Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Doubnerová (* 1922)

• narodila se 31. března 1922 ve Vinařicích u Kladna

• v roce 1938 vstoupila do penzionátu sester Voršilek v Hostinném

• v letech 1940 až 1944 studovala na Škole umění ve Zlíně u sochaře prof. Makovského

• v roce 1945 vstoupila do KSČ

• byla krajskou kulturní tajemnicí v Kladně a kádrovou tajemnicí v Pardubicích

• v roce 1950 studovala roční školu ústředního výboru KSČ

• pracovala na ministerstvu školství, věd a umění, řídila Svaz československých výtvarných umělců, byla pověřena vedením Památkové péče

• řídila Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše

• v roce 1968 vstoupila do výboru KSČ v Praze 1

• v roce 1975 byla vyloučena z KSČ a odešla do důchodu

• výstavu celoživotního výtvarného díla měla v roce 2004 v Kladně

Tak už to chodí: když je člověk na výsluní, lísají se mnozí. Když pak spadne dolů, jen málokdo se najde, kdo pomůže, nezradí, hlásí se, komu je společenské postavení vedlejší.

Mládí v penzionátech

Jiřina Doubnerová se narodila 31. března  1922 ve Vinařicích u Kladna. Vyrůstala v rodině středního sedláka jako čtvrté, nejmladší dítě. Dalšími sourozenci byly dvě starší sestry, o devět a šest let, Marie a Anita, a bratr Josef. Gymnázium navštěvovala ve Slaném, ale v kvartě onemocněla, byla „slabá na plíce“. Z tohoto důvodu a i v duchu rodinné tradice ji poslali na léčebný pobyt, spojený se vzděláním, do kláštera. Nejprve šla do německého penzionátu a po Mnichově do českých ústavů. První rok, od září 1937, pobývala v Hostinném, který vedly sestry Voršilky. Penzionát byl součástí rozlehlého kláštera a v klasicistní vile Santa Maria, která stála uprostřed, se pod vedením mater Agnes vzdělávalo čtyřicet dívek ve věku od šesti do šestnácti let. Mater Agnes byla Francouzka a francouzštinu zde také vyučovala. Byla to bývalá baletka, učila rytmiku a společenský tanec, samozřejmě v řeholním rouchu. V penzionátu chovanky navštěvovaly buď jednoroční učitelský kurz, nebo rodinnou školu. Výuka probíhala v němčině. Tehdejší klášterní školy měly právo veřejnosti, tedy je navštěvovaly i dívky z okolí. Členky řádu se dělily na pedagožky oslovované mater a další sestry, oslovované schwester. Mater nikdy fyzicky nepracovaly. Mater Angelika byla původně operní pěvkyní a zde vyučovala hře na klavír, kam pamětnice chodila, a také zpěv. Na její krásný zpěv při mších se všechny těšily. Milovaná byla i mater Margareta, učitelka literatury a zdatná bruslařka. Malířka Josefa byla též laskavá a mírná, oproti ředitelce školy, mater Ignasi, která vyučovala matematiku. Nad tím vším vládla ctihodná matka, představená kláštera, německá šlechtična Würdige Mutter. Ta byla přítomna při bohoslužbách o velkých svátcích. Idylické prostředí, kde se velmi dbalo na společenskou výchovu, konverzaci, pravidla stolování a kde den končil tím, že představená udělala každé dívce před spaním křížek na čelo a ony jí políbily navoněnou ruku, skončilo. Po obsazení Sudet Hitlerem a vzniklou příhraniční nesnášenlivostí mezi Čechy a Němci odvezli rodiče dceru do penzionátu v Lovosicích v Českém Středohoří, který provozovala Ústřední matice školská. Z Lovosic byl penzionát přestěhován do Roudnice, kde se od 15. října 1938 vyučovalo. Dívky, které byly v penzionátu také ubytované, prozatím bydlely v Krabčicích, dvacet minut pěšky od Roudnice. V Krabčicích také pamětnice zažila obsazení německými tanky. Zde měla kamarádku, Židovku, Lídu Poláčkovou.

