Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Dostálová (* 1937)

• narodila se 20. dubna 1937 v Hlučíně

• její otec Alois Dýbl byl náčelníkem Sokola

• v roce 1943 otec zatčen gestapem a uvězněn v pracovním táboře

• svědkyně bojů při osvobození Horky nad Moravou

• celoživotní členka Sokola

V květnu roku 1945 slavili Čechoslováci konec druhé světové války. Země po šesti letech nacistického teroru nadechovala svobodu, na ryncích i velkých náměstích zněly harmoniky a šeříky svou vůní prostupovaly kulisami místy rozstřílených zdí či oken. Jen v rodinách, kterým válka vzala někoho milovaného, bylo ticho. „Po našem tatínkovi jsme již v prvních poválečných dnech nechali pátrat rozhlasem, ale nebylo po něm stopy. Ale nakonec, když se jednoho dne objevil ve dveřích, jsme se dočkali. Měl na sobě americkou uniformu a vypadal jako po létech velkého strádání,“ vzpomíná Květuše Dostálová (*1937) na okamžik, kdy se během léta 1945 vrátil  z německého pracovního lágru její otec Alois Dýbl.

Hlučín, místo s nejasnou identitou

Květuše Dostálová se narodila 20. dubna 1937 v Hlučíně (Moravskoslezský kraj) do národnostně smíšené rodiny. Její maminka Gertruda měla německé kořeny, tatínek zase polské.

Na Hlučínsku se národnosti setkávaly a protínaly. Zajímavostí pak je, že tato oblast v době těsně po mnichovské dohodě v roce 1938 nespadala jako většina pohraničních oblastí do sudetské župy, ale byla rovnou připojena k Říši. Obyvatelé tak automaticky získali německou příslušnost. Přesto, že kvůli hospodářské krizi 30. let a špatně dostupnému zaměstnání byli místní silně nakloněni politickému programu Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP), ne všichni s její politikou souhlasili. „Moje hlučínská babička z maminčiny strany se vědomě přidala na českou stranu. S Čechy sympatizovala a mluvila jejich jazykem. Ale někdo ze sousedů ji za to na začátku války udal. Že na zahradě mluví česky. Tak ji předvolali na gestapo, kde ovšem babička předvedla svoji perfektní němčinu a nic se jí nestalo,“ vypravuje Květuše Dostálová, jejíž rodiče se brzy po narození dcery přestěhovali do Horky nad Moravou. Do Hlučína jezdili pouze na návštěvy – a protože šlo o část Říše, museli mít s sebou vždy propustku.

Pamatuj…

Jako jedna z prvních vzpomínek na dětství se Květuši Dostálové vybavuje uplakaná maminka. Šestiletá Květa tehdy chodila do první třídy a když se jednoho dne vrátila domů, tatínek už tam nebyl. Gestapo si pro něj přišlo kvůli sledování zahraničního rozhlasu, jehož poslech  nacisté zakázali již v roce 1939. Každé rádio bylo opatřeno papírovou cedulkou, jež zněla: „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“

Aloisi Dýblovi v obvinění nijak nepolehčila okolnost, že patřil k sokolským činovníkům. Sokolové byli jedni z prvních protinacistických odbojářů – Obec sokolská v odboji (OSVO), později též Jindra (Jindra – Vaněk) působila v Protektorátu Čechy a Morava zpravodajskou, propagandistickou, ale i sabotážní činností. Zda byl její otec na tyto skupiny napojen, Květuše Dostálová neví, ale jisté je, že během domovní prohlídky našlo gestapo u Dýblových letáky se sokolskou tématikou.

Podplacený dozorce

Rodina po otcově zatčení směla Aloise navštívit v olomoucké vazbě. Protože maminka Gertruda zůstala na dcery Květu a Irenku sama, vzala je s sebou. „Měla jsem šest a sestra čtyři roky. Když jsme tatínka navštívily, seděl tam gestapák a poslouchal všechno, co říkáme. Měly jsme strach, že si nás tam nechají také. Přinesly jsme tatínkovi ovoce, dvě hrušky. A on nás pořád hladil po vlasech a říkal, jak jsme šikovné,“ vzpomíná Květuše Dostálová, jejíž mamince se podařilo podplatit jednoho z bachařů: „Maminka měla v Praze dobře situovaného bratra, krejčího. On poslal boty, maminka je dala dozorci a ten pro nás zařídil, že jsme mohly tatínka vidět v okně a mávat mu alespoň přes dvůr.“

Alois Dýbl byl odsouzený k několika letům v pracovním táboře kdesi v Bavorsku – z razítka na korespondenčním lístku, který Květin otec poslal domů rodině, lze usoudit, že Květina otce věznili v jedné z mnoha poboček koncentračního tábora Flossenbürg-Bayreuth. 

