Květuše Dostálová

„My jsme tam... maminka nás sbalila, neměla nás kam dát, ona měla rodiče až v tom Hlučíně. Tak nás musela tahat všude s sebou, já měla šest roků, sestra čtyři. Tak jsme přišly, to bylo povolené, ale seděl tam na židli gestapák a poslouchal, co si vykládáme, tak to bylo takové mluvení, měly jsme strach, aby si nás tam také nenechali. A přinesly jsme tatínkovi nějaké ovoce, pamatuji si, že dvě hrušky a sestra, protože byla žrout, jednu hrušku mu hned snědla. Tak jsme jí potom domlouvali, takovému děcku čtyřletému, to se nedalo. Jinak nás hrozně hladil po vlasech, jak jsme šikovné holčičky, to si vzpomínám. Ale my jsme ještě tomu tatínkovi vždy přinesly něco k jídlu, protože tam měli pořád hlad, i v té Olomouci. A to jsme přes dozorce, který se nechal podplatit. Maminka měla bratra v Praze, který prodával boty. Polobotky a takové. Takže vždy popadla nějaké ty boty, co jí poslal a tomu dozorci to, protože o to byla nouze, strčila a on nám potom zařídil, že jsme toho tátu viděly alespoň mávat v okně přes dvůr."

„Nebylo vůbec to jižní ovoce. To se stály fronty na pomeranče a na všechno. Toaletní papír také chyběl. Takže to byly takové, celkem tohle... Obchodníci z toho byli úplně zoufalí, že nemohli uspokojit lidi. Lidi šíleli, tvořili hloučky. "