„Pokud jde o Židy, tak jsem měla několik kamarádek. Byla jsem v ústavech, penzionátech také se Židovkama a nejen v katolickém německém, to jsem byla rok, ale potom jsem byla v civilních, když tu byli Němci. Kamarádila jsem se také s Lídou Poláčkovou, o té nevím, zda to byla příbuzná se spisovatelem Poláčkem, ta se také nevrátila. Na gymnáziu jsem měla sousedku v lavici Valdekovou a ta mě tehdy propašovala do jejich synagogy, a tak jsem poprvé viděla, jak vypadá jejich bohoslužba. Ženy se nemohly zúčastnit, byly za takovou zástěnou, dívaly se na to. Muži byli dole a ta dívenka se také nevrátila, nevím o ní nic.“

Škola umění ve Zlíně

V Roudnici začala Jiřina Doubnerová intenzivněji malovat. Učil ji akademický malíř František Šístek. V Roudnici se také dozvěděla o tom, že ve Zlíně byla zřízena Škola umění, fungující na principech Bauhausu.

„Zlínská škola byla založena po vzoru Bauhausu a založil ji Karfík, ředitelem tam byl Kadlec. Když se právě tady řešila ta otázka zařazení vysokoškolských profesorů, kam s nimi, když se zavřely vysoké školy, hbitě nabídli možnosti tam. Škola byla organizovaná tak, že měla dílny keramické, kamenické, grafické – podle výtvarných technik měla dílny, v nich byli mistři a těm žáci dělali spolupracovníky. Profesor měl vždycky nějakou tu dílnu přidělenou. My jsme byli u profesora Makovského, ten měl sochařinu. Já jsem byla v ročníku ještě s pěti chlapci a bohužel v roce 1942 se posílali do říše chlapci narození v roce 1921 a do toho spadalo několik našich spolužáků. Z těch osmi čtyři ubyli a já zbyla v ročníku s Vlastimilem Večeřou, který byl také narozen v roce 1922. S ním jsem nakonec, jen my dva, absolvovala. Profesor Makovský měl takový zvyk, jaký bývá na akademiích, že chodil skoro denně opravovat, korigovat a dávat úkoly. To jsme moc rádi neměli, ale Makovský byl člověk ohromně snášenlivý a vážený, měl velikou autoritu, mezi sochaři zejména. On byl velice zběhlý ve svém oboru a měl také zkušenosti z Paříže. On byl před válkou u Bourdella, to byl slavný sochař, a tam načerpal hodně vědomostí.“

Ve Zlíně také zažila výslech na gestapu

„V roce 1942 byl dělaný atentát na Heydricha. V té době jsem byla na škole ve Zlíně a najednou jsem dostala pozvání na zlínské gestapo, abych se dostavila k vyšetřování, no, vyrazilo mi to trochu dech, ale tak jsem tam šla a chovali se tam ke mně celkem slušně a oznámili mi, že jsem byla majitelkou dámského jízdního kola, které bylo podobné tomu kolu, na kterém jezdili atentátníci; samozřejmě jsem to popřela, nebyla to pravda. Ale vyšetřování toho gestapa šlo do takové šíře, že byly vyslýchány všechny majitelky podobného dámského kola, ohromně detailní vyslýchání to bylo.“

U profesora Makovského pamětnice studovala čtyři roky. Protože onemocněla, dostala ischias, tak se koncem války, v roce 1944, vrátila léčit do Vinařic.

Kariéra v KSČ

V roce 1945 se v Kladně soustředili kolem divadelního kroužku Rotor mladí lidé, kteří se společně s odbojovou organizací stali jádrem Svazu české mládeže. Svaz vypsal soutěž na náborový plakát, kterou Jiřina Doubnerová vyhrála. Ona i další podléhali uměleckému vlivu jak Teigeho, tak i dalším, kteří byli komunisté. Tlak brzy neustál Jiří Kolář, který byl předsedou, ale nebyl členem KSČ. S názorem, že Svaz české mládeže by měl být nestranický, neuspěl a rezignoval. Sama pamětnice se stala členkou KSČ v listopadu roku 1945. V polovině roku 1947 jí nabídli přestup do funkce kulturní referentky krajského výboru Komunistické strany Československa Kladno. V této době poznala řadu komunistických předáků: mimo jiné Antonína Zápotockého, Rudolfa Slánského, ale i kulturní představitele KSČ, jako byl akademický malíř Václav Rabas, Karel Souček a lidické ženy. Počátkem ledna 1949 ji přeložili do Pardubic, kde zastávala funkci krajské kulturní tajemnice. Poté, co se zranil kádrový tajemník, nastoupila na jeho funkci. Brzy ji ústřední výbor KSČ povýšil na kádrovou tajemnici Pardubického kraje. Původně ji chtěli mít v Praze, to však odmítla, protože usoudila, že nemůže takovou funkci zastávat bez větších zkušeností. V Pardubicích pamětnice začala mít problémy, protože chtěla uplatňovat v praxi marxistické ideje, a vznikl z toho tzv. pardubický případ.