Kdo nehajloval, dostal rákoskou

Život v Horce mezitím plynul ve stínu válečných let. Malí školáci se povinně učili německy a museli zvedat pravice v nacistickém pozdravu. „Někteří učitelé se nechali zviklat a přidali se na německou stranu. Kdo na začátku hodiny neudělal rukou: ,Heil Hitler,´ dostal přes ní pravítkem nebo rákoskou. Dnes bych tu ruku už ani nezvedla,“ usmívá se Květuše Dostálová.

Některé zemědělské usedlosti v Horce obsadili Němci. Maminka Květuše Dostálové musela na jednom z takových statků pracovat. Gertrudě se to nelíbilo a hledala cestičky, jak se nucenému zaměstnání vyhnout: „Občas maminku potkal starosta. Byl to Čech, ale dal se k Němcům. Vždycky jí pohrozil: ,Když nebudeš chodit na brigádu, skončíš jako tvůj muž!´“

Přesto, že rodině chyběla mužská síla, žili si Dýblovi v rámci možností dobře. Maminčini sourozenci svou sestru a její dcery podporovali i finančně. Občas přišlo z Bavorska psaní od Aloise, ale korespondence postupně ztichla. Rodina neměla o otci žádné zprávy a do konce války zbýval ještě rok.

Osvobození

Psal se 8. květen 1945, když byla Horka nad Moravou osvobozena Rudou armádou. Neobešlo se to bez střelby a výbuchů. V nedalekém Chomoutově ve snaze zpomalit postup Rudoarmějců vyhodili vojáci wehrmachtu do vzduchu most. Gertruda s dcerami byly ukryté ve sklepě. „Tehdy jsme bydleli naproti nádraží. Stála tam zaparkovaná ruská nákladní auta plná munice a granátů. Němci to asi museli trefit, protože to začalo vybuchovat a na nás se z těch otřesů začala sypat omítka. Měly jsme dětskou postýlku postavenou u komínových dvířek. Ty v jednu chvíli vyletěly z pantů a my jsme byly celé od sazí,“ vzpomíná Květuše Dostálová na pohnuté chvíle, kdy se v Horce na život a na smrt bojovalo o svobodu.

Když to venku utichlo, vtrhnul do sklepa zaprášený voják s rukou od krve. Prstem napsal na bílou zeď: „Vosmogo mája baterija vygorela.“ Válka skončila.

Postava v americké uniformě

Rudoarmějci se v Horce na několik dní usadili. Vesnicí zněly harmoniky, vonělo pečené maso, lidé se objímali a tančili. A Gertruda s dcerami stále ještě vyhlíželi Aloise. Veškeré pátrání po něm vždy končilo ve slepých uličkách. Život na vsi již plynul v běžných kolejích. Opravovaly se poničené domy, lidé pracovali na polích. Děti si hrály ve vyhořelých vracích aut, které připomínaly fantastická zvířata. Najednou se odkudsi ozvalo:  „Květuško, Irenko, honem poběžte domů, tatínek se vám vrátil!“

Když obě děvčata spatřila zuboženou, vyhublou postavu oblečenou v cizí uniformě, nemohly tatínka poznat. „Holčičky moje, konečně vás vidím, “ řekla uniforma a usmála se.

„Tatínkův lágr osvobodili Američané. Aby jej odlišili od Němců, oblékli mu vojenskou uniformu. Vypadal strašně, byl samý vřed. Ale brzy potom se dal dohromady a všechno bylo jako dřív,“ vzpomíná Květuše Dostálová na otcův návrat z  lágru. Válka teď skončila i pro Dýblovy.

