„Přijeli tedy, oni to byli Poláci, tam v Mýtě, a začali se tam na něco ptát. Do prostoru kasáren vpuštěni nebyli, náčelník štábu s velitelem pluku začali organizovat obranu kasáren. Do kterého okna přijde kulomet, do kterého okna něco jiného. ‚A tam přijde kanón!‘ Čekali jsme dál, zase se nic nedělo, ti Poláci… Byli to Poláci? Ano. Se usídlili tam v tom nedalekém lese, to se jmenovalo Amerika, tak tam v tom lesíku Amerika, tam se usídlili, a zase jsme o nich dlouho nevěděli."
„Tam jsem měl ještě možnost prohlásit, že jsem se pomýlil, že dneska už je to jasný, že ta pomoc byla potřebná. A to hodnocení té prověrkové komise by bylo kladné, rozhodně. Jestli bych dostal maximálně důtku anebo nic. Rozhodně bych sloužil v armádě dál. Kdežto já jsem se tam dostal do křížku s tím kontrášem, že jsem říkal: ‚Velitel pluku nic neviděl, vy pane, soudruhu, soudruhu majore, vy jste musel vidět, jak na každém tom stromě byly ty plakáty o neutralitě. Neutralita. Táhněte domů! A takové různé, tak to jste snad viděl?‘ Neviděl. Velitel pluku to neviděl. Náčelník kontrarozvědky. Nic takového v kasárnách neviděl. Nic se takového nedělo. Politruci před rokem, jako když to bylo, nechali přinést sošku, takového ruského vojáka se samopalem. A na krk mu dali provaz a přivázali na větev kaštanu, jsem si nemohl vzpomenout, jaké stromy tam jsou. Větev kaštanu a pod tím si nechali přinést stolek s rezolucí, kterou tam někde vysmolili na tom politickém oddělení. A vojáci šli v zástupu s ešusem a nejdřív podepsali rezoluci a pak postupovali dál, pak dostali do ešusu jídlo. ‚Tak na to se snad pamatujete, ne?‘ Ne, nikdo se nepamatoval."
„Tak to nakonec přišlo a já jsem si hledal zaměstnání civilní. Já jsem nesměl být ničeho vedoucím. Tak jsem na tom také netrval. V Karose? Kdepak, když se dozvěděli, že jsem vyloučený, tak nic takového tady nemůžeme mít. Aby kazil morálku ostatním dělníkům. Tak nakonec přišel předseda JZD, že tam potřebuje člověka zejména na civilní obranu a bezpečnost práce a takové. Tak jsem to vzal. Oni mi k tomu ještě přivařili stravovací úsek. Nazvali to vedoucí stravovacího střediska. Já jsem tam byl takovým vedoucím! Co hlavní kuchařka potřebovala, tak jsem sehnal. Jezdil jsem s barkasem. No v té civilní obraně jsem bohužel nebyl prověřený, protože to byla jako funkce, kterou musel prověřit nějaký štáb civilní obrany nebo co... okresu. A podléhalo to nějaké stranické nomenklatuře. ‚Z toho si nic nedělej,' mi povídal předseda. ‚Oni mně řekli, že když na to nebudu mít pracovníka, tak že to budu dělat sám.' A ten diplom, nějaký papír pověřovací, ten si nechal předseda napsat na sebe, ale já jsem to dělal."
Ctirad Doubek se narodil 15. května 1937 ve Vysokém Mýtě. Jeho matka pracovala jako kuchařka v továrně Josefa Sodomky. Otec, kterého nikdy nepoznal, byl jedním z vojáků vysokomýtské posádky, údajně židovského původu. V dětství rodina bydlela v domě malíře Jana Jušky, u kterého se pamětník učil malovat a tato záliba ho provázela celý život. Absolvoval vojenskou střední školu a stal se vojákem z povolání, po zdokonalovacích kurzech nastoupil k 251. protiletadlového pluku ve Vysokém Mýtě jako velitel velitelské baterie. V tomto období vznikl spis na jeho jméno vedený Vojenskou kontrarozvědkou. Během srpnové okupace roku 1968 přijely k Vysokému Mýtu polské vojenské síly s několika desítkami tanků, zablokovaly kasárny a po vybudování polního tábora došlo k incidentu mezi nimi a příslušníky velitelské baterie. Po přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa se museli vysokomýtští vojáci v několika dnech vystěhovat a předat kasárny Sovětům. Kapitán Ctirad Doubek musel předstoupit před posudkové komise, po jejich rozhodnutí jej vyloučili z Komunistické strany Československa a propustili z armády. Až do roku 1989 pak pracoval v Jednotném zemědělském družstvu Tisová. Po pádu komunistického režimu mu armáda vrátila hodnost, povýšila ho a přijal zpátky do služby ve Vysokém Mýtě. Stal se členem Vojenského sdružení rehabilitovaných. V roce 2022 žil v Tisové.