„V roce 1949 byl IX. sjezd KSČ a já dělala krajskou kádrovou tajemnici, byla jsem delegátkou a pamatuji si, že tam vystupoval Slánský, Gottwald, Kopecký, Nejedlý a my byli u stolu, kde seděl Kreibich, německý marxista. Ten si četl noviny a moc je neposlouchal. Také si pamatuji na Marii Švermovou, s tou jsem se setkala, když jsem již nebyla v partaji. Již mě vyhodili a já jsem se chtěla zúčastnit jako výtvarnice tzv. úkolové akce, to vypisoval Svaz výtvarníků. Zvolila jsem si jejího muže, Švermu, a byla jsem za ní. Ona mi dala několik jeho fotografií. Udělala jsem ho v životní velikosti. Posílalo se to na Hrad. Kam se to podělo, to nevím.“

Rok 1950

Po odejití z Pardubic po její kritice aparátu strany ji v roce 1950 poslali do roční školy ústředního výboru KSČ, aby se napravila. Škola sídlila ve Šporkově paláci, Lidovém domě v Praze. Na škole přednášeli snad všichni tehdejší přední straničtí funkcionáři, jako například Slánský, Kopecký, Nejedlý, Kreibich, Goldstücker, Bareš atd. Ke konci pobytu na této škole proběhl tzv. pardubický případ, který Jiřina Doubnerová vyprovokovala svojí naivní kritikou. Několik lidí bylo různě postiženo a potrestáno a ji čekal vyhazov z aparátu a byla zbavena všech funkcí. Byla považována za „úchylkářku“ a již jí ani po této škole nedůvěřovali. Svou roli začal hrát i její statkářský původ a to, že její sestra Anita s rodinou emigrovala. Označili ji za třídního nepřítele a poslali ji na ministerstvo školství, věd a umění, kde měla na starost Svaz československých výtvarných umělců a s tím související povinnosti. Nevyloučili ji, protože byla tak horlivou členkou KSČ, že si dříve nebrala plný plat, ale jen to, co nezbytně potřebovala. Na zasedání výtvarníků, která musela navštěvovat, poznala Hoffmeistera a další, kteří měli i v této době rozhodující slovo v umění a kteří v této době věřili KSČ. Nakonec se s ní strana rozešla a ústřední výbor ji navrhl vyloučit. Poslal příkaz do základní organizace, ale ta vyloučení nedoporučila a Jiřiny Doubnerové se zastala.

Vedení památkové péče

Protože v roce 1953 došlo k reorganizaci ministerstva školství, pamětnice dostala možnost pracovat v památkové péči. Pracovala na úseku „osvětového využití památek, zejména hradů a zámků I. kategorie“. V památkové péči se jí líbilo a pracovala zde třináct let. Byla to společnost zajímavých lidí, protože po zrušení vysokých škol se do ní uchýlilo mnoho velmi vzdělaných odborníků. Předpokládalo se, že zde, nebo ještě v Ústřední radě družstev, nebudou škodit. Úkol, který Jiřina Doubnerová dostala, zněl „zvýšit úroveň výkladu na památkových objektech“. Spolu s dr. Bubeníčkovou se jí podařilo založit studentskou akci průvodců, která dodnes funguje na úrovni krajů. Dostala, aby to zvládla, čtyři lektory a sama sehnala a přijala Dr. Šperlinga, Dr. Vettera, Dr. Makovičku a Ladislava Fukse, což byl kolektiv, kterému se podařilo pozvednout úroveň výkladů. I po vyloučení z KSČ – „partaje“ – s nimi stále byla v kontaktu. Zejména Dr. Vetter jí později pomohl v existenčních potížích, které nastaly po nuceném odchodu do důchodu. Emigroval do Švýcarska, kde učil na gymnáziu v Solothurnu. Jiřina Doubnerová pěstovala květiny a dělala vazby na Dušičky a různé další květinové výrobky. V roce 1965 nastalo v KSČ uvolnění. Začaly se napravovat přehmaty z minulých časů a přišla řada i na pamětnici.