Budování socialismu

Otec získal v poválečných letech uznání za protifašistický odboj. Dokonce našel slušně placené místo úředníka na odboru přídělového systému. V naději na lepší zítřky vstoupil již během roku 1948 do komunistické strany. Netrvalo to dlouho a společností začaly otřásat vykonstruované politické procesy. „Tatínek s tím nesouhlasil. Vadily mu ty popravy a zjevné lži. Tak z té strany zase vystoupil. A také ho někdo udal za to, že poslouchá západní rozhlas a chlubí se tím, že jej za války osvobodili Američané. Od té chvíle už nepracoval v kanceláři, ale jako zedník,“ vzpomíná Květuše Dostálová, jejíž rodinu také citelně zasáhla měnová reforma v roce 1953. Ještě den předtím, než k tomu došlo, zněl éterem hlas tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, který sliboval, že k žádnému finančnímu propadu nedojde. „Ale došlo na to! Maminka měla tehdy našetřeno dvacet tisíc korun na nová okna. O všechno jsme přišli,“ dodává pamětnice.

O fréze krasavici

Květa, ovlivněná otcovým příkladem, cvičila od dětství v Sokole. Ještě v červnu 1948 se jako jedenáctiletá dorostenka zúčastnila XI. všesokolského sletu, který je dodnes ikonický tím, že představitelé Sokola, kteří šli v zástupech okolo tribuny, na níž seděli vrcholní státní představitelé komunistické moci včetně tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda, naschvál obrátili hlavy opačným směrem. Chtěli tak dát najevo svůj nesouhlas s novým režimem. Později byla organizace Sokol, stejně jako za dob nacismu, zrušena.

Během 50. let vstoupila do mládežnické organizace Pionýr. Ve srovnání se sokolskými aktivitami šlo více o politiku než o pěstování sportu. „Jde Frantík kolem zahrádky, křoví mu v očích vadí, dívenka stála za vrátky a oba byli mladí. Když ráno frézu roztočil, svou druhou krasavici, šťastně se na ní zazubil a hned jí měl co říci,“ zpívali pionýři na stranických schůzích, kde zajišťovali kulturní program. 

Kolchoznice, soustružnice, údernice

„Základní školu jsem vyšla v době, kdy se nechodilo studovat. Byl trend nástupů do výroby a budování socialismu. Naše třída byla plná dojiček, krmiček prasat, kolchoznic a soustružnic,“ vzpomíná Květuše Dostálová, která v roce 1952, hned po ukončení povinné školní docházky, nastoupila do svého prvního zaměstnání – jako kreslička v olomouckém Stavoprojektu. Rodiče to vítali. Byli rádi, že jim odpadla starost o jedno z dětí. Těsně po návratu Aloise totiž do rodiny přibyl nejmladší člen – Lojzíček.

Květuše Dostálová si přesto patřičné vzdělání doplnila. Nejprve se v sedmnácti letech přihlásila do sportovní školy pro dorost – jako sokolka měla znovu možnost někde pořádně cvičit. „Ale nestíhala jsem to. Škola byla po práci a tehdy se ještě pracovalo i v sobotu, tak jsem toho nechala,“ říká Květuše Dostálová, která si i tak později doplnila středoškolské vzdělání na střední olomoucké Stavební průmyslové škole. Úspěšně odmaturovala v roce 1959. Rok na to se provdala za Josefa Dostála, s nímž vychovala tři děti – Irenu, Marcela a Josefa.

Jednou Sokol, navždy Sokol

Rodina prožila téměř třicet let v šedi komunistického Československa. Jako mnoho dalších lidí, volili Dostálovi cestu nejmenšího odporu, který si kompenzovali častými pobyty v přírodě či na rekreacích ROH. Několikrát se dostali i k moři – do bývalé Jugoslávie a Bulharska. Květuše Dostálová se po celou dobu významně angažovala v udržení sokolských idejí – v bývalé sokolovně na dnešní olomoucké Třídě Svornosti se s dalšími ženami scházeli ke cvičení. „Mohli jsme takto fungovat. Dokonce jsme jezdili na spartakiády. Nesměli jsme se ale navzájem oslovovat: ,Bratře, sestro,´ jak tomu bylo u sokolů dříve, a podmínkou naší existence bylo, že v našem výboru museli být dva straníci, což ovšem byli slušní lidé a nedělali nám nepříjemnosti,“ vzpomíná Květuše Dostálová, která se po znovuobnovení organizace Sokol během 90. let stala náčelnicí a ještě v roce 2023 byla její čestnou členkou i pravidelnou účastnicí sokolských schůzí.