeček pamětníka Josef Dopita ve 30. letech. Dřevařský závod Dopita a spol. s moderním vybavením a poctivým přístupem rychle rostl. Dědeček se dvěma syny zvládli udržet firmu i za války. Rozvoj násilně přetrhlo znárodnění majetku celé rodiny v roce 1948. Otec pamětníka odmítl dělat správce pily na Šumavě. Od té doby musel pracovat pouze manuálně. V roce 1962 byli otec a strýc pamětníka odsouzeni za buřičství k 17 měsícům vězení. Otce pamětníka převezli do Jáchymova, strýce do Žatce. Otec v kriminále zhubl 15 kilo. Pamětník se potýkal s problémy ve škole kvůli svému buržoaznímu původu, náboženské víře i kvůli otci ve vězení. Jako jediný ze třídy nechodil do Pionýra. Maturoval na strojní průmyslovce v roce 1966 a hned nastoupil do Tesly v Pardubicích. Věnoval se závodně hokeji, fotbalu a cyklistice. V roce 1970 se oženil s Dagmar Kalvodovou, dcerou architekta Kalvody. Politice se vyhýbal, během prověrek ve fabrice předstíral nemoc. Celou normalizaci až do roku 1989 ho provázel strach z politické represe. Jeho otec mohl paradoxně cestovat od roku 1980 do USA. Sametovou revoluci vítali v rodině s nadšením. Část majetku získali v rámci restitucí zpět. V době natáčení roku 2024 žil s manželkou Dagmar v Pardubicích.