Ředitelka Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše

V té době právě vypršel termín padesáti let po smrti Mikoláše Alše a stát se začal zabývat jeho pozůstalostí. Vznikl nápad, že by bylo vhodné vytvořit muzeum, společné pro Aloise Jiráska a Mikoláše Alše, a umístit ho do letohrádku Hvězda. Pamětnice dostala nabídku, aby se toho ujala. Zájem o Aloise Jiráska totiž klesal a toto spojení by ho mohlo opět oživit. Pamětnice šla za Dr. Novotným, ředitelem Národní galerie, který jí poradil, aby nabídku přijala. Stala se tedy ředitelkou Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Vytvořila vědeckou radu, klub spolupracovníků, a společně pak připravili program muzea. Jiřina Doubnerová z něj chtěla vytvořit centrum pro výchovu mládeže. Pořádali v něm soutěže v hudbě, malování či v recitaci. Také spolupracovali s Chodskem, jehož chodské trio, tři učitelky hudby, zde občas zpívalo chodské ukolébavky. Muzeum se stalo součástí pražského kulturního života a po natočení filmu F. L. Věk se stalo centrem mnoha diskusí o jeho době. Své působení v muzeu pamětnice začala anketou, v níž se ptala, co si známí lidé a odborníci myslí o Aloisi Jiráskovi. Napsala mimo jiné i Janu Werichovi a Jiřímu Voskovcovi. Jan Werich se vyjádřil v tom smyslu, že Jirásek a i F. L. Věk něco znamenají. Jiří Voskovec řekl, že je to literatura pro domovnice. Zájem o Jiráskovo dílo však znovu stoupl.

Práce ve výboru Prahy 1

Roku 1968 přišli za pamětnicí z pražské organizace, zda by vstoupila do výboru Prahy 1. Jiřina Doubnerová nabídku přijala. V této době vznikaly seznamy odpůrců a na ně se dostala pamětnice i manžel.

Nucený odchod do důchodu

Za pamětnicí chodili různí lidé, aby přehodnotila svůj názor s tím, že byla „pomýlená“, ale nakonec musela odejít do důchodu v třiapadesáti letech. Důchod měla malý, a proto si přivydělávala pěstováním květin i ze semínek, které jí posílal Dr. Vetter ze Švýcarska. Vyráběla vazby na Dušičky a různé další květinové výrobky, které prodávala na trzích v Kladně. Jiřina Doubnerová měla tři děti. Prostřední syn zemřel v deseti letech. Rodičům i sourozencům byly statky zestátněné. Její rodiče pomáhali bratrovi v péči o dvě malé děti. Jeho žena vystěhování a ztrátu domova neunesla a spáchala sebevraždu. Rodina jejího muže byla také postižena. Manželovo zdraví podlomil pobyt v koncentračním táboře. Do Terezína se dostal se čtvrtým odbojem. On i jeho otec měli v dokumentech napsáno, že jejich návrat je nežádoucí. Jeho otce zatkli počátkem války a v roce 1942 zemřel v Mauthausenu. Matka se pak sama starala o syna mladšího bratra. Manžel byl ve Škodovce předsedou strany a v srpnu 1968 se ocitl na černé listině, byl zbaven funkce a vyloučen. Sestra Anita emigrovala s manželem do USA. To se stalo také skvrnou v jejím kádrovém spise. Rodina si jako celek stále pomáhala.

Publikační činnost, výstava, literární pozůstalost

V roce 1971 byl v nakladatelství Odeon vydán Špalíček národních písní a říkadel. Doslov a katalog napsala Jiřina Doubnerová. V roce 1973 zpracovala a vydala v nakladatelství Odeon Alšovy kresby a náčrty. V této publikaci již nesmělo být její jméno uvedeno. Do důchodu odešla v roce 1975. Pamětnice měla v roce 2004 v Kladně na Sítné svoji poslední výstavu. Po mrtvici již obtížněji maluje. Svoji pozůstalost, literární i korespondenční, zpracovala a uložila do Památníku národního písemnictví v roce 2005. Zde je vše uloženo v literárním archivu č. 590003.

