Zdeňka Dostálová

"My jsme měli jeden zákop do véčka na zahradě. Byli jsme čelem, domem obráceni do ulice, která vedla do lesa. Vzadu jsme měli zahrádku, já jsem to i namalovala. Tam se rozdvojovala silnice takhle do véčka, to V bylo otevřené. Tady jsme měli dům, na druhé straně jsme měli zahrádku, ale byl tam dřevěný plot z desek. Za těmi deskami přišli Němci, museli jsme nechat otevřená vrata a oni tam vykopali takové véčko, že odtamtud mohli střílet, kdyby Rusi jeli. Tak tím tanko... nějak se to jmenovalo, že to střílelo na tanky. Takže my jsme proto museli jít z domu pryč, nesměli jsme zavřít vrata, aby tam Němci mohli kdykoliv přijít. Doma zůstal jen tatínek, protože byla zvířata, králíci, husy, kačeny, a my jsme měli v sadu vykopaný kryt."

"Co si velice pamatuju a od čeho se mě drží takové stavy někdy, že v Otaslavicích nebyl rozhlas, chodil obecní sluha a bubnoval na bubínek. Měl určitá místa, kde zastavil, to bylo v roce 1942. To už teď mluvím o válce – ve dvaačtyřicátém roce – a hlásil, že všechny obyvatele upozorňují, že je vyhlášené stanné právo a že od osmi hodin kdo se pohybuje venku, že ho můžou zastřelit, i když k tomu nemají svolení. Já jsem nevěděla, co je stanné právo. Pak jsem se ptala maminky a ta mi to vysvětlila. Od té doby jsem se začala bát, protože maminka už tehdy byla v jiném stavu. Sestřička se narodila zrovna v roce, kdy byly vyhlazené Lidice a kdy bylo vyhlášeno stanné právo. Já jsem si představila, že maminka bude mít miminko a tatínka nám zabijou, protože nikdy nepřijde domů za šera ze sadu, má práci v sadu a přijde vždycky až potmě. Doteď mám pořád, když někde něco – třeba Liduščina nebo Katčina rodina, když někde jsou dál, tak mám o ně starost, aby se jim nic nestalo."