František Morkes – Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze – K historii českého církevního školství.

Do českých zemí proniká v 17. století řád, který se v dalším vývoji pozitivně zapsal do historie našeho školství. V roce 1655 přicházejí do Prahy z Belgie první sestry Voršilky. Zprvu se usadily na Malé Straně u zámeckých schodů, kde začaly vyučovat dívky. Později si založily klášter a školu na Újezdě. Klášter a školu na Novém Městě pak budovaly po zakoupení komplexu několika domů v roce 1672. Jejich výchovný systém, v němž byly dívky soustředěny v penzionátech, vycházel z optimismu, důvěry v dobro a zdar z práce. Byl zcela prost tělesných trestů a náležitě zohledňoval ruční práce: pro chudé jako zdroj obživy a pro bohaté jako ochranu před zahálkou.

Ústřední matice školská vznikla v Praze v roce 1880 a měla podporovat české školství tam, kde to nebylo možné z veřejných prostředků. Ve třicátých letech měla 233 opatroven.

http://www.designmagazin.cz/udalosti/7512-legendarni-nemecka-skola-bauhaus-slavi-90-let.html, Slovo Bauhaus se dostalo do povědomí nejen jako název avantgardní německé školy, ale také jako název uměleckého směru inspirovaného funkcionalismem, který se projevoval především v architektuře, průmyslovém designu, ale vlastně ve všech uměleckých směrech. Ovšem velmi krátké období školy Bauhaus, která byla založena Waltrem Gropiem roku 1919 a zrušena politickými a finančními tlaky roku 1933, nebylo spojeno celé s architekturou (která se začala vyučovat až v roce 1927) a už vůbec nebylo zpočátku spojováno s funkcionalismem, ba naopak. Bauhaus jako škola byl především alternativou ke všem tehdejším známým školským a pedagogickým přístupům. Šlo o velmi striktní a důslednou protiakademickou reformu uměleckých škol. Nejednalo se tedy o nějaký jednoznačný směr nebo myšlenku, kterou by škola zastávala po celou dobu své existence, spíše naopak. Škola byla velmi reflektivní a otevřená k novým poznatkům a názorům, které s každým individuálním vyučujícím absorbovala do svého plánu (z toho by si myslím měly vzít příklad vlastně všechny naše současné univerzity). Vzniklo tak ovšem velmi individualistické, různorodé prostředí, které se velmi rychle obměňovalo s odcházejícími a přicházejícími vyučujícími a řediteli. (…) Jediným Čechoslovákem, který se výuky na škole Bauhaus zúčastnil, byl Karel Teige, který vedl kurz o funkcionalismu jako umělecké formě pro hostující v roce 1930. (…) Třetí říše Bauhaus kulturně i finančně zavrhla coby bolševický, internacionalistický a židovský. Téměř všichni přední členové Bauhausu emigrovali nebo byli zavražděni.

Později byl docentem na pražské Akademii výtvarných umění, zemřel v roce 1987, autor desky J. A. Komenského ve Stockholmu.

Bourdelle Antoine, 30. 10. 1861 – 1. 10. 1929, francouzský sochař; žák Rodinův. Vytvořil patetický monumentální styl ostrých linií a plastické představy síly. Z díla: Héraklés, pomník Mickiewiczův, jezdecká socha gen. Alveara v Buenos Aires.

10. března 1953 vláda reorganizovala památkovou péči, sloučila výkonnou a odbornou činnost a vznikla Státní památková péče.

Dr.  Šperling a Dr. Vetter – kunsthistorici,  Dr. Makovička (Anděl s ďáblem v těle, Akce Bororo, Četnické humoresky), Vladimír Fuks (Pan Theodor Mundstock, Mí černovlasí bratři, Spalovač mrtvol atd.)

Doubnerová Jiřina, malířka
1922 Osobní fond v rozsahu pět kartonů, 1922–2003

• Korespondence přijatá (L. Fuks, J. Seifert, L. Halasová).
• Rukopisy vlastní (Přemítání nad zrcadlem Ladislava Fukse).
• Tisky.

Fotografie. Uspořádáno v 1. stupni evidence. Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1, IČ: 